RODINA A PŘÁTELÉ: Umřel Josef Nesvadba
Stalo se to brzy ráno, snad ve spánku, aspoň to bych mu přál, když už to muselo být. Přičemž věřím, že nemuselo. Bál se smrti, to samozřejmě, jako každý. "Jsem chemický kyborg," svěřoval se mi o své závislosti na pilulkách a prášcích, jedny povzbuzovaly srdce, druhé plíce a v účincích šly proti sobě. Jako fakta historické skutečnosti a fikce alternativní představy. Stárnutí a tělesné chátrání, to je skutečnost. Existuje alternativa v nesmrtelnosti? I o tom je jeho poslední kniha Peklo Beneš. Nepsal ji snadno. Četl jsem přinejmenším její čtyři verze. Když jsem mu říkal, že mi připadá pochmurná, depresivní, díval se na mne trochu útrpně. Však poznáš, hochu, četl jsem v jeho pohledu. Teď už zase vím víc, jak to je, a je mi to strašně líto.
Ale abych tu nebrečel a neposmrkával. On to byl taky pěkný rapl. Když u nás sci-fi hnutí začínalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, taky chtěl být u toho, samozřejmě. Jenže to vyžadovalo fyzickou přítomnost. Vždycky se někde konala nějaká sešlost a on by se moc zlobil, kdybychom ho nepozvali. Přišel, po deseti minutách se vrtěl a po dalších deseti minutách ho už nebylo. Jednou byl s námi v Bratislavě. To jsme zvědaví, jestli dokáže zmizet i v cizím městě. Dokázal.
No a vrchol byl, když jsem s ním byl v roce 1987 v Moskvě. Bydleli jsme v hotelu Kosmos a kolem nás hnusné, nepřátelské město, surové a lhostejné. Zmizel Nesvadba? Zmizel. Ale v rámci hotelu - o patro výš bydlel John Brunner a tomu umřela žena a byl zoufalý a Nesvadba mu pomáhal se vzpamatovat.
"Vzpamatoval se?" ptal jsem se ho, nevyspalého, u snídaně,.
"Vzpamatoval."
"Jak se ti to povedlo?"
"Jednoduše. Nalil jsem do něho flašku whisky."
Málo platné, šest let studií medicíny je na výkonu vidět! Takže teď odešel a už ho neuvidíme. Nechce se mi věřit, že je to tak, co píšu.
Třeba se zase objeví a bude se tvářit záhadně. Moc bych si přál, aby se to stalo.

PSÍ PŘÍHODY: Dáma má přednost. Zbláznili jste se?
Bart by Iris neublížil, žádné feně by neublížil, jen jednou na jednu vylít a to asi byla nějaká emancipovaná mužatka. K žrádlu ji ale jako první nepustí.
Musím mu dát žrádlo jako prvnímu a Irda přihlíží. Aby jí to nebylo líto, dávám ji hrstičku granulí do misky ve vedlejší místnosti. Bart žere bleskově, na pár hltů je schopen spořádat cokoli a kdybych mu chtěl dát stoprocentní nášup, na rychlosti by nepolevil.
Takže pro Iris je to snadné, dočkat se večeře. Naplňuju misku a Bart se tváří, že je to druhý chod. Ale to už Iris ví, že je řada na ní, obejde nás, vždycky zleva a pustí se do žrádla. V tu chvíli Bart chápe, že jeho hodina skončila a odchází - zase, abych mu to usnadnil, pomáhám hrstičkou granulí.
Pak ovšem se jde na procházku. Rozumíte? Na procházku. Žádné psaní. Jde se na pro