RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem byl přesný jako švýcarský chronometr
Nesnáším nedochvilnost. Obvykle chodím všude přesně. Někdy se opozdím, ale to bývá o týden nebo o měsíc, když se překouknu v diáři. Tentokrát jsem se snažil být přesný jako švýcarský chronometr.
Měli jsme v sobotu s Ljubou domluvené dvě návštěvy. Jednu ve dvě odpoledne, druhou ve čtyři. Ta ve dvě byla ve vesnici asi 25 km od Prahy, druhá v centru. Měl jsem to pěkně spočítané, že za půl hoďky jsme v centru, takže když vyrazíme v 15.30, dojedeme na místo s přesností švýcarského chronometru.
Takže do oné vesnice jsme dojeli přesně ve 14 hodin, domácí lidé nás uvítali, posadili ke stolu, uvařili kafe, dali sušenky. Rozprávěli jsme. Za zády paní domu byla polička a na ní stály hodinky. Zkontroloval jsem je se svým mobilem, čerstvě nařízeným. Šly přesně. Takže jsem konverzoval a zároveň střežil čas. Tři čtvrti na tři, dobrý je to. Tři hodiny, dobrý je to. Čtvrt na čtyři, už to není tak dobrý jako bylo, ale porád dobrý. Po pěti minutách hlásám náhlý odchod, Ljuba vstává, loučíme se, jdeme ven, v předsíni beru čepici, kabát, obouvám se, vycházíme ven, nasedáme do auta a jedeme.
"To jsem moc ráda, že jsi hlídal čas," chválila mě Ljuba.
"Jsem přesný jako švýcarský chronometr. Nesnáším chození pozdě."
"Taky nesnáším chození pozdě. Kdo chodí pozdě je hulvát."
"Určitě je to strašnej hulvát," souhlasil jsem.
Ujeli jsme asi pět, deset kilometrů, když zazvonil mobil. Volal mě pán domu, z něhož jsme před chvílí, přesně načasovanou, odjeli.
"Pane Neff, pane Neff," lamentoval pán domu, "vy jste vodešel v mejch botách!"
To ano, jak se hned ukázalo. Ovšem s přesností švýcarského chronometru.

PSÍ PŘÍHODY: Orel i mouchy lapá
Nevěřím, že orel nelapá mouchy. Mnoho orlů mouchy lapající jsem sice neviděl, po pravdě řečeno žádného, ale myslím, že... Pokusím se to prezentovat na Bartovi. To je pes řádně živený a dobře živený. Krmím ho Propeskem, granulemi a konzervami, asi tak půl na půl, a je to pes statný ale ne tlustý, leskne se mu srst a když někomu říkám, že je mu za půl roku deset, nechce mi věřit. Hladem netrpí, to ani náhodou.
A teď k situaci.
Přišla návštěva. Protože se u nás vyzná, ví, že tu jsou pejskové. Přinesla tedy pytlík granulí a ten hned u vrátek vysypala na dvě hromádky. Jedna byla určena Iris, druhá Bartovi.
Moudré opatření! Pejskové se vrhají na hromádky a nechají návštěvu v klidu projít.
Návštěva prošla, vešla, usedla, jednáme - a najednou slyším rachot.
Jdu se podívat a vidím, že Bart se podle všech známek snaží vyvrátit vrata. Měl docela slušné šance na to, že se mu to povede!
Důvod?
Jedna granule zapadla pod rám vrat.
Mýlil by se, kdo by od něho čekal velkorysost. Jedna granule sem, jedna granule tam... Nic takového! Řádný žravý pes musí sežrat všechno, hlava nehlava, vrata nevrata. Protože mám raději vrata než nevrata, klacíkem jsem granuli vyšťoural, takže vchod je nadále chráněn, jak má být.