ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Páně Kořistkův výstup na politický Olymp
První útok tehdy poslance Kořistky k metám nejvyšším nebyl úspěšný. Chtěl postavit kariéru na tom, že občas dojde k neštěstí a někoho pokouše pes. Výsledek se dostavil - Václavák byl plný psů a jejich majitelů a Kořistka musel zabalit cepín. Ani do parlamentu se nedostal. Teď je tam chválabohu znovu a mohli jsme se těšit na další pikantní výjevy. Nemuseli jsme dlouho přešlapovat. Kořistkovi chtěli lidé z ODS zaplatit 10 miliónů, aby hlasoval proti vládě!
Tohle našušlal Kořistka tajuplně do ovaru pánovi z MF Dnes, který mu za to slíbil, že to nenapíše do novin. Kořistka je z toho druhu božích lidí, kteří věří, že když řeknou novináři sólokapra, tak že ten novinář bude následovat příkladu krejčího Kukulína a našeptá sólokapra do vrby v naději, že vrba má pozdější uzávěrku než noviny. A teď vyzývá své kolegy, taktéž obdařené nabídkou deseti miliónů od ODS, aby vystoupili z anonymity a ve skupinovém "coming out" se vyjádřili ke korupčním svodům.
A teď vážně. Ono je možné, že někdo něco Kořistkovi nabízel. Jenže kdyby měl Kořistka mozek v hlavě, musel by vědět, že taková věc, pokud s ní chci jít na veřejnost, se musí dokázat. A pokud to dokázat nemůžu, nezbývá než tiše mlčet. Eventuálně pracovat na vytvoření pasti a korupčníka načapat a odhalit.
Pan Kořistka má ještě šanci. Třeba má důkazy v rukávu. Třeba srazí ODS na kolena.
Ale moc bych na to nevsázel. Tak asi padíka.

Nic se nestalo

Vlastně se nic nestalo. Třicet skinheadů mašírovalo večerním Jeseníkem. Asistovalo jim třicet policistů. Poměr sil jedna jedna. Skinheadi nesli louče, policisté obušky. Skinheadi nic nezapálili, policisté nikoho neuhodili. Skinheadi uctili minutou ticha památku "muže, který hodně trpěl". Nechtěli říct, kdo to je. Třeba to nevěděli. Policisté také nevědí, o koho šlo. "Podle operativního šetření se ale nejedná o Rudolfa Hesse," řekla policejní mluvčí. Jakpak by to taky mohl být Hess. Němečtí neonacisté uctívají Hesse až v neděli. Do severobavorského Wunsiedelu jich přijelo 3800. V Jeseníku tedy určitě o Hesse nešlo a vlastně se nic nestalo. Zato ve Wunsiedelu se stalo: wunsiedlerský starosta Karl-Willi Beck spolu s městskými zastupiteli a několika občany se pokusili pochod nacistů zastavit tím, že si sedli do cesty. Jejich Wunsiedel je pestrý, nechce být hnědý, oznámili náckům. V Jeseníku k se nic podobného taky nestalo.

RODINA A PŘÁTELÉ: Výlet do Jizerek
Daleko je moře, daleko jsou vzpomínky na plavbu plachetnicí. Realita je nyní v sedle horského kola. V sobotu jsme se s Ljubou vypravili do Jizerských hor. Ne úplně o své libovůli - Anně Marii tam končilo soustředění tanečního oddílu (ona závodně tančí) a bylo třeba ji přivézt do Prahy. Na autě mám hák, na hák se dá připojit nosič a na nosič se připoutají horská kola. To je výhoda: někam jedete, může to být banální cesta, ale taky nemusí, když si vezmete kolo a spojíte cestu v cyklovýletem.
Při takovém cyklovýletu nastávají zajímavé chvilky - když mi zazvoní mobil, já ho vezmu a hlas na druhé straně se po chvilce ptá, s jakýmsi váháním v pozadí:
"Co tak funíš? Já jen... jestli... jaksi... neruším při sobotě?"
"Jedu na kole," odpovím. "Jedu.. dejchy dejchy.. do kopce."
V Jizerských horách se dá jezdit prakticky jen do kopce nebo s kopce.
Na druhé straně je chvilku ticho.
"A proč... raději nejsi v kavárně?"
No protože v kavárně se nedá jezdit na kole, chce se mi odpovědět. Ale nemusím říkat hned všechno, co mám na jazyku.
Najezdili jsme svých pětadvacet kiláčků, vrátili se k autu, naložili kola na nosič, zamkli a odebrali jsme se do nejbližšího hostince na limonádu. Zaplatili jsme, odešli ze zcela jinak prázdné hospody a odebrali se k autu. Ljuba hledala klíče, marně. Všechny kapsy obráceny, batůžek prohledán, okolí automobilu propátráno. Klíče nikde.
Takže zpátky do hospody.
"Žízeň se vrátila?" vítal nás hostinský. Napadlo ho, že chceme dělat šampaňský večírek. Nebo vypít sud piva. Nebo že si dáme flašku Henessy koňaku.
"Ne. Hledáme klíče."
Stín zklamání přejel přes jeho ušlechtilou tvář.
"Jo, klíče. Tak ty ležej támhle pod lavicí."

PSÍ PŘÍHODY: Drobná finta
Bart je ochoten a schopen jít na procházku v kteroukoli hodinu denní nebo noční, za jakéhokoli počasí. Má radost, když usoudí, že se jde na procházku. Někdy je to radost dosti obtížná.
Radost projevuje hopsáním. Skáče kolem mě jako gumídek, hubu roztlemenou od ucha k uchu, a uši mu plácají kolem hlavy, jako by se měl každou chvíli vznést a odletět k jihu. Mockrát jsem se pokusil ho zklidnit. Žádné Fuj a Nech toho a Jedeš potvoro nikdy nepomohlo. V příručkách píší a na cvičáku vás nabádají, že musíte dát do povelu emoci. Nestačí jen říci Fuj. Musí v tom být srdce, musí v tom být autentický hněv.
Tak o autentický hněv u mne nebyla nikdy nouze, tím spíš, že někdy jdu ráno s Bartem na procházku a už na sobě mám oblečení, ve kterém chci jít do města. A otisk tlap na čistých kalhotách není nic, co by mě naladilo do růžova.
Onehdy šla s Bartem Ljuba. Nějak jsem to nevnímal, seděl jsem u práce a ani jsem si nevšiml, že odchází v bílých kalhotách.
A v bílých kalhotách se vrátila. Bílých, nikoli šmouhovatých, s otisky psích tlap velikosti pivního tácku.
Trik? Jednoduchý.
Jakmile začal Bart hopsat, obrátila se k němu zády. Tohle mě nikdy nenapadlo udělat. Je to ženská finta? Vyzkoušel jsem ji hned druhý den a fungovala, i když jsem ji udělal já.
Takže asi přijdeme o zábavu oba, Bart i já.

NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI