ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Definitivně tři - mušketýři? Tak to ne!í
O kormidlo sociální demokracie se teď budou rvát tři giganti. Jeden ho v ruce sice drží, ale loď nikam nepluje, to je Stanislav Gross. Druhý by ho chtěl od kormidla vyhodit a uchopit ho sám, Zdeněk Škromach. No a z Vysočiny povykuje Miloš Zeman, jak se má správně kormidlovat, a ve straně je kupodivu ještě dost Kavanů, kteří ho poslouchají.

Za této situace je skoro jedno, kdo stojí v čele ODS a co říká a co dělá . Volit takovou trojstranu může opravdu jen kovaný volič, žulový volič, skalní volič.
Škromach slibuje návrat k autentickému sociálně demokratickému programu. Nad tím se dá opravdu jen povzdechnout, jak je možné, že lidé, kteří politiku dělají, politice vůbec nerozumí?
Voliči, tedy občané kterým se čas od čau uráčí jít k urně, se zajímají o výsledky a o současný stav. Programy neznají, nezajímají je, nestarají se o ně. Vzpomeňte, jak zajímavé a inteligentní volební program měla ODA. Kde je ta ODA? Oda ji vzala. V současné době občan nemá ze sociální demokracie dobrý dojem. Nevyzná se v ní. Co ta strana chce? Rozdává peníze. To je sympatické jen tomu, kdo zrovna ty peníze dostane,. ovšem s tou výhradou, že by jich chtěl víc a má vztek, že jich dostal málo. Ten kdo peníze nedostal zuří, tím spíš, když ví, že ty peníze, co dostal někdo jiný, jsou i jeho peníze, jsou to peníze vyždímané z kapes daňových poplatníků. Krom rozdávání peněz vyhlašuje podporu toho či onoho, ale vždycky se ta podpora redukuje na rozdávání peněz - nebo na odpouštění peněz které by do státní kasy měly přijít. Nic jiného nedělá. Tak jak chce Zdeněk Škromach přesvědčit někoho programem?
Neúspěch sociální demokracie je tak velký, že je až překvapující.
Kroky, jako je ten, jakým podniká pan Škromach, toto překvapení zmírňuje.

RODINA A PŘÁTELÉ: Patálie s kloboukem
Přišel sníh a mráz, nastala zima, je toho hodně, co se semlelo. Musím se ve vyprávění příhod z běžného života vrátit až do středy - ba do čtvrtka! Ve středu jsem usoudil, že se léto hned tak nevrátí, ba že se nikdy nevrátí, leda že by snad příští rok přišlo jiné a ani to není jisto. Vyšel jsem proto do města v klobouku.
Nebyl to šťastný nápad. Zvedl se vítr a já strávil opravdu krušné chvilky na chodníku, kdy jsem klobouku bránil ve vzletu.
Následujícího dne se to dopoledne opakovalo. Proto jsem se v poledne rozhodl, že nechám klobouk doma. Raději si budu nechávat vrchlík ovívat vichřicí, než abych se pral s kloboukem!
Jako mávnutím kouzelného proutku vítr ustal a začalo hustě pršet.
Velmi mokrý jsem dorazil do vinárny Galerie v Kamzíkové ulici na Starém městě, kam teď naše čtvrteční stolní společnost chodí.
Všichni byli mokří.
Vyprávěl jsem jim příběh s kloboukem, jak jsem s ním celý den včera zápasil, taktéž dnes dopoledne, načež jsem ho nechal doma.
I podíval se na mne Ivan Gentleman Straka smutně a pravil:
"Takže jsi to zavinil ty."
Podíval jsem se oknem ven na ty tlusté svazky deště. Chvilku jsem se styděl, ale brzy mě to přešlo. Ten déšť, to byl docela slušný výkon, na jeden klobouk!

PSÍ PŘÍHODY: Iris coby teplotní indikátor
Naše Iris, fenka z rodu pointerů, nemiluje zimu. Dokonce se dá říct, že strašně nemiluje, ba nenávidí zimu. No a nastala zima. Iris na ni reaguje především klepotáním. Dovede se třást přinejmenším tak usilovně, jako příslovečný ratlík. Proti zimně má osvědčený recept - běhá ještě šíleněji, než v létě.
A to je co říct. Iris naběhá, podle střízlivého odhadu, dvacet, třicet kilometrů, uběhne i víc. Když jezdíme s Ljubou na kole, ujedeme, dejme tomu, lážo plážo dvacet, pětadvacet kilometrů. Iris běhá kolem nás, jako ovčácký pes kolem dvouhlavého stádce, ovšem ve velmi širokých kruzích. Zdráhám se odhadovat, jakou dráhu celkem urazí, možná že by se mi z těch čísel a kruhů zamotala hlava.

V sobotu jsme se byli projít na pláních za Prahou. Nebyl moc silný mráz, spíš mrazík. Cestou v autě se Iris klepotala, když jsme zastavili, vyrazila. Ovšem, to bylo vidět hned, běhala v mnohem užších kruzích než posledně, kdy byla teplota nad deset. To vždycky zmizela někde za obzorem, aby se v zápětí objevila z druhé strany, pak se kolem nás prožene jako zešílevší motocykl, oči vytřeštěné, jazyk jí vlaje jako kravata toho pána, co doháněl dvaadvacítku (tramvaj) a v další vteřině jsme zase viděli už jen bílou skvrnku na obzoru.
A v sobotu? Samozřejmě že neubrala na rychlosti, zase třeštila zrak a plazila jazyk, jenže jsme ji skoro pořád viděli kolem sebe a stačilo písknout, vynořila se, hlídala si nás, byla pořád na doslech.
Chytrá to žena.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI