ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Chce to nové lidi
Není to překvapení, masivní holandský odpor euroústavě byl známý už dopředu. To je jasné. Co je nejasné? To, co to všechno znamená.
Že je konec evropské ústavě v té podobě, v jaké byla předložena, to je, zdá se, jasné. Už není podstatná debata o tom, zdali je to dobrý nebo nedobrý dokument. Faktem je, že je to výrazně nepřijatý dokument. Kdyby se nějakou kulišárnou podařilo způsobit, že by francouzské NE nemělo platnost a holandské NE spadlo pod stůl, na věky věků by platnost dokumentu byla pochybná. Potud to, co je jasné.
Nejasné je, co dál.
Evropská pětadvacítka si musí ujasnit, zdali stojí o fungující společenství a zdali je schopno vytvořit pravidla, jež takové fungování zabezpečí. Česká vláda signalizuje, že o fungující společenství stojí. Neodpískala proces ratifikace, jak jí doporučila euroskeptická ODS. To je dobře. Zpochybnila by princip české suverenity, kdyby o sto osmdesát stupňů změnila jednu ze základních priorit své zahraniční a zároveň i vnitřní politiky. Od české vlády, ať ji povede kdokoli, nelze čekat ani dnes ani napříště, že bude vyhlížet, jak kde dopadne jaké referendum a podle toho upraví svoje postoje. Je smutné, že toto jí v současné situaci radí pan Topolánek, a jen to je polehčující okolnost pro tuto hanebnost, že ODS stojí v opozici a její odpovědnost je tudíž nulová. Na státnický rozměr myšlení by ale abdikovat neměla a to právě předvedla zbrklou reakcí, vyvolanou euforií z vítězství, o než se nezasloužila.
To, že ratifikační proces pokračuje, neznamená, že Česká republika nakonec schválí ten dokument, který teď Holanďané po Francouzích hodili pod stůl. Osud Evropy, to není počítačová hra ve stylu hop, nebo trop, netrefíš Batmana, takže game over. Je to prostě signál, že zůstáváme partnery v evropské hře.
Po studené sprše je čas pro ručník, frotýrování a pak je hlava bystřejší. Předpokládejme, že jsme v této fázi. Co má následovat?
Asi výměna osob. Není důvod, proč by odpovědnost měli nést jen politici národních států. Noví lidé by měli přinést nové myšlenky. Text odmítnutý Francouzi a Holanďany není korán nadiktovaný Alláhem. Je to lidské dílo a jako takové narazilo - třebaže jen někde - na nepochopení. OK, vytvořme tedy nové dílo, ale bylo by trapné a hloupé, kdyby to měli dělat stejní lidé, kteří vytvořili dílo stávající. Což samozřejmě neznamená, že dosavadní text musí CELÝ spadnout do koše. To jistě ne. Nechť jiný tým na textu pracuje, a pak se ptejme - chceme fungující EU schopné dalšího rozšíření, anebo se Evropa vrátí do stavu, kde člověk na každém druhém kroku zakopl o nějakou závoru?

RODINA A PŘÁTELÉ: Stupeň zájmu nula
V Technickém muzeu v Praze na Letné se koná celotýdenní seminář o Vernovi. Včera jsem tam měl mít přednášku na téma Opilství v díle Julese Verna. Jak to dopadlo? Je to v titulku. Nedostavil se ani jeden zájemce. Nu co, i to se stává.
To jsem jednou měl mít besedu o sci-fi na kolejích v Budějovicích. Přijel jsem tam a dostavilo se pět posluchačů, samé holky. Začal jsem tedy o sci-fi a holky začaly protahovat ksichty. Ptal jsem se, proč, medle, protahují ksichty?
"My myslely, že to bude o Osvobozeném divadle!"
To někdo jiný měl přijet někdy jindy povídat o Osvobozeném divadle!
Sdělil jsem jim, že mají extrémní kliku, protože shodou podivuhodných okolností moje maminka byla zakládající členka a později i uzavírací členka Osvobozeného divadla a že jsem schopen jim o něm hodinu souvisle vyprávět.
Což se stalo a ony zatáhly ksichty.
Nebo jednou jsem se nechal vytáhnout na besedu do vesnice u Mariánských Lázní - já se splet a myslel jsme, že Mariánky jsou "někde u Varů" a pak teprve jsem si uvědomil, že jsou někde u Varů, ale hodně daleko! Přišli tři lidi. Podivil jsem se a pořadatelka pravila:
"To buďte ještě moc a moc rád, že přišli tři lidi! My jsme to zapomněli lidem říct, samotnou by mě zajímalo, kde se to dozvěděli!"
No vida, a teď nepřišel nikdo.
Dobře mi tak, nemám se nechávat ukecávat na besedy!

PSÍ PŘÍHODY: Auto v ohrožení
Nebylo to moje auto, bylo to cizí auto. Jenom pes byl můj. Bart. Šel jsem s ním na procházku, spolu s Ljubou a Iris. Iris běžela napřed a Ljuba šla napřed o dva tři kroky. Octli jsme se na rohu areálu sokolského sportoviště (kde to v poslední době žije, jedna radost!). Ljuba, jak byla přede mnou, najednou se ke mně otočila a varovně mávla a sykla.
Bylo mi jasné, co se děje: jde jedlý pes.
Bart měl košík a držel jsem ho na vodítku, jenže jak je na tom ten druhý? Aby se z jedlý pes nestal z Barta, i takové případy jsme tu měli!
Tak jsem se ocitl za tím autem. Parkovalo na roku a já jsem se s Bartem vměstnal mezi jeho bok a plot sokolského sportoviště.
Bart pochopitelně věděl, o co jde. Snažil se proběhnout dopředu nebo dozadu a pak ho napadlo, že auto podleze.
No, nebudu předstírat, že by byl schopen povalit auto, tím spíš že to nebyl žádný trabant, ale mohutná čtyřkolka. Nebyl schopen ho povalit. Pravda ovšem je taková, že se o to snažil a že v jednu chvíli si snad i myslel, že se mu to povede.
Pak se objevila Ljuba s oznámením, že je čistý vzduch. Jedlý pes přešel.
"Který to byl," ptám se.
"Brok."
Můj ty Tondo, ještě štěstí, že se Brok nepustil do toho auta z druhé strany! Možná, že by se vzneslo.