ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Dajli medajli
Slavení neslavení osmadvacátého října máme za sebou. Je to škoda, že nás nechutné režimy odnaučily slavit takzvané státní svátky, na rozdíl od nestátních ve smyslu politickém, jako jsou Velikonoce nebo Vánoce, dokonce už slavíme Valentina a jsem zvědav, kdy se u nás ujme Haloween. To naduté opovrhování 28. říjnem je zbytečné a trapné a je dobře, že se Václav Klaus z pozice hlavy státu pokouší důstojnost tohoto svátku obnovit. Měli by mu v tom příště napomáhat i další lidé, kteří se těší vážnosti. Slavení svátku není nic nadbytečného. Takový svátek je příležitost k rozjímání nad ne-samozřejmostí toho, že jsme tady. Není to naprosto naše zásluha. Jsou za námi dlouhé generace lidí trpících a pracujících, s osudy převážně zapomenutými, ovšem v jejich úhrnu je zde to, co tu je, republika s kvalitami, které mnohdy až slepě nevnímáme.

Samozřejmě, že i letošní slavení neslavení se neobešlo bez bizarních momentů.
I letos nastalo divení nad tím, komu že dali medajli a komu nedali, a proč Brejchová a Šebrle a proč Fajtl až tak pozdě. A taky je příznačné, že Klaus využil příležitosti a řekl, že si "Česká republika velmi dobře uvědomuje rizika spojená s fungováním velkých nádnárodních organizací kontrolovaných byrokraty". To je ovšem problém spíš Václava Klause než republiky (ostatně, i on je úředník čili byrokrat). Občan má bídné zkušenosti s tuzemskými byrokraty a je například příznačné, že se čeští občané, suverenita nesuverenita, utíkají k evropským byrokratickým strukturám, tedy k evropským soudům, aby je ochránily před neschopností a liknavostí české soudní byrokracie. Zatím se nám v té nadnárodní byrokratické organizaci daří dobře, export se zvedl o maličkost - o třicet procent, a dovedu si představit, že jednou, až odložíme ten defenzivní skepticismus typický pro maloměstský způsob myšlení, budeme vedle 28. října slavit i 1. květen, nejen jako svátek práce, ale jako svátek vstupu do evropského domu.

RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Pečení chleba
Pokračuji v seriálu vzpomínek na dobu dětství, jak se uchovala v sýpce paměti. Celý seriál je k dosažení zde.

I dnes hodně lidí peče chleba. V padesátých létech to ale nebyl sport, ale běžná praxe - v tradičně vedených venkovských domácnostech. Taková byla i domácnost našich sousedů Pokorných. Stará paní "babí" Pokorná, pošťačka na penzi, pekla chleba. Rád bych ten obřad po létech zase viděl! Především připravovala těsto, to muselo kvasit, mísila ho ve veliké díži a bylo kolem toho hodně čarování. Systém toho pečení si už moc nepamatuji. Vybavuji si jen, že v přízemí domu, kde Pokorných bydleli ("babí" a pak "mladí", tedy syn s paní a dvěma syny, byli o osm let starší než já) byla pec, na peci "babí" spala, pod pecí byl prostor a tam žila kuřata a housata a kachňata (pořád se něco rodilo a pořád se něco zabíjelo, to byl ustavičný kolotoč života/smrti) a snad ta chlebová pec, která byla v patře, nějak souvisela s tou spodní, to už se moc nepamatuju. Rozhodně babí sázela víc než jeden pecen,myslím, že při nejmenším dva. Když ho zpracovala a připravila ke vsazení, udělala štipci prstů nahoru svoji značku. Ta mě zajímala nejvíc. Proč se babí podepisuje na něco, co je určeno k tomu, abychom to snědli? Samozřejmě, že ho taky žehnala svatým křížem.

Mám ten chleba v paměti jako něco nadpozemsky dobrého. Čerstvý chleba, pomazaný máslem doma utlučeným a navrch ještě s medem od Tomáškovic včel, tak tohle bych taky rád někdy okusil. Mnohem později jsem se byl podívat v pekárně v Michli a pan šéf mi tam vysvětloval, jak ta jeho vědecky řízená linka musí nutně vyrábět lepší chleba, než se dělával na venkově. Možná, že v laboratorních testech by ten tovární chleba obstál, ale stejně si myslím, že v řetězu úkonů tam chyběla babí se svými štipci a prsty zvednutými ke svatému požehnání.

PSÍ PŘÍHODY: Jak jsem s Bartem a Iris slavil 28. říjen
Čapkův pejsek slavil 28. říjen s kočičkou. Pejsek Bart nemá kočičku, takže musí slavit svátek se mnou. Slavení, to je především vyvěšení vlajky. Když jsme bydleli ve Slapech, měli jsme na zahradě vlajkový stožár, opravdový, s ocelovým lankem na rolnách a tatínek vyvěšoval vlajku na 28. října a tvářil s e u toho hodně slavnostně. Já to tak zařízené nemám, ačkoli jsem o tom taky uvažoval - svého času jsem se dokonce ptal v nějakém tom Bauhausu, jestli nemají něco na vyvěšování vlajek a podívali se na mě jako na naprostého idiota. Vyvěšování vlajek? Zbláznil jste se? Budu se muset poohlédnout v Americe - tam mají stožár s vlajkou prakticky před každým domem.
Takže to řeším tak, že poutám žerď vlajky k hromosvodu a doufám, že o sváteční noci nebudou hromy divo bít. Nemusely by, když už to nemáme v hymně.
Barta stejně jako Iris vlajka hodně zajímala. Mám ji schovanou ve sklepě a tam oni oba rádi chodí, jsou tam zajímavé věci, mám tam schované kolo a na ně Bart štěká a Iris pak štěká na Barta, aby neštěkal na kolo a Bart štěká na Iris, nevidíš, že tady musím štěkat, co na mě štěkáš? Na vlajku oba koukali v němém úžasu a cupkali za mnou po schodech, když jsem ji nesl do patra a pak na balkón a pak po žebříku ji soukal nahoru na střechu. Zatímco jsem ji poutal skočpáskou k hromosvodu, pobíhali rozčileně po balkóně. Co tam pán dělá? Nikdy nás nevezme sebou!
Byl by to pro ně svátek nejsvátkovější, kdyby se mohli podívat na střechu. Ale myslím, že takový svátek v kalendáři není.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI