Uznat či neuznat
Tuplovaný sebevražedný atentát na letišti v Kábulu zabil kromě civilistů několik amerických vojáků, načež Tálibán ho takzvaně odsoudil. Dal tím najevo, že to provedli jiní teroristé. Incident vytváří působivé pozadí pro naši debatu, zdali uznat vládu Tálibánu nebo neuznat.

Panuje v tom vzácná shoda, takříkajíc, napříč politickým spektrem, Okamurou počínaje po komunisty a zajedno je i Hrad – Tálibán neuznat. Tady nelze než přitakat. Vzájemně se uznávají státy a to, že banda hrdlořezů ovládne nějaký prostor neznamená, že vzniklo cosi s atributy státu. Mezi státy jsou velké rozdíly a do politické hantýrky se dostal i termín „darebácký stát“. Leckterý z nich je mezinárodně uznáván. O uznání Kosova panovaly pochyby i u nás – jeho odtržení od Srbska silně připomíná mnichovské odtržení Sudet od tehdejšího Československa a jeho představitel Hashim Thaci nyní stojí před mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny. Česko uznalo Kosovo už v roce 2008. Při troše dobré vůle někdo označí Tálibán za národně osvobozenecké hnutí a už tu bude kandidát na předsednictví vejboru pro lidská práva v OSN. Může se to stát dřív než se kdo naděje, aktuální to ale není. Právě takové uznání je jedna z mála zbývajících pák, které teď civilizovaný svět na nové pány Afghánistánu má. Dalo by se pochopit, že budou o uznání stát, přinejmenším proto, že to předpokládá nepřeberné místo teplých míst a sinekur pro prominenty v mezinárodních organizacích (zde obvykle placeno především z amerických a evropských peněz) a v diplomatických službách. Umravnění skrze dvacetileté působení pomocí kulometů se nezdařilo, vidina teplého místečka v pařížské centrále UNESCO může fungovat líp. To ale nesmíte vyhazovat do povětří sochy Buddhů, takto prostá logika za tím stojí.

Uznání legitimity je ale něco jiného než komunikace, jak ji navrhuje ministr zahraničí Jakub Kulhánek. Česko samozřejmě stáhlo své diplomaty, nicméně nelze se tvářit, že Afghánistán přestal existovat. Tím spíš, že Rusové a Číňané radostně a ochotně nastupují tam, odkud Američané a jejich spojenci vytáhli paty. Uvážlivý postoj české diplomacie je tedy plně na místě a nic špatného na něm není. Česko drží své zastoupení v Asadově Damašku – a třebaže se to periodicky stává předmětem kritik, v praxi to nese pozitivní ovoce. Náš velvyslanec v Kábulu Jiří Baloun se evakuoval mezi posledními, jak se na kapitána potápějící se lodi sluší – i za to se mu dostalo zaslouženého uznání. Doufejme, že v tom rozruchu neztratil klíče od ambasády. Možná, že se ještě budou hodit.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Kde svatý Petr nechal v mraku díru

Vzpomněl jsem si na svatého Petra… ten že dělá počasí. Opravdu jen autentičtí pamětníci vzpomenou na televizní meteo hlášení, provázené legračními kresbami svatého Petra coby strůjce počasí: tehdy jsem se podivoval, že to komunistický režim skousl! To by dnes leckde neprošlo, jelikož by to uráželo city muslimských občanů. Tento svatý Petr teď vyvádí s počasím pravé divy. Ráno prší, pak vysvitne sluníčko, pak prší, pak je sluníčko, do toho je zima, chodím ve svetru. S pejsky vyrážím podle radarové mapy, co ji mám v mobilu. Je to jako kdybych byl pilot bombarďáku. Číhám na radar, mračna se rozptylují, start!

A Nora s řevem vyráží ze vrátek v patách Garině, ta běží rychleji a mlčky. Spěchám za nimi, oči upřené na radar. Dojdeme se suchými zády?

Zatím se to daří. Svatý Petr žehnej vynálezci radaru.