RODINA A PŘÁTELÉ: Setkání s mistrem
Steve Bloom je jeden z nejvýznamnějších fotografů, kteří se zabývají zvířaty ve volné přírodě. Firma Canon ho pozvala mezi partu novinářů, které vytáhla do rezervace Masai Mara, aby si tam mohli vyzkoušet v opravdu polních podmínkách zrcadlovku EOS 350 D.
Snadno se můžete přesvědčit, jak Bloom fotí - má výborně udělanou webovou stránku, která slouží k prodeji snímků k publikačním účelům.
Čekali byste, že to bude ostřílený chlapík, vysušený z pouští a pak zase rozmáčený z bažin a vymrzlí z antarktických ledovců. Což o to, pouští, bažim a ledovců si užívá dost, ale jinak vypadá nenápadně, jako nějaký kavárenský bonviván: pomenší, s vousem, který vznikne prostě tak, že se přestanete holit, bez "výtvarného záměru". Ano, má cosi jako bříško. Těžko si ho představit, jak se někde plíží za leopardy - a on se fakt plíží za leopardy!
Řekl mi: "Při fotografování zvířat nikdy nevstanete moc brzy." Pětasedmdesát procent svých snímků pořídil brzy po východu slunce a patnáct před západem - takzvané "pořádné slunce" nemá smysl, je ploché, jsou krátké stíny, není to k ničemu.
Jak poznáte velkého fotografa? Všelijak, mimo jiné i tak, že s e kolem něho točí asistenti včetně muže s videokamerou: když je Bloom na lovu (beze zbraně), dokumentarista snímá, jak Mistr pořídil svůj snímek. Hodně fotografuje pro časopisy jako je National Geographic a tento magazín také vyrábí televizní filmy!
Takže... Bylo nás tam osmdesát novinářů, někteří z nás velmi dobří fotografové. Jenže, co je to platné, přišel večer pan Bloom, měl přednášku s prezentací svých snímků, začal nádherným obrázkem lva a povídá - "tak tohle jsem tu vyfotil dneska ráno". Kdo umí, ten umí...
Jeho poslední kniha se jmenuje UNTAMED, mrkněte se na ty fotky, stojí za to! Nějaké nakladatelství by ji mohlo vydat v češtině, myslím.

PSÍ PŘÍHODY: Nemístné zdržování
Je jasné, že mi lidé jsme pejskům na obtíž. Mnohým způsobem. Například tím, že strašně zdržujeme. Tak například Iris. Ta není zrovna ranní ptáče. Vyspává do pozdního rána na svém pelíšku na proutěném křesle. Když ji lákám k procházce, tváří se, že vůbec nemá ponětí, co mám na mysli. Nakonec se nějak dohodneme, za přispění mírné korupce.
Pak ovšem Iris bere výzvu k procházce zcela vážně. Vyběhne na schodiště, ohlíží se, co dělám, poběhne ke dveřím, pak se vrátí a zjistí, že si pořád ještě zavazuju botu.
On s tím nepřestane, kvílí Iris. On si zase váže tu botu. Copak si někdo rozumný obouvá boty, když jde ven?
Její zoufalství je upřímné. Samozřejmě chápu, že největší díl jejího zoufalství pramení ze zbytečnosti mého počínání. Je to jen moje libůstka, možná trochu sadistická. Vždyť by stačilo seběhnout, otevřít dveře a vyběhnout - proč tedy ty štráchy s obouváním?
Bart taky nemá rád obouvání. Ovšem Bart nekvílí. On se snaží s tím nesmyslem rázně skoncovat. Žádné obouvání, pane. Jde se.
Musím ho vyhodit a zavřít dveře a pak se obout.
Ano, dělám to. Nicméně jakýsi pocit viny ve mně zůstává. Trochu se stydím. Copak někdo rozumný se musí obouvat, když přece stačí vyběhnout a utíkat na zdař bůh?