RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Spartakiáda
Četl jsem v novinách, že první spartakiáda se konala před padesáti lety. Zase jedna studánka pro vzpomínání. Vždyť já na té první spartakiádě cvičil coby žáček! To přišla paní učitelka Čápková do třídy a řekla nám, že budeme cvičit na spartakiádě - a že každý máme mít pomůcku: bude to cvičení s krychlemi a každá ta krychle má mít hranu, už nepamatuju, ale dejme tomu 24 cm. Přišel jsem domů a poprosil tatínka, aby mi vyrobil krychli o hraně 24 cm. Otec se zasmušil, pohroužil se do učených matematických knih, osvěžil si Pythagorovu větu a další disciplíny eukleidovské geometrie a po delším úsilí mi vyrobil velmi chatrnou krychli s připomenutím, že bych na ni neměl moc sahat.
Všechny ostatní děti měly šikovnější tatínky, všechny měly lepší krychli než já, a jedna holčička měla tatínka truhláře a ten vyrobil krychli ze dřeva s mahagonovou dýhou a vyleštil ji do piánového lesku. Tím pádem se ona holčička stala hlavní figurou ve třídě a byla předmětem obdivu, závisti a podlézání a patolízalové jí nosili tašku a podstrkovali svačinu a celá hierarchická struktura smečky tím byla rozvrácena a bůh ví, jak by vše dopadlo, kdyby se za několik dní neozval školní rozhlas:
"Chrchly chrchly, žactvo čtvrtých a pátých tříd nechť se odebere ke školníkovi kde nafasuje úřední spartakiádní krychle konec hlášení."
V tu chvíli se obdivovaná holčička stala předmětem posměchu a její mahagonová krychle se ocitla v propadlišti dějin.

Nicméně, spartakiáda si zaslouží, abych se k ní ve svém vzpomínkovém seriálu ještě vrátil, takže ještě jednou, příště.

PSÍ PŘÍHODY: Nekompromisní Artuš
Navštívil jsem přítele Zhoufa v jeho domě v Černošicích. Kolem domu je zahrada a v ní běhá jeho pes Artuš. Dbám na to, aby při tom zůstalo, aby běhal na zahradě a ne mimo zahradu. Před časem se mi stalo, že jsem si otevřel vrátka a Artuš se kolem mne nekompromisně prodral a zdrhnul a chytli ho až pozdě večer. Zhouf mni nic nevyčetl, jenom měl takové smutné oči a to mě bolelo víc, než kdyby mi nadával. Takže od té doby si neotevírám sám a čekám, až mi otevře on nebo osoba jím pověřená.

Tak.
I posledně jsem si nechal otevřít, vešel jsem a poseděl u kafe v kuchyni. Na zahradě byla návštěva, jedna paní ze sousedství a nějaké děti si hrály se Zhoufovic dcerkou. Kafe jsem dopil, nechal jsem se vyprovodit ven, lezl jsem na motorku, stále ještě rozmlouvaje se Zhoufem, když vtom vycházela sousedka a její holčičky a Artuš nekompromisně rozrazil ten dav a frnk, rovnou přes silnici!
Byl to úžasný příklad zcela nekompromisního zdrhnutí.
Bart, když bere roha, se vykolébá z vrátek, předstírá, že musí něco omrknout na sloupku vrátek, pak že se půjde podívat na jednu kopretinu naproti u cesty a že možná z tohohle úhlu by ta vrátka byla lépe vidět a pozvolna se vytrácí.
Ne tak Artuš. Jeho zdrhnutí bylo absolutní a už byl na louce a dováděl tam s nějakým vlčákem. Sousedka omluvně bědovala a Zhouf měl smutné oči. Třebaže jsem v tom byl nevinně, i tak mě to bolelo.