Máme státní svátek
Možná by stačilo málo a nevšili jsme si toho, ale opravdu uplynulo sto a pět let od vzniku státního útvaru, ve kterém se mohli Češi a Moravané chopit správy svých záležitostí. Charakterizovat předchozích tři sta let jako porobu a utrpení je hodně přestřelené. Československo vzniklo v době nestabilní, za tragických okolností, kdy Evropa dokončila svoji sebevraždu, zlomila svoji sílu být světovým hegemonem a spěla k sérii dalších tragédií. Byla to hodně dlouhá cesta, než jsme dospěli k perspektivě načrtnuté Tomášem Garrrigue Masarykem, k perspektivě alespoň padesáti let prostoru potřebného ke stabilizaci a vývoji. Vize původní republiky se zhroutila, podstata národní státnosti ale zůstala.

Třicet let máme za sebou a patří k lidské přirozenosti, že citlivěji vnímáme přešlapy a chyby než úspěchy. Také na současnost na nás doléhá spíše tím, co nám vadí, jinak to nejde, taková je lidská nátura. Proto ale lidé vyčlenili v toku času dny pro pozastavení, uvolnění, oddychnutí, dny kdy je dobře se rozhlédnout, usmát se, vzpomenout na vše dobré co je a co bylo a povzbudit se myšlenkou, co dobrého můžeme dosáhnout v budoucnosti. Proto máme svátky.

Abychom si je užili, je někdy třeba mobilizovat v sobě toleranci nebo dokonce shovívavost. Každopádně ale je nutné si připomenout, že nás spojuje mnohem víc než toho, co snad se zdá, že nás rozděluje. Rozdílnosti vnímáme ve všedních dnech. Když pak někdy přijde opravdu hrubá krize, doba nebezpečná nebo dokonce zdrcujícím způsobem zlovolná, jdou rozdílnosti stranou a zdají se nám pak malicherné vzhledem k síle hrozby. Přejme si, aby to nikdy nenastalo, ale buďme připraveni, že se to stát může. A když je den takový, jako dnes, osmadvacátý říjen, navíc aspoň trochu výroční, sto pátý, zkusme se usmát na toho, koho jsme včera nemohli ani vidět. Usmát se a podat ruku.

Fackovat se zase můžeme už zítra.

Čtěte neff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Bestie volavka

Dneska zase ne o pejskách: sedím takhle u kafe, pejskové ještě nahoře v ložnici v pelíškách a kouknu na terasu a u jezírka stojí volavka a počítá nám ryby v jezírku. Zvedl jsem mobil a vyfotil ji, abych měl doklad, že si nevymejšlím. Pak jsem přepnul opatrně na video, jako že ji natočím, až vzlétne a ukážu to Ljubě. Jenže bestie mě zmerčila a vzlétla dřív než jsem stačil na video přepnout.
Vyplašil jsem ji dost? Zapamatovala si, že je u nás v jezírku rybí samoobsluha, jen zobnout? Holt ty čtyřleté macky, každý 60 cm, nevytáhle. Ale je tam jedenáct rybek ulovitelných. Tedy, deset, jedna se permanentně schovává. Mám volavky rád, ale jinde. Kéž jí to dojde.

Ještě k té fotce: volavku jsem vyfotil, ale na vejšku, na šířku to dopočítala umělá inteligence. Nesmíte věřit ničemu, co vidíte a ničemu co si přečtete. A už vůbec ne tomu, co si myslíte.