ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Ideologia triumfans
Anti-cenu bestia triumfans udělovali dnes v Praze ochránci památek. Udílejí ji každoročně tomu, kdo podle jejich názoru nejvíc ublížil městu, kdo nejvíc poškodil jeho památky. Možná že vás napadne - aha, oni ji asi udělili pražským památkářům, kteří nedovolili postavit na Kampě protipovodňové zuábranmy? Nebo památkářům z Hradu, kteří připustili, aby mnoho týdnů visel Prahou neón vyvolávající veli podivuhodné spojitosti? Nikoli. Bestia triumfans je starosta Prahy 1 Jan Burgemeister a bývalá vedoucí památkové péče Jiřina Knížková kvůli chystané přestavbě bývalých kasáren na náměstí Republiky. Až se bude udělovat cena "ideologia triumfans", budu vědět, koho navrhnu.
(Glosa pro rádio Frekvence 1)

RODINA A PŘÁTELÉ: O potměšilé koblize
Jako každý čtvrtek odpoledne se i dnes společnost Psa a Gentlemana a spol. sešla v kavárně Rybka v Opatovické ulici. Zastavil jsem se před tím v bufetu v Myslíkově ulici (holandský řízek čili karbanátek se sýrem) a po obědě celou cestu Křemencovou jsem se těšil, jak si u Rybky dám kafe a koblihu.

Přišel jsem do Rybky dřív než Ivan Gentleman Straka, který mi obvykle koblihu předají (tedy: sní dřív než já). Objednal jsem si turka a onu vysněnou koblihu a slečnami kafe i koblihu v zápětí přinesla.

Znám koblihy. Miluju je od dětství. Vím, co jsou zač. Nehazardoval jsem. Opatrně jsem koblihu vzal do prstů, naklonil jsem se nad talířek a velmi zvolna jsem tiskl čelisti k sobě.

Byl jsem velmi opatrný, ale ne dost opatrný, takže toto subjektivní velmi se ukázalo býti objektivním málo, neboť meruňková marmeláda vystříkla ne spodem (jak to marmeláda dělává), ale bokem. Moje sousedka Andrea sice stačila uhnout, takže ji marmeláda netrefila, ale stůj jsem omítnul. Taky jsem si pěkně kydnul na svetr. I to patří k záludům koblihy: marmeláda, která vyteče na stůl, na potahy křesel, na klopu saka atd. je ve svém objemu zřejmě větší než kobliha, ve které původně byla. Zdá se, jako by uvnitř koblihy byla marmeláda pod tlakem.

Což o to. Tohle všechno je normální.
Vždycky to tak dopadne, i kdyby jedlík koblih zachoval desetkrát větší obezřetnost.
Tahle kobliha ale byla obzvlášť mazaná (zevnitř).
Že pokydala stůj a můj svetr, chápu. Ale jak se jí podařilo kydnout marmeládu pod můj zadek, tedy na místo, na kterém jsem seděl, takže jsem se přilepil, to věru nechápu.

PSÍ PŘÍHODY: Pes nejen hodný, ale také chytrý
Viděla jsem na Discovery kanálu film o tom, jak zkoumali, co to udělá se psem, když jeho pánovi nasadí na hlavu barevný plastový kýbl. Mělo to být zkoumání toho, nakolik psi jsou schopni poznat příčinu a následek. Scéna vypadala tak, že pán se pohyboval, vstoje nebo po čtyřech (s kýblem na hlavě samozřejmě nic neviděl) a pes vstoupí do místnosti. Test opakovali s několika různými psy (i rasami, mimo jiné s vlčákem) a výsledek byl vždy stejný: pes začal strašně štěkat, rozčilovat se a viditelně se bál. Znamená to, že pes svého pana nepoznal, pokud měl na hlavě kýbl. Pes se tedy orientuje zrakem, a ne čichem, přestože čich má vynikající a pana by podle čichového záznamu jistě poznal.

To mě utvrdilo v mém pozorování s naším labradorem, protože ten hledá po čuchu až po vyzvání, jinak hledá vždy jen zrakem nebo podle toho, co ví - například se jde podívat tam, kde byl předmět schován při minulém kole hry nebo při více minulých kolech, nebo kam se mu zdálo, že předmět spadl při házení (možná si vzpomenete, před nějakým časem jsem Vám popisovala postup se šálivým hodem míčkem, nevím, jestli jste to vyzkoušel, výsledek by mě docela zajímal).

Tato skutečnost mě dost zarazila, protože bych předpokládala, že si pes přivolá na pomoc při orientaci v problémů svůj nejdokonalejší smysl, ale není tomu tak.

Mimo jiné ještě v tomto pořadu ještě říkali, že vzhledem k této situaci by si děti hrající si se psem nikdy neměly dávat na hlavu něco, co úplně změní jejich vzhled, takže je pes nepozná, protože pak že strachu mohou dítěti i ublížit.

Mám takovou zcela soukromou teorii, že pro psa je svět pachu ekvivalentní našemu optickému vjemů, je to prostě obraz (mapa) prostoru vyplněného pachy, a pokud čmuchá, tak v tomto obraze prostoru vyhledává něco zajímavého stylem podobným, jakým my hledáme třeba v lese hříbky nebo na mapě značky turistických atrakcí.

Takže si, prosím Vás, nedávejte nikdy na hlavu nic takového, co změní Vaší vizáž natolik, že by Vás Bart sežral! To byste nám opravdu chyběl.
Dana Brhelová