Rekviem za budku
V obci Hlubyně na Příbramsku demontovali ve čtvrtek odpoledne telefonní budku, údajně poslední v republice. Údajně říkám proto, že bych nevyloučil, že se ještě někde nějaká najde. Dokonce vím o jedné, ale to je červená anglická budka a má ji v obci Lhota nedaleko Břežan zástupce britské automobilky Morgan, pan Jan Zvelebil. Telefonovat se z ní dá, jenom mobilem :-).

Telefonní budky mám spojené s dětstvím. Byly to docela důkladné dřevěné stavby. Na podlaze byl rošt, když jste vstoupili, on se maličko pohnul a rozsvítila se žárovka. Další budčinou znamenitostí byl telefonní seznam, připoutaný k poličce těžkým řetězem. Býval hodně orvaný, protože občané e nenamáhali opisováním čísla a trhali ze seznamu celé stránky. Uličníci rádi rozebírali sluchátko a vytahovali vložku, takže ve sluchátku nebylo nic slyšet. Sluchátka byla těžká, bakelitová, kabel měla v ohebné pancéřové trubce, jako bývá na sprše. Takřka každá budka ostře páchla močí, protože namnoze sloužila jako pisoár.

Budku jsem používal ještě začátkem devadesátých let. To už se vyskytovali podnikaví lidé oblečení do fialových sak, obtěžkaní několik kilogramů vážícím mobilním telefonem té první generace, jestli se nepletu, tak první trojčíslí bylo 601. Potom nastoupily opravdové GSM mobily a předčíslí bylo 602 a to mám já dodnes a nevzdal bych se ho ani za svět.

Takže skáceli poslední budku, prý z ní dva roky nikdo netelefonoval. Kdyby se mělo skácet a zrušit všechno, co nikdo nepotřebuje, to by se v republice provětralo…

Nějak mi na mysli vytanula melodie z filmu Což takhle dát si špenát… Dovede mi to někdo vysvětlit?

Asi dovede. Tak toho nechám, protože jsem chtěl, aby tahle glosa byla o budce a ne o politice. I když poslední výkony toho špenátu by za potupnou glosu určitě stály.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Změna technologie

Tentokrát je na té příhodě – ze psího hlediska – pozoruhodné jenom to, že se jí pejskové neúčastnili. Ani Nora, a to je co říct, protože Nora je vždycky zvědavá, když se v domě nebo na zahradě něco děje.

Šlo o vyčištění spodního odtoku ze zahradního jezírka. Říká se tomu gule a je třeba to občas čistit. Máme na to metodu: čistím to já, nasadím si potápěčské brýle a Ljuba mě smetákem tiskne ze břehu, abych se nenořil ven. Takto i tentokrát. Ponořil jsem se, Ljuba se o mě opřela smetákem, tlačila mě ke dnu a já mohl pracovat. Nahmatal jsem odtok, ano, byl ucpaný řasami, tahám je tedy ven a najednou bum, rána, já vylít ke hladině: on se ten chlupatý konec smetáku ulomil od násady a Ljuba, jak byla nakloněná, ztratila rovnováhu a ještě v poslední chvíli se odrazila, aby mi nespadla na záda, a zahučela do vody.

To se ještě nikdy před tím nestalo a je to tudíž pozoruhodná událost – a Nora o to přišla! Do jezírka zahučela kdysi Garinka, to byla ještě štěně Teď byla řada na paní…

Po této zkušenosti jsme odladili novou techniku, v jezírku jsme oba, já se ponořím a Ljuba mi šlápne na záda a přidrží mě dole u gule. Zní to tedy divoce. Jestli vás napadají nějaké myšlenky, tak jen podotknu, že se nestydíte!