Neprodají letiště, sláva!
Už se zdálo, že se za jeden český dá v tomhle státě koupit všechno a ejhle, příjemná změna, poslanecká sněmovna zatrhla prodej letiště v Praze. Privatizace by přišla na sto miliard, které by přitekly a zase odtekly. Na gripeny a předražené projekty a podporu nicneděláků a my bychom mohli tiše vzpomínat na tu noc, kdy přilétaly antonovy s tanky a ostrým střelivem, a venku pobíhali horliví přisluhovači, které každý zná i jménem a nikdy nebyli potrestáni.

Je to samozřejmě i politická kauza. Kdyby byly normální poměry, kdyby poslanci nebyli ochotni měnit zákony za jeden český a kdyby soudy normálně soudily a všechno bylo jasné a průhledné a čisté, pak by samozřejmě privatizace letiště byla nejen normální proces, ale navýsost žádoucí proces. Stát je ten nejhorší hospodář, jak se ostatně prokázalo v dějinné etapě, kdy mu patřilo všechno, nejen letiště, ale i trafika na rohu. Bohužel, nyní je stát v rukou lidí nanejvýš nedůvěryhodných a je proto dobře, že letiště prodáno nebude. Takové komodity, jako je letiště, mají prodávat subjekty důvěryhodné subjektům důvěryhodným. Za daných podmínek toto nelze zabezpečit.

Legální kuše
Nejvyšší soud vstoupil do hry o kuši. Velká pitomost zní: Chránit sebe a své obydlí před zloději třeba samostřílem lze nyní bez obav z trestu. To čtu na webu a autor této blbosti vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyjádřil mluvčí soudu slovy:

"Použití zařízení, jehož účelem je odvrátit útok bez součinnosti obránce, (např. nástražné systémy, samostříly, elektrický proud v mřížích, oplocení apod.), může být za určitých okolností posuzováno jako nutná obrana ve smyslu trestního zákona."

Problém je v těch "určitých okolnostech".
Dám příklad:
Mám dům. K němu se blíží skupina patnácti zdrogovaných magorů s basebalovými pálkami, cestou zabijí dva chodce a psa, povalí plot a míří k mým dveřím s řevem "zabijem tě, Neffe".
V tuto chvíli mohu nastražit kuši na své dveře a nemusím mát obavy, že mě soud pošle do basy, pokud šipka některému z útočníků prostřelí lalůček ucha.
Ale rozhodně mě to neopravňuje teď odejít od počítače a montovat kuši na domovní dveře. Proto to neučiním, kuši kopnu pod postel a půjdu spát. Dobrou noc, Nejvyšší soude.

Pokud mi někdo z laskavých čtenářů pošle návod, jak mám poznat dopředu situaci, kdy smím nastražit kuši nebo pušku nebo minu nebo raketu nebo cokoli, abych splnil podmínku nutné obrany, aniž bych věděl, co přijde, rád se s poznatkem podělím, rád se s poznatkem podělím se čtenáři NP.

JAK ŽIVOT JDE: Na kole u Třeboně
Několik slov na vysvětlenou, kde jsem byl těch pár posledních dní - najali jsme si s Ljubou pokojík v Třeboni a prožili tam čtyři dny na procházkách a vyjížďkách na kole. Rozhodně jsme nebyli sami - v tuhle dobu je ten kraj dvojnásob úžasný, protože zalezli komáři! Ne, že by zalezli všichni, několik parádních štípanců jsme přece jen utržili, ale už to nejsou ty masivní nálety, které v tomto kraji skoro znemožňují normální existenci.

Ano, komár je tvor, bez kterého bych se snadno obešel... Co kdyby zmizel ze světa? Na to bych se musel ale zeptat třeba té žabičky, kterou jsme viděli na břehu rybníka Ženich. Asi to byla rosnička, jenže neměla ten rosničkovský temný proužek. Vypadala nesmírně exoticky, byla malá, tak asi jako pětikoruna, a zelená byla zelenozeleně, vypadala jako výlisek z umělé hmoty, velmi nepřírodně.

Mohl to taky být ufoun a to by pak bylo marné se toho tvora na komáry ptát. Ale pokud to byla rosnička, jako že asi ano, pak ta má jistě na komáry opačný náhled než já: jen houšť a větší hejna!
Však se dočkáš, rosničko, pokud jsi rosnička. Na Třeboňsko se chceme brzy vrátit, v zimě. To bude po komárech veta úplně a možná že přiletí mořský orel. A ten, jak známo, nelapá much ani komárů.