RODINA A PŘÁTELÉ: Zapomenutá příhoda
Před 14 dny jsme byli s Ljubou a Iris na "dlouhém víkendu" na jižním cípu poloostrova Istrie. Bydleli jsme v obytném busíku VW, měli jsme sebou naše kola a taky nafukovací člun s přívěsným motorem. Cestou jsme zapomněli si koupit do člunu benzín. Nějaký jsme si koupili od sousedů táborníků a odjeli člunem do přístaviště ve vesnici Medulin. Najdeme pumpu a v ní koupíme kanystr a benzín.

Přistáli jsme u dlouhého mola. Nikde ani živáčka, jen u jedné upoutané jachty se motali tři chlapíci.
"Ti se tu vyznají," řekla Ljuba. "Oni přebírají jachtu. Určitě budou vědět, kde je pumpa."
Šel jsem tedy k nim.
Když si někdo půjčí jachtu, majitel ji pak přebírá a zkoumá, jestli nevznikla škoda.
Tihle zkoumali tu jachtu opravdu důkladně. Měli desky s lejstry a pilně cosi zapisovali.
Přišel jsem k nim a oslovil je slovanštinou, jestli by pánové nevěděli, kde je pumpa.
Odpovídali ochotně, ano, pumpa je kousíček, dvě stě metrů, hned vedle nábřeží.
Vstřebával jsem informaci a po očku pozoroval jejich počínání.
Bylo to setsakra důkladné přebírání jachty.
Oni si ji zapisovali do lejster a jeden vytáhl foťák a fotografoval. Když jsem odcházel, otočil jsem se a viděl jsem, jak ten třetí otevírá kufřík a snímá otisky prstů.
To už jsem se těšil, jak budu Ljubě vyprávět, že na palubě jsem zahlédl křídou namalovaný obrys těla a hnědou skvrnu.
Teď už věřím, že to tak bylo - takže je nejvyšší čas vyprávět příhodu o tom,jak jsem se šikovných chlapců v maríně ptal na cestu k benzínové pumpě.

PSÍ PŘÍHODY: Fešáci u Dívčích hradů
Prožíváme krásné dny! Procházky s pejsky jsou náramné. Však to taky ví každý, kdo psa má. Doslova každý. Včera jsme byli na procházce v okolí Dívčích hradů - to je ta oblast nad Zlíchovem a Hlubočepy, začíná tam Prokopské údolí.
Procházku jsme zahájili u vodárny, ta tam trčí jako vysokánský modrý prst ukazující cestu k Pánubohu (ostatně myslím, že prst ukazující k Pánubohu musí být modrý). V dálce jsem spatřil velkého černého chlupatého psa. Pevněji jsem sevřel Bartovo vodítko. K černému psu se připojil hnědý pes, také jedlý, jak jsem odhadoval na vzdálenost padesáti metrů. Omotal jsem si vodítko kolem zápěstí. Po pár vteřinách byli psi čtyři! Už jsem se lekl, že to bude jako v tom bájném příběhu o vynálezci šachové hry, který si vyžádal jako odměnu obilí . na první políčko zrnko, na druhé dvě, na třetí čtyři, na čtvrté osm atd. Naštěstí se počet psů ustálil na počtu, který označuji matematicky nekorektním termínem přepsáno - tedy, bylo tam o hodně víc psů, než je mi milo. Skoro se zdálo, že tam je psí útulek na vycházce!
"Vezmeme to přes pole," navrhl jsem Ljubě.
Stalo se tak. Jenže Iris odběhla ke psům, aby se na ně podívala, co je to za fešáky, a zapomněla, že jdeme po poli - vždycky chodíme po cestě. Lítala pak po cestě a sháněla nás - je jí osm, už nevidí nejlíp, takže si nevšimla, jak na ni máváme, a už neslyší nejlíp - takže neslyšela naše volání a pískání.