ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Vzhůru dolů
Experti shromáždění v New Yorku na konferenci OSN o tom, jak to bude vypadat se světovou populací v roce 2300 to spočítali. Máme to spočítané, my Češi, podle tabulky zveřejněné na konferenci. V roce 2000 nás bylo něco nad deset miliónů, za padesát let nás bude osm a půl, v roce 2100 ještě o dva milióny méně a stoupat to začne až pak, v roce 2200 sedm miliónů a v roce 2300 si sáhneme na metu sedmi a půl miliónu obyvatel. Celkově bude na světě devět miliard lidí v roce 2050, tedy populace dramaticky stoupne. Poroste počet obyvatel i v zemích postižených AIDS, tak obrovská je tam porodnost. Ročně se bude rodit 77 miliónů lidé, polovina v Indii, Číně, Pákistánu, Nigerii a Bangladéši.

Rozpustíme se jako kostka cukru v Evropě? Kdepak. My zmizíme v moři světové populace. Navíc se bude měnit složení obyvatelstva. V bohatých zemích se ztrojnásobí počet lidí nad 60 let a lidí nad 80 let bude pětkrát víc, než kolik jich je dnes. Tak tohle je oříšek pro každé, nejen naše zdravotnictví a je to hlavolam pro každý, nejen náš systém sociálního zabezpečení.

Jsou to možná akademická čísla. Vůči předpovědím do roku 2300 můžeme oprávněně cítit skepsi. Ale rok 2050 není tak moc vzdálený, aby se nedaly dělat hodnověrné demografické prognózy. Navíc, i laická zkušenost potvrzuje, že se skutečně rodí méně dětí. Vymíráme.

Je to historická výzva pro demokratické systémy. Dost možná, že se ukáže, že jsou neschopné se jí postavit. Jde o výzvu v dlouhodobém časovém prostoru, kdežto politika se odbývá od voleb k volbám. Třebaže jednotliví politici mohou mít cit pro zájmy budoucnosti, nakonec se stejně podřídí krátkodobým partajním zájmům. Přitom ta výzva jde "napříč pravolevého schématu". Populaci lze posílit - kromě imigrace - jen masivní sociální podporou ze strany státu a to je koncept levicový, kdežto sociální zabezpečení ve stáří nelze zajistit jinak, než důslednou individuální odpovědností jednoho každého z nás. Třeba k tomu nakonec dojde, až skutečně poteče voda do bot.

RODINA A PŘÁTELÉ: Ještě k Mikuláši
Na Mikuláše jsem se byl podívat s oběma Vločkami, Sněhovou i její dcerou Malou Vločkou. Celkový dojem: všude mraky Mikulášů, příjemná, uvolněná atmosféra! Svou Minoltou A1 jsem fotil jedno mikuláš-ší sdružení skrz sklo ve vagónu metra. Na Národní Mikuláš s družinou vyběhl, utíkal tou dlouhou chodbou, pak po schodech... a když jsem se i já vynořil nahoře, družina už tam čekala a pózovala: snímeček, prosím!

Někteří Mikulášové byli skvěle vyštafírovaní, ovšem prim hrála rodinka, v níž - jak jsem pochopil - nejmladší ratolest byl Mikuláš, tatínek čert a zřejmě maminka první anděl a pejsek mops druhý anděl - se zlatými křídly!
Závěrem se zmíním ještě o jedné příhodě.
Čertíci jsou od přírody drzí a všeteční. Jeden takový, zvící metru dvaceti, se znenadání vynořil před Sněhovou Vločkou a přísně ji oslovil:
"Nezlobila jsi?"
Netušil, že narazil na bojovnici šaolinu a že Sněhová Vločka je jméno pocházející z bojového filmu Hrdina.
Bojovnice nasadila bojovou masku zvanou tygří tvář a zařvala na něho hlasem silným 120 decibelů:
"NEZLOBILA!"
Čertík strnul a když překonal první úlek a úžas, otočil se a zmizel a propadl se do pekla a bude se tam tetelit ve skladu vidlí až do příštího Mikuláše.

PSÍ PŘÍHODY: Šogo přitvrzuje
Šogo s Bartem vycházejí velmi dobře. Pokud se to tak dá říci, mají se rádi, přinejmenším se respektují. A zdá se, že Bart milé Šogo imponuje svou přísností, neboť se očividně snaží jít v jeho šlépějích.

Včera večer, kupříkladu, jsem ji nakládal do auta. To se zatím nenaučila od Barta: ten miluje jízdu autem a vrhá se dovnitř skokem plavmo. Stačí, abych otevřel dveře a hup, už je uvnitř.
Šogo je dáma, opatrně klade nohu za nohou dovnitř, jako kdyby byla oblečená do krinolíny a bála se, že si ji pomačká.
Byla právě uprostřed takového nastupovacího obřadu, když se kolem přichumelil pejsek.
Ona přestala nastupovat, otočila se na něho, ohrnula pysk a zavrčela grrrrr...!