ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Deregulace v nedohlednu
Zbabělost a nerozhodnost sociální demokracie se opět potvrdila krachem koaličního jednání v Kolodějích. Takže bude dál trvat stav, kdy se s byty šmelí a spekuluje, kdy neexistuje normální trh, kdy mladí lidé nemají v důsledku nereálně vysokých smluvních nájmů naději na bydlení. Lidovci a unionisté nemají dost síly, aby skomírající hlavní vládní stranu přiměli k rozhodnému reformnímu kroku. Socialistické móresy budou dále přežívat - jako ostatně všude, kde stát má rozhodující slovo, tedy hlavně ve školství a zdravotnictví.
Má to samozřejmě druhé ostří. Lidovci a unionisté předstírají veřejnosti, že v této vládě jsou proto, aby na ni pozitivně působili. Jakmile ale jde o něco skutečně závažného, dají ruce pryč s gestem"já nic, já muzikant" a prohlásí, že proti sociální demokracii nic nezmohou.
Tak proč tam tedy setrváváte, ptá se volič. To je ovšem řečnická otázka. Volič samozřejmě ví, proč tam setrvávají. Na setrvávání unionistů už reagoval totálním nezájmem. A lidovci? Na jižní Moravě získají dost odpustků v podobě hlasů, aby mohli setrvávat v libovolné vládě.

RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoční shon, co je to?
Ze všech stran slyším stížnosti na "vánoční shon". Moc dobře ten pojem nechápu. Co to má být?
Že prý jsou z toho shonu lidi na nervy. V sobotu jsem byl u nás u Anděla v obchodním domě Cafour (čti Carrefour). Bylo tam hodně lidí, ale neřekl bych, že opticky o moc víc, než kdy jindy. Koupil jsme si tam na zimu bundu, nestál jsem žádnou frontu, prodavač se mi věnoval stejně jako kdykoli před tím. Nakoukl jsem do toho a pak zas onoho obchodu. Byl jsem nakoupit i barvičky a udělátka na výrobu novoročenky - v obchodě jsem byl sám!

Asi to patří k předvánoční náladě, tohle stěžování si na nerváky a na shony. Je tedy pravda, že já lezu lidem na nervy když přiznám to, co je pravda, že některé dárečky už mám od léta. A taky - proč bych neměl? Že budou nějaké vánoce vím od 25. prosince dopředu. A když pak během roku vidím něco pěkného, o čem vím, že by udělalo tomu či onomu pod stromečkem radost, koupím to.
Je pravda, že takovéto uvážlivé jednání asi není zcela obvyklé.
A taky je pravda, že právě toto jednání působí mimořádný nápor na nervy, tedy konkrétně na moje nervy.
Sice koupím v červnu dáreček, jenže jak si mám sakra hýml v prosinci vzpomenout, kam já ten zatracenej klumpr zasel?

PSÍ PŘÍHODY: Žárlivý Otylo
Samozřejmě že mě chce Bart pro sebe. Samozřejmě že žárlí, když se kolem mě šmrdolí Iris. Vytváří to komplikované situace.
Iris je velice samorostlá pejsková (jako je ostatně každý pes samorostlý. Je to pes lovecký, tedy stavěcí (vyčmuchá zvěř, postaví se k ní a čeká, až přijde vrah zvířat a zavraždí ji, ale ona za to nemůže, ona je zvíře). Ráda běhá a na mazlení moc není. Když jsme ale sami doma a já sedím u počítače a píšu, přichází ke mně a klade mi hlavu na klín. Má dlouhé uši, vždycky studené. Ohřívám je. Srst má krátkou, měkkou - to Bart jako by byl porostlý jedním velikánským tuhým kartáčem na leštění bot. Už se několikrát stalo, že si mi vylezla na klín - dle tvrzení Ljuby to nikdy nikomu neudělala. Velká to pocta!
Jenže nesmí se to dozvědět Bart.
Když se Irda přijde mazlit, a Bart to zaslechne, hned tu je taky. Ne snad, že by ji napadl, to ne. Ale málo platné, váží dvakrát tolik a on se prostě nacpe mezi ji a mne. Musím uvážlivě distribuovat hlazení, nejdřív Irisčina jemná hlavička, pak Bartova brutální palice. Jedno hlazeníčko, druhé pohlazení.
A tak to jde harmonicky, v čase předvánočním i povánočním.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI