RODINA A PŘÁTELÉ: Policajti se rozlejzají a množí
Množí se a vyskytují se i tam, kde nebejvali. Je to dobře i špatně.
Je to dobře, ne špatně, to špatně jsme dal do záhlaví z podlosti. Vím, že lidi nemají policajty rádi a spíš článek budou číst, když se v něm bude na policajty nadávat, než aby se chválili.

Zkrátka, v sobotu jsem byl v kině na tom blbým filmu, o kterém jsem tu už referoval a v jedenáct večer jsem jel domů a v ulici Na Václavce mě stopli policajti a dali mi dejchat, jestli jsem nepil jankohól!
Já tedy jankohól nepil, takže ten přístroj, který vypadal jako nějaký neušlechtilý hudební nástroj, zasvítil zeleně a policajti mi řekli tak dobrý a já jel dál bez újmy. Pozoruhodné ale je, že za těch třiatřicet let, co na kopci Mrázovka bydlím, se mi ještě nikdy nestalo, aby se v té oblasti policajti vyskytli jinak, než letmo, jako by zdráhavě, plaše. Nikdy se nestalo, že by tam vartovali na ulici a lapali!
Říkal jsem o tom mému synovi Davidovi. Ten přisvědčil, že s e mu to tam taky stalo, dokonce v jednu ráno, když jel z práce.
Může to svědčit o dvou jevech.
Jednak to může skutečně být známka toho, že se policajti množí a rozlejzají, jednak toho, že náš kopec nabývá na významu.
Problém je to čistě akademický, je dobře, že policajti kontrolují, zdali lidi za volantem nepijí.
A ještě těm zimním pneumatikám. Onehdy poslanci zamítli návrh na povinné obouvání aut do zimních pneumatik v zimě s odkazem na svobodnou volbu každého. Souhlasil bych, kdyby mi ti poslanci zaručili, že pitomec který šetří na zimních pneumatikách s vždycky nabourá jenom do stromu nebo do kandelábru. Jenže on se nabourá do někoho jiného a svoboda, jak známo, končí tam, kde začíná nesvoboda druhého.

PSÍ PŘÍHODY: Setkání s maskovaným fantomem
Včera večer v Praze chvilku hustě sněžilo, právě v době, kdy jsem vyrazil s Iris a Bartem na procházku. Všude jako vymeteno. Jen jednoho psa jsme potkali. Vskutku to není jedlý pes, zvláště pak proto, že by se sníst nenechal.
Už jsem tu o něm několikrát psal coby o Bílém fantomu. Vyskytuje se za plotem, tedy v areálu sokolského hřiště. Je to - pokud to dovedu posoudit - boxer, netypické bílé barvy. Málo kdy štěká, obvykle strnule stojí, ani se nehne, a přísně hledí na Barta. I ten nevydává žádné zvuky, jen pod kůží mu probíhají drobné vlnky.
A dnes?
Bílý fantom se opět vynořil ze tmy a z přívalu sněhových vloček - a měl na sobě černý kabátek! Byl to hladkosrstý kabátek. Kdyby ho někdy - Fantoma - napadlo, jeho nebo spíš jeho pána, obléct mu černý chlupatý kabátek a navíc kdyby mu pán přidělal oháňku, pak asi, dá se soudit, Bart promluvil velkým hlasem.
Tentokrát se držel tradice a jenom zíral a nechal se odtáhnout Fantomovi z dohledu.