Prezident řekl ano
Prezident Petr Pavel má kotníky okopané do půl lýtek a dost možná, že bezděky opakuje variaci na zapomenutou hlášku z kdysi kultovního filmu Knoflíková válka: Kdybych to byl věděl, tak bych sem byl nechodil. Naposledy, tento týden, na něho ANO tlačilo, aby vládě nepodepsal úsporné návrh. Podepsal a tím že se šetřit musí. Možná by bylo na místě, kdyby využil autority úřadu propůjčené a pokusil se rozhodnutí šířeji argumentačně podpořit. Ono je to opatření nepřesvědčivé a rozbředlé, jako je celá vláda nepřesvědčivá a rozbředlá. Možná budeme jednou vzpomínat jako na absurdní kuriozitu rozhodnutí, jímž se vláda ohání, že sice zvýšila daně (v průseru je to nutné), ale celková daňová zátěž se snížila (slíbila to voličům). Stačí ale poslechnout si deset minut jekotu Andreje Babiše, abychom si řekli, chválabohu aspoň za tohle. Nicméně, zpátky k prezidentu Pavlovi. Projevil pevný odpovědný postoj a chvála budiž za to. Nemá za úkol řešit ekonomiku státu, naprosto ne. Naprosté minimum, co od prezidenta můžeme žádat je, aby aspoň nepřispíval k chaosu, který tu je. Podporou vládního návrhu tomu úkolu dostál. Vzájemné sušení

Odpoledne jsme pěkně zmokli. Gari to chytla naplno, Nora zprostředkovaně, protože byla ve svém červeném kabátku. Po návratu začalo v předsíni velké sušení. Musím jim otřít tlapky, aby nedělaly ťápoty. Úkol mi neulehčují – jedna druhou olizují, aby se vzájemně sušily.

Mně neříkejte, jak malý smysl dává sušení mokrým jazykem, jim to povídejte. Co je ale přece jen zajímavé je to, že sice Nora olizuje mokrý – leč holý – hřbet Garinky, kdežto Gari olizuje Noře kabát.

Nevymlouvám jim to. Musím sušit tlapky.