ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Kvůli pinglovi do ústavní krize
Kdo včera poslouchal rozhlasových Dvacet minut Martina Veselovského s jeho hostem předsedou senátu Přemyslem Sobotkou pochopil, do jaké pasti padla ODS. Mimochodem, díky veřejnoprávnímu blbnutí v rozhlase vládnoucím už se to nejmenuje Dvacet minut Martina Veselovského, ale Dvacet minut Radiožurnálu. Osobnosti budižte odosobněny, nejlépe natřeny na šedivo, pytlík na hlavu žádoucí.

Zpět k Sobotkovi.
Je to žalný pohled na chytrého, slušného, kultivovaného člověka, když je okolnostem donucen říkat příšerné blbosti. To, že se Klausův fámulus Weigel nechal načapat na hotelu se Šloufem, to samo o sobě je Waterloo a po něm by měl následovat odchod na svatou Helenu, nejlépe všech zúčastněných. Šlouf, to je synonymum padoušství v české politice. Za Zemanových dob nebylo svinstva v této zemi, aby v něm nebyl tento bývalý estébák namočený. Copak to Přemysl Sobotka neví? Kdyby mi Šlouf podal ruku, namáčel bych ji v lysolu, naštěstí se to nemůže stát.

Ovšem vrchol trapnosti nastal, když se Přemysl Sobotka pokoušel přesvědčit posluchače, že veřejné hlasování vlastně nemá smysl, protože poslanci a senátoři při něm jenom zvedají ruce, takže se počítají dlaně a ne ksichty. Tak tohle si mohl druhý v pořadí nejvýznamnější ústavní činitel opravdu odpustit. Takový nesmysl ho není důstojný a budiž mu jakousi omluvou, že se heroicky bije za věc předem ztracenou. Jak jsou věci nastaveny, vítězství pro ODS by dnes už bylo jen rozbití prezidentské volby. To ovšem by bylo vítězství Pyrrhovo. Přemysl Sobotka hovořil jak hovořil v naději, že ho budou poslouchat naprostí pitomci. Mezi slintajícími pablby by mu jeho interpretace veřejné volby snad mohla projít. Lidé ale nejsou tak hloupí, jak si Sobotka myslí. Šloufovo jméno je jasný signál. Šlo o to, že v nastávající volbě se podaří tak či onak urvat pár socdemáckých hlasů a Šlouf se o to měl postarat. Nevyšlo to. Kvůli tomu má být země v ústavní krizi? Že nějaký pingl prodal šíbrovo pletichaření?

Trapné byly už Klausovy pokusy o utajení Švejnara. Nakonec se s ním stejně musel utkat před televizními kamerami, byl k tomu socdemáky donucen. A to byla jasná prohra sama o sobě, třebaže duel se Švejnarem vyšel přinejmenším fifty fifty. Ukázalo se, že pokus o utajení Švejnara byl naprosto pošetilý, kontraproduktivní, nesportovní, neférový a v důsledku trapný.

A ještě dodám, proč to všechno je.
Odpověď na tuto otázku - v obecné rovině - dal už před pár lety Vladimír Mlynář, ano, ten bývalý ministr, kterého jeden soud poslal na pět let do basy a druhý soud soudící podle týchž zákonů ho osvobodil, protože obvinění bylo neopodstatněné. Tento Mlynář hovořil o tom že naši politici žijí v akváriu a zajímají se jen o to, co je uvnitř a nevnímají, co je vně.
Vně jsme my.