RODINA A PŘÁTELÉ: Kdy dojde ke kontaktu s mimozemšťany
Upřímně si myslím, že nikdy, ale co kdyby... V naší sci-fi komunitě jsme pro ten účel zřídili workshop, zde je webová stránka, kde se dozvíte více. Píšu o tom seriál do měsíčníku Ikarie a tenhle workshop je částečně výstup z toho, co pro Ikarii dělám.
Závěry po druhém kole:
Přišlo celkem 14 příspěvků. Ani jeden z nich nepředpokládá, že ke kontaktu dojde asi tak, jako když Kolumbus vystoupil z lodi... kde vlastně? Na Kubě? Na Haiti? Nebo jinde? Zkrátka, že nějaký Jan Novák vyleze z lodi, vztyčí vlajku a prohlásí planetu i s jejími obyvateli za součást pozemské civilizace. Přitom ještě před - relativně - nedávnem si takto lidé představovali, že bude výboj lidstva do okolního kosmu vypadat. Převládají koncepty na téma "už jsou tady" a taky se objevují zajímavé myšlenky o ne-hmotné existenci lidstva a o fyzice za hranicemi hmoty v té podobě, jak ji známe.
K tomu druhému konceptu se přikláním i já. Opravdu si myslím, že, je-li pravda, že neznáme 80% toho, co ve vesmíru je, nemůžeme předpokládat, že to bude nějaká beztvará melasa bez vlastností. Má to strukturu a má to svůj řád a kdo ví, zdali se právě v tomto nezrodil život na jiné bázi, než jak ho známe. Samozřejmě, že mi také vrtá hlavou, proč - pokud je kontakt možný - tady Oni už dávno nejsou.
Leda že by byli, jak si myslí účastníci workshopu.
Podívejte se na ty příspěvky, přečtěte si Ikarii - a máte-li chuť a nápady, zúčastněte se.

PSÍ PŘÍHODY: Amputace tlapek?
Nic takového. To se jen pejskové tak tváří. Onehdy jsem byl s Ljubou a s přáteli v sauně, minulý týden, o svátcích na horách. Rozpaření jsme se pak váleli nazí ve sněhu. Minutu se to dalo vydržet a pak jsem velmi rád se vrátil do chalupy a zamotal se do osušky.
A pejskové?
Jsou schopni běhat neomezenou dobu v mokrém sněhu a nezdá se, že by jim to nějak zvlášť vadilo. Když tak na ně koukám, ptám se, zdali mají v těch tlapkách dole nějaké receptory chladu. Nemají přece kopýtka, dole jsou vybaveni jakýmisi polštářky, ty jsou kožené, uvnitř je tkáň, nějaké svaly, jistě i cévy. Jak to, že je to nestudí?
Přitom jsou si moc dobře vědomi chladu, pozorujeme to v létě, kdy mají vlézt do potoka. To se chovají velice opatrně.
Možná,že berou sníh jako nějakou velikou legraci, jakou jsme jim způsobili.
Buď jak buď, sníh nepřijímají úkorně.
Zato doma, když se vrátíme...
Bart vrčí. Nemyslí to zle, prostě musí otírání tlapek omektat. Iris to přijímá mlčky, trpitelsky. Odvrací hlavu a mhouří oči. Její ušlechtilá tvář je poznamenána stopami lítosti. Strašný osud, čtu v tom obličeji, zatímco jí frotýruju tlapky psím ručníkem, strašný osud, ocitnout se v rukou sadistových! Jakmile svoje zrůdné choutky ukojím, tedy, jakmile jsou tlapky suché, Iris odchází na pelech, aby se z toho šoku vyspala. A zdá se jí o proháněčkách na sněžných pláních, kde ty tlapky v studeném mokrém sněhu tak krásně zebou.