ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Název pro republiku
Jak se má naše země jmenovat? Slovo Česko známe už dlouho. Už před lety se používalo z recese, jako vtip, jako obměna názvu Československo. A z recese se stala realita. Jenže realita nežádoucí pro mnoho lidí. Přiznám, že jsem se taky s Českem nesmířil. V cizině odpovídám na otázku, odkud jsem, prostě z Československa. Když objednávám po internetu software, volím Czech republic. Někde píší Czechia. Není to nakonec nejlepší řešení, Čechie, jako je Belgie, Francie, Itálie? Asi ano. Právě proto, že Čechie je nejlepší a Česko nejhorší varianta ouřady prosadily právě Česko. Tak, senáte, a teď ukaž, co umíš. Třeba senát prosadí Čechensko.

RODINA A PŘÁTELÉ: Ukrutná jízda na Sůze
Dopravní kolaps? V Praze to není žádná sci-fi, v Praze je to normálka. Vinou několika generací kridiotů na Magistrátě je Praha nejhůř dopravně řešené město, jaké jsem kdy v životě viděl. Je to proto, že v hlavách našich kridiotů se usídlil "koncept" zablokování průjezdu všemi ulicemi s výjimkou několika. Jejich obyvatelé (tedy ulic jako je Ječná, Žitná, Karmelitská a pod.) jsou odsouzeni k smrti na rakovinu plic, ale to je kridiotům jedno. Oni tam nebydlí. Děje se tak proto, aby kridioti nemuseli vydat na dopravní stavby ani korunu, jen namalují "průjezdy" do mapy, narýsují do nich pastelkami všelijaké jejich "okruhy" a tím mají problém za vyřešený.

Takže v pondělí to bylo zase vypečené - snad nejhorší, co jsem kdy zažil. Jel jsem na Sůze (motocykl) z Jižního Města do centra. Na dálnici stál už od Spořilova jednolitý had náklaďáků, mířil na Jižní spojku a dále pak na další dílo kridiotů, Barrandovský most (měli by ho ukazovat na školách pro budoucí silničně stavební inženýry jako dílo šílenců). Náklaďáky stály. Zbylé dva proudy byly taky plné aut, ta se zvolna pohybovala. Strhl se liják. Do toho se vklínila sanitka, zoufale houkala, pak toho nechala. Nemělo to smysl. Auta neměla kam uhnout.

Na motorce jsem se ploužil kudy to šlo, bunda a kalhoty od Dainese naštěstí vydržely i lijavec, ovšem suchý jsem nebyl, to si pište. Jel jsem pomaličku, Sůza bublala a do přilby mi bubnoval déšť. A když jsem se zaposlouchal pozorně, zaslechl jsem kdesi v dáli burácivý smích kridiotův.
Tohle se mu líbí, tohle má rád.

PSÍ PŘÍHODY: Pes rváč, pes hrdina
Bart nesnáší jedlé psy, a jedlý pes je každý pes rodu mužského, velikosti stejné nebo větší, barvy tmavohnědé až černé. Nejvíce jedlý pes je pro něho německý ovčák neboli vlčák. Také Šogo má k ovčákům specifický vztah. Ale k tomu se dostanu.
Jdeme takhle s Vločkou a oběma psy zalesněným územím pod statkem Šalamounka. Daleko pod námi hučí Plzeňská třída. Povídáme si o všem možném a pejskové pobíhají kolem nás.
Osud má podivnou nechuť k idylám a jakmile nějakou uvidí, zasáhne. Tentokrát se to stalo v podobě velikého německého ovčáka, barvy temně hnědé, chlupatého, s hlavou velkou jak balvan. Vynořil se, kde se vzal, tu se vzal, bez vodítka, bez košíku.
Bart byl taky bez vodítka, avšak s košíkem na hubě. Jakmile ovčouna spatřil, už na něho vystartoval. Naštěstí to byl ovčoun strašpytel, žádný Max nebo Tom (esa z Bartovy sbírky jedlých psů) a dal se na útěk. Bart ho chvilku pronásledoval a brzy se vrátil s vítězným výrazem ve tváři. Spílal jsem mu.
"Hodnej Bart, moc hodnej," narušila moje výchovné úsilí Vločka. "On nešel po Bartovi! On šel po Šogo!"
A vysvětlila, že onehdy byla zde na Šalamounkách se Šogo sama a ovčoun se zase vynořil a na Šogo se vrhnul a povalil ji a nedbal jejího kvílení a volchoval ji a chtěl ji kousnout a teprve energický zásah ze strany Vločky ho vyrušil!