RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Spartakiáda
Před týdnem jsem tu začal o spartakiádě, jak jsem ji prožíval před padesáti lety, žáček školou povinný. Proč se ještě jednou nevrátit v mém seriálu (celý je zde)?

Samozřejmě, že pořádáním spartakiády se komunisté snažili zahladit vzpomínku na sokolské slety. Tyhle slety přežívaly v myslích starší generace jako něco úžasného. Každému z nás rodiče okouzleně vyprávěli o sletech,jako by to bylo to největší, co náš národ kdy vykonal. Ale kupodivu jsem nikdy nezaznamenal výraz pohrdání ke spartakiádě. Když se konala poprvé, už u nás fungovala televize, jenže ji zdaleka neměl každý. Lidi se scházeli, aby se mohlina spartakiádu dívat - na obrazovce velké jak arch papíru A5! Žactvo nacvičovalo spartakiádu povinně - a zase, nikdo se nad tím nepozastavoval, nikdo se tomu nedivil. Zaonačili to šikovně, nácvik byl součást vyučování tělocvikua pochopitelně, tělocvik byl povinný.
O cvičení s krychlemi jsem tu už vyprávěl, to byla první spartakiáda. Pokud mě paměť neklame, na té druhé spartakiádě holky cvičily s bílými obručemi. To byly platové hadice stočené do tvaru kruhu a nezbedníci ty kruhy rozpojovali a spojovali do sebe a dělali z nich velká kola - a hudebně nadaní nezbedníci (nikdy jsem mezi ně nepatřil) na ně uměli troubit jako na trumpetu. Naopak sportovně zdatní jedincidovedli kolem sebe točit těmi obručemi pohybem pánve - tuším, že se tento druh sportu jmenuje hula hoop. Jenže ta opravdová hula hoopová obruč má větší průměr, než měly ty spartakiádní obruče, o to těžší bylo s nimi hula hoopovati.

Moje vzpomínky na spartakiádní dny jsou matné, ale v podstatě pozitivní. Tenkrát, v těch padesátých létech, byl všední život příšerně nudný, fádní, udušený, nedělo se nic, co by nebylo povoleno a povoleno nebylo prakticky nic, takže spartkiáda byla úžasné vybočení z té šedé uniformní všednosti.
Z paměti se mi ale noří jeden průser spojený se spartakiádou, už jsem tu na Psu jednou o něm psal: Plakát na jednu z prvních spartakiád (řekl bych že na druhou) dělal malíř Adolf Zábranský. Na obrázku byly znázorněny jásající dorostenky. Kterýsi čilý práskač dešifroval les rukou a zjistil z něho římskou třináctku, jako že ta spartakiáda je ve skutečnosti třináctý sokolský slet, a byl z toho monumentální průser, plakáty se zabavovaly, přelepovaly, pietně snímaly a přechovávaly... Jestlipak ho má někdo ještě schovaný?

PSÍ PŘÍHODY: Setkání s bílým fantomem
Už několikrát jsem tu psal o psu, kterému říkám Bílý fantom. Občas se vyskytuje na sokolském stadionu Mrázovka, kam doprovází svého pána, který tam chodí cvičit. Dnes jsme je potkali, pána i fantoma.
Bart se vždycky chová k Fantomovi zvláštně, řekl bych, že obezřetně. Jen několikrát na něho přes plot štěkal. Obvykle na něho jenom zavile kouká a Fantom se chová podobně.
Dnes, jak jsem už řekl, jsme se potkali. Nechtěl jsem se večer s Bartem přetahovat, takže jsem moudře ustoupil stranou a vodítko omotal kolem stromu.
Kdyby kolem šel Brok nebo Max nebo Tom, strom by se ohnul jak luk a bylo by to doslova rodeo.
Nic takového se nestalo. Bart sice napnul vodítko, nicméně strom s e neohnul. Neštěkal, nevzpínal se, ani fantom se nechoval nevraživě - byl jen obezřetný.
Je to obrovský svalnatý pes a myslím, že Bart oceňuje jeho sílu a sice by se s ním porval, protože on by se porval i s King Kongem, kdyby ho potkal, nicméně realisticky oceňuje svoje síly a ví, že utkání s Bílým fantomem by nebyla žádná procházka růžovým sadem.
A podezírám ho, že je vcelku rád, že ho poutám ke stromu. Irdě pak doma vykládá:
Potkali jsme Fantoma, dal bych mu na frak, ale to víš, pás nechtěl, pán mě přivázal k akátu!