Cesta do ruského chomoutu
Kdo neví, co je o finlandizace, může se o tom nyní přesvědčit. Jde o pojem z doby studené války, kdy po celou dobu jejího trvání bylo Finsko neutrální a formálně samostatný stát, avšak v důležitých otázkách, zejména personálních, podléhalo Sovětskému svazu, respektive politbyru Komunistické strany. Podle stejného principu to začíná fungovat u nás. Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl oponoval ovládnutí české energetiky Ruskem a byl odstraněn. Ministr zdravotnictví Jan Blatný odmítl vpustit do země nechválenou ruskou vakcínu Sputnik V a byl nahrazen povolnějším činitelem. Andrej Babiš se otevřeně stal loutkou v rukou veřejného tajného agenta Ruska, prezidenta Miloše Zemana.

Je to šílené. V případě Finska mělo jeho podřízenost Sovětskému svazu aspoň nějaké opodstatnění. Jedna historické, Rusko ho v devatenáctém století vyvázalo ze švédského vazalství a podporovalo jeho národní sebeuvědomění. Po krátké epizodě samostatnosti se Finsko dostalo se SSSR do války a poté bojovalo na straně Hitlera, takže mělo velkou dávku másla na hlavě a mohlo tedy být rádo, že ho Stalin nechal v jakési neutrální zóně. Historické důvody uvádím jen proto, aby bylo zřejmé, že tu byly jasné důvody a finlandizace měla jakési opodstatnění.

Babišovo Česko ale strká hlavu do ruského chomoutu čistě ze zbabělosti a politické stupidity. Celý ten ostudný proces je založen na pozici dvou lidí, Putinova slouhy Miloše Zemana a bezradného Andreje Babiše, na kterého čeká v příštích volbách přinejmenším nevýhra a potřebuje Zemanovu podporu za cenu jakkoli nestoudného ohnutí ústavy.

Cesta do chomoutu není nevyhnutelná – záleží na výsledcích voleb. Pokud se Babiš dočká jasné a rozhodující prohry, pak by Zemanovi nezbývaly jiné kroky než na hraně ústavního puče v Lukašenkově stylu a pak by se daly čekat nepokoje, opět běloruského stylu. Čechoslováci – a byli to tenkrát spíš Češi než Slováci, kteří volili jinak – po válce nastrčili do chomoutu hlavu. Teď jsou na nejlepší cestě to udělat znovu.

Zeman zatápí pod kotlem. Polínek přikládá hodně, ať přímo nebo nepřímo. Sem je třeba zahrnout pokusy o převrat ve vedení České televize. Přihořívá a bohužel se tu schyluje k rozdělení společnosti na „my a oni“, kdy bude volit každý, kdo není k veřejným věcem lhostejný.

K tomu ještě dodatek:
Jana Blatného vyhodili a v komentářích se objevily poznámky, že je mu dobře tak, nemusel do Babišovy vlády lézt. Něco na tom je. Má to ale háček. V říjnu 2020 nastupoval profesor Blatný do vlády, aby ministerstvo převzal po zprofanovaném Zemanově favoritovi Prymulovi. Profesor Petr Arenberg byl do dnešního dne ctihodný lékař a úspěšný ředitel Fakultní nemocnice na Vinohradech. Má to zapotřebí?

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Zlobení ve třech

Pejska jsme potkali hned na začátku procházky. Vypadal na pořádné zlobidlo, skákal na vodítku, Gari ho musela pokárat (ona se vůči nezdárným mládencům chová jako stará panna, což ostatně odpovídá skutečnosti), Nora byla velmi, velmi opatrná, zkrátka, odešli jsme.

Pak už jsme se vraceli domů a na louce u vrbiček se pejsek (doprovázený dvěma dámami) objevil znovu. Tentokrát bez vodítka. Šel tedy s námi. Šel? Běhal, kroužil, skákal Gari s Norou s ním držely krok i skok. Vypadalo to na nekonečný příběh. Jedna z dam si musela pro něho přijít. Kdyby to neudělala… měli bychom ho v kuchyni.
Pokud by mu Gari nedala konečnou držkovou.