RODINA A PŘÁTELÉ: Čas dvojího diáře
Kdepak, do roku 2005 nevstoupíme jako na čistou nepošlapanou sněžnou pláň! Diář se už setsakra plní. Ten na příští rok.
Staré diáře si schovávám. Říkám si,někdy se budou hodit. Podívám se zpětně, co jsem dělal, s kým jsem se stýkal, jaké projekty spřádal, co se splnilo a co spadlo pod stůl.
Nikdy jsem se do starého diáře nedíval, snad dvakrát, třikrát, když jsem hledal nějaké telefonní číslo.
To býval rituál,který se jaksi přibývajícími léty zrychloval - přepisování čísel ze starého do nového diáře. Teď mám čísla v mobilu, takže tato povinnost odpadla. Čas se ale nezpomalil. Zase je tu nový diář.
Mám ho na psacím stole, ale nosím sebou ten starý. Naštěstí má stránku věnovanou roku 2005. Takže zakroužkuju datum, vyvedu čáru a napíšu, co mě toho dne čeká. Už jsem v únoru, strašné pomyšlení!

Mnozí si pomyslí - co je to za staromilství, mít diář, rozumný člověk má PDA!
Ano, vím. Diář, to je asi poslední klasická technologie, na které lpím. Především: přešel jsem na diář formátu A5, v důkladné koženkové vazbě. Ty se hledají daleko snadněji, než menší diáře a mnohem snadněji, než bych hledal PDA.
A potom, kdybych měl PDA, tahal bych sebou dva mobily (soukromý a firemní), foťák a ještě PDA. Kdyby to tak všechno mohlo být v jednom (třebas - dva operátoři v jednom mobilu plus foťák v rozumném rozlišení a rozumnou optikou plus PDA se slušně velkým displejem) , to by byla výhoda!
Jen si to představte - jak otřesně velké leknutí by to bylo, kdybyste tohle všechno najednou nemohli najít!

PSÍ PŘÍHODY: Chvilka opravdu zatraceného napětí
Tentokrát tu chvilku napětí nezavinil Bart. Naopak, zachoval se velmi nenapěťově. Šel jsem s ním a Iris na večerní procházku. Iris pobíhala v kruzích kolem nás, toť se ví, na vrchu Mrázovka svých třicet kilometrů denního pensa nenaběhá, ale dělá, co může. Barta jsem měl na vodítku. Už byla tma. Jdeme, Bart očuchával uschlou trávu podél cesty. Vtom jsem spatřil ve vzdálenosti nějakých dvaceti, třiceti metrů bílého psa. Nejdřív jsem si myslel, že je to Iris, pak jsem si všiml, že je to větší pes.
Hergot, to byl pes! Vypadalo to jako pitbul, ale velký ten hafan byl přinejmenším jako Bart.
Blížil se k nám. Ukotvil jsem Barta k pouliční lampě a čekal, co se bude dít. Hafan nejdřív zamířil k Iris. Ta se nechala pozdravit a pak utekla, moudrá to žena. Takže věnoval pozornost nám.
Jeho pán kde nic, tu nic. Pes se vyloupnul ze tmy jako onen fantom, co bývá nahoře na hřišti Mrázovka, jenže ten je bezpečně za plotem.

Bart byl uvázaný k lampě, on byl volně. Navíc byl zjevně mladší a silnější, než Bart. Bylo mi jasné, že jestli Bart špitne, bude ho mít na krku. Jakpak je to dlouho, co jsme byli na veterinární klinice v Libuši, táhlo mi hlavou. Jak dlouho nosil Bart límec po posledním útoku vlčáka, kdy on byl taky na vodítku a vlčák volně? Dva měsíce. No, to budou hezké Vánoce!