Přání pro paní Meghan
Rozruch kolem britského prince Harryho a jeho manželky Meghan asi neunikl pozornosti ani těch lidí,kteří se o drby a zprávy z vyšší společnosti nezajímají. Pokud přesto jste zůstali stranou, tak vězte, že manželský pár vystoupil v americké televizi CBS a Meghan tam uvedla, že se v královské rodině debatovalo, jak moc černou kůži může mít jejich syn Archie. Je z toho skandál, královská rodina se k věci nevyjádřila, nicméně je pod velkým tlakem. Deník The Times k tomu podotkl, že „klíčem k přežití monarchie v průběhu staletí byla její schopnost přizpůsobit se potřebám doby. Musí se znovu přizpůsobit.“
Čemu se má přizpůsobit?
Paní Meghan osočila rodinu, která je zároveň zásadně významnou státotvornou institucí, neadresným, nepodloženým zato zničujícím obviněním. Rozhovor spadá do absurdní doby, kdy je překladatelce zakázáno překládat dílo autorky „černé barvy pleti“, jak se dnes říká, jenom proto, že je bílá. Toto je naprosto jasný příklad rasismu, dokonce to nese rysy appartheidu. Už samo označení „autorka černé barvy pleti“ je rasistické. Podobných případů je bezpočet. Tohle paní Meghan samozřejmě musí vědět a zrovna tak musí vědět, jak funguje nálepka „rasista“ v Americe a všude tam, kde se rozšířil mor „cancel culture“. U nás málem stálo Pavlu Svrčinovou jmenování hlavní hygieničkou nějaký pitomý vtípek interpretovaný jako rasismus na jejím Facebooku. Paní Svrčinová mediální lynč ustála, účet na Facebooku zrušila: kdyby se to stalo na západ od našich hranic, asi by ji nevzali ani jako uklízečku v Motolské nemocnici.

Tomu se má královská rodina přizpůsobit? Hony na čarodějnice pominuly, mcarthismus pominul, u nás pominulo ideové běsnění modrokošiláčů bořících „starý podlý svět“. Paní Meghan Markle je 39 let a je pravděpodobné, že se toho dožije, až se bude na dobu „cancel culture“ vzpomínat jako na hnus první poloviny jednadvacátého století a budou se točit srdceryvné filmy o štvanicích na lidi a zničených osudech. Přeju jí, aby ji ve stáří pocit studu příliš netrápil. Ale jestli má jiskřičku charakteru v sobě, tak by ho měla mít aspoň trošku už teď.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz To jsem to vymňouk

Včera jsem tu v rozmarném tónu psal o tom, jak jsem sebou švihnul na ledu a jak mě Gari s Norou zachraňovaly. Dneska jsem jel do Thomayerky na pohotovost a tu to máme: zlomená dvě žebra, osmé a deváté. Je to se mnou jako když se ptali toho ukřižovaného gladiátora, jestli ho to bolí. Jenom když se směju, odpověděl. Smát se nemůžu a celkem nemám čemu. Enem moc nevím, o jakých psích kouscích budu tady psát… dyť já se ani nevohnu, abych jim připnul vodítko…