RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem zmatkoval na Digifóru
Institut digitální fotografie pořádá dvakrát do roka, na jaře a na podzim, velkou akci v Kongresovém centru v Praze na Pankráci. Výstava fotografické techniky, funkční ateliér, workshopy, prezentace. Měl jsem tam tři přednášky. A ten zmatek?
V dnešní době se nepřednáší tak, jako dřív, jen tak na hubu. Je třeba mít datový projektor a předem připravenou prezentaci. Však taky se neříká "já přednáším", ale "já prezentuju". Je to něco podobného, jako dřív bývaly přednášky s promítáním diapozitivů. To, co říkáte, si zároveň promítáte tím datovým projektorem.
Jenže, když máte - dejme tomu - pětadvacet "slajdů", tedy těch promítacích okýnek, a máte hodinu na přednášku, jak to udělat, abyste si nevystříleli prach hned na začátku, nevychrlili informaci na dvaceti slajdech v prvních deseti minutách a pak padesát dalších minut nenatahovali těch zbylých pět?

Šel jsem na to chytře. Udělal jsem si přehled, napsal ho na papírek, k papírku jsem si dal budík (půjčila mi ho Ljuba) a věděl jsem, že když budu hovořit - dám příklad - o makových buchtách, musím být na čase 15.20 a o povidlových buchtách budu mluvit v čase 15.35.
Tak se i stalo. Přednášel jsem a prezentoval a měl jsem laserové ukazovátko a špacíroval jsem se před tím promítacím plátnem a byl jsem jako professore z italské komedie, jen ty brejle s kostěnými obroučkami mi chyběli a všechno klaplo a trefil jsem se na čas a celá ta příprava se vyplatil a lidi tleskali a všechno dopadlo naprosto a absolutně dobře.
Skoro naprosto a absolutně.
Poněvadž jsem tam v tom Kongresovém centru zapomněl ten budík.

PSÍ PŘÍHODY: Zkouška sirén, zkouška psa
V poledne se rozezvučely sirény. Doufejme, že je nikdy neuslyšíme naostro! Zatím jsme je slyšeli natupo. A nejen je.
Sotva se rozezvučely, přiběhli ke mně Bart s Iris. Bart se nebojí ničeho, Iris se bojí prakticky všeho, co souvisí s bouřkou a rachejtlemi. Bylo na ní vidět, ž přiběhla se zeptat, jestli to, co slyší, je něco mezi bouřkou a rachejtlemi. Vysvětlil jsem jí, že sirény nemají nic společného ani s jedním, ani s druhým jevem. Pohladil jsem jí po hlavě a dal jí pejskovskou kousací tyčinku. Uklidnilo ji to, odnesla si tyčinku na pelech a tam si lehla a blaženě žvejkala.

Bart se nenechal odbýt. Třebaže slyší sirénu měsíc co měsíc, tváří se, že je to naprosté novum a že je to něco doslova neslýchaného.
Vyběhl na balkón a přísně hleděl dolů Rozhlížel se, odkud to zní, a ono to znělo odevšud.
Pak asi usoudil, že to vyjí psi z celého města a nasadil klasický psí tón. Hlavu vzhůru a vyl! Uvědomil jsem si, jaký je to nesmysl, že psi vyjí na Měsíc. Oni vyjí vzhůru a když je náhodou nad nimi Měsíc, vyjí na něj.