RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Lyžování
Ve vzpomínkách na dobu dětství jsem zabloudil k jedné epizodě, pravda, kratičké, nicméně v jistém smyslu příznačné pro tu dobu. Jednoho dne si tatínek usmyslel, že rodina bude lyžovat, on, maminka a já. Úmysl to byl jistě zdravý a správný, nicméně bylo tu několik protichůdných faktorů. Důležité byly dva, přičemž jeden byl méně důležité - ve Slapech nebyl kopec vhodný k lyžování. Sice jsme na kopci bydleli, dosti strmém, avšak byl dílem zastavěný, dílem zalesněný, takže žádná sjezdovka se na něm vytvořit nedala. Druhý důvod byl významnější: neměli jsme lyže.
Nepamatuju se, že by někdo ve vsi měl lyže a opravdu jsem viděl na vlastní oči kluka, který se pokoušel lyžovat na podomácku vyrobených lyžích - materiálem byly prkénka ze sudu, klasická to dětská hračka, známá z vyprávěnek a Ladových obrázků.
Nicméně ve vesnici tehdy ještě fungovali tři řemeslníci znalí práce se dřevem. Pan Pešák, to byl výrobce rakví. Pak tam byl truhlář, ten se zabýval výrobou všeho možného ze dřeva, jenom ne rakví a kol k žebřiňákům. Tento muž se na tatínka velmi urazil, když se dozvěděl, že si tatínek objednal výrobu knihovny - od pana Pešáka. Nemohl pochopit, proč to! Těžko mu vysvětlovat, že tatínek měl rád páně Pešákovo filosofování. Vyráběl rakve na zakázku a když byl u toho svědek,míval k nepřítomnému nebožtíkovi asi takový proslov:
"Tak to vidíš, šmejde. Nakonec se o tebe musím postarat sám. To ses za života naparoval a vytahoval, nic ti nebylo recht, všechno bys sežral a schramstnul, na co tvoje pracky dosáhly, a teď musíš být rád, že ti dám hrst baumvole pod hlavu."
Od jiného muže si tatínek nemohl nechat dělat knihovnu, to je zřejmé. Pravděpodobně i od něho si chtěl nechat udělat lyže, ale pan Pešák ho zřejmě odkázal na správou adresu, na koláře.
To byl muž, který, jak řečeno, vyráběl kola a další díly k žebřiňákům. Lyže vskutku vyrobil - zřejmě nebylo myslitelné, aby se tatínek vypravil do města a lyže zakoupil v obchodě. Vypravili jsme se na jednu trudnou pouť vysokým prašanem...
Ne, nebylo mi souzeno stát se šampiónem. Dodnes je mi bližší rakev než lyže.

PSÍ PŘÍHODY: Velké vyznamenání
Bart stárne, stává se čím dál samotářtějším, zřídka opouští pelech u domovních dveří, kde čeká na svoji životní příležitost, na Zloděje k Sežrání. Tomu je připraven dát co proto, to předesílám!
Zato Iris je pes přilnulý. Píše se mnou, tedy, leží u mne, zatímco píšu. Dávám jí pelech skoro až pod stůl, poblíž nohou. Dnes mi nějak ujela ruka a pelech jsem dal trochu blíže ke středu pokoje.
A Iris si lehla k mým nohám, na koberec, místo aby si lehla na měkký pelíšek.
Cítil jsem se být velmi vyznamenám. Ano, je to pocta vážím si jí, protože na rozdíl od jiných poct je nezáludná, upřímná a opravdová.