2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Pondělí 6.2. 2006,
  • Protesty proti čtyři měsíce starým karikaturám Mohameda přerůstají v násilnosti a žhářství
  • MAAE rozhodla předložit problém íránského jaderného programu Radě bezpečnosti OSN
  • Špidla soudí, že některé původní země EU uvolní své pracovní trhy lidem z nových států
  • Jandák považuje novelu zákona o církvích, protlačenou poslanci KSČSSD, za nepotřebnou
  • Lubomír Chudoba tvrdí, že Česká lékárnická komora chce, aby byl regulován počet lékáren
  • Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Brožová podá proti svému odvolání stížnost k ÚS
  • Do řeky Úpy ve Velké Úpě v Krkonoších unikl při přečerpávání topný olej
  • Národní galerie v Praze oslavila 210 let svého trvání
  • Počasí v Praze: sněžilo a tálo, v neděli přišel mráz
    Workshop o kontaktu s Mimozemšťany má nové příspěvky a je zde otevřena i diskusní stránka.

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Hra na dialog
    Tak to dopadne, když se nevede dialog, konkrétně s církvemi, prohlásil v televizi ministr kultury Vítězslav Jandák, když přišla řeč na církevní zákon. To snad ani neměl říkat, že "se nevede". Vést dialog dostal za úkol od premiéra hned při svém jmenování a několikrát ho přislíbil zahájit. Sešel se s kardinálem Miloslavem Vlkem, vedl jednání s představiteli dalších církví, to vše je chvályhodné. Jindy se omluvil ze zdravotních důvodů, to je lidské. Výsledek žádný, to je očekávané. Dialog, to je jeden z kluzkých pojmů moderní doby. Je to něco jiného než jednání. Jednání je způsob komunikace subjektů, které jsou schopny a ochotny se dohodnout na něčem konkrétním. Katolická církev má ovšem ve svém genetickém kódu zašifrovanou snahu vytvářet stát ve státě. I ta hádka o statut církevních škol, zdravotních zařízení a charit z toho plyne. Jandák dobře ví, o co zde jde. Vedení dialogu, to je totéž co "vytváření zdání, že se jedná". Jeho předchůdce Pavel Dostál takovou mlhu nevytvářel. Podporoval sebevědomé stanovisko státu, který má právo v souladu se zákonem vymezovat hranice. Křiku o omezování náboženské svobody si moc nevšímal. Ministr Jandák si ho taky moc nevšímá, ale v rámci premiérova zadání vede hru o dialogu. A k ní patří i veřejné stýskání na to, že "dialog není".

    RODINA A PŘÁTELÉ: Gentleman s jednou rukavicí
    Jedna rukavice je spíš vizitka lajdáctví, než gentlemanství. S malými výjimkami, jako ve všem najdete výjimku. S gentlemanem s jednou rukavicí jsem se setkal jen jednou v životě. Byl to hrdina románu od Maurice Leblanca "La vie extravagante de Balthasar". Leblanc, to je duchovní otec Arsena Lupina, lupiče-gentlemana. Balthasar nepatří do této lupinovské série a dostal se mi do ruky jen proto, že na tomto románu jsem se učit s tatínkem francouzsky. Když jsem neznal nějaké slovíčko, podíval jsem de do slovníku a než jsem došel do půlky, četl jsem docela slušně. Tenhle Balthasar se vyznačoval chudobou a elegancí: měl jen jednu žlutou koženou rukavici a dovedl vytvářet dojem, že má dvě luxusní rukavice. Víc si z románu nepamatuju, jen tenhle postřeh.
    Na Balthasara a jeho rukavici jsem si vzpomněl dnes večer, když jsem šel s Ljubou na večerní procházku - do mrazu. Měl jsem jednu rukavici, druhou jsem nemohl najít. Je to trapné, hledat rukavici, nenajít rukavici. Řekl jsem si tedy, že než abych něco vysvětloval, že budu jako Balthasar, jednu ruku nonšalantně v kapse a druhou ruku elegantně ve vzduchu - v rukavici.
    Jenže ony jsou to pořádné mrazy a záhy mě ta ruka v rukavici začala zábst víc, než ta druhá, holá, leč v kapse ukrytá. Nečekejte žádné senzační rozuzlení. Ljuba si nevšimla, že mám jednu rukavici. Vše se odehrálo bez příhod - jen jsem si vzpomněl na starou knížku polozapomenutého autora. Jen jeho Arsene Lupin žije dál, ale to je už zcela jiná historie. Už proto, že gentleman Lupin měl vždy obě rukavice.

    PSÍ PŘÍHODY: Darované kosti na zuby nekoukej
    Zcela nesmyslný titulek... Kost přece nemá zuby! Ale darovaná byla. Bart dostal kost od šunky, a měl z ní radost úměrnou její velikosti. Po omezenou dobu. Byla to kost dekorativní, pořádná, s bambulemi na konci, i stopa masa na ní zbyla - prostě, byl to dárek jak se patří pro psa. Však taky byl Bart náramně nadšený, když Míša přišla z nákupu domů. Bart věděl, že je jeho - nepochyboval ani na okamžik. Míša musela z igelitového pytlíku vytáhnout pytlík druhého řádu, v němž byla kost ukryta. Bart skákal, zdálo se, že přišel na antigravitační prostředek.
    To trvalo omezenou dobu. Pak se uchýlil do soukromí, abychom mu ji neukradli a nesežrali - této psí logice by se divil jen ten, kdo nikdy žádnému psovi nepřišel blíž než na patnáct metrů a nebyl s ním déle než hodinu.

    Jenže Bart si vzal do hlavy, že si kost odnese do obýváku a měl jasně v úmyslu ji zpracovávat uprostřed koberce po dědečkovi. Byl tedy vyhnán i s kostí před dům na mráz.
    Nesl to nevrle, ale kost mu byla dostatečnou útěchou. Přilehl k ní jako bojovník k něžné milence. Jenže, místo aby se do ní tvrdě pustil, začal ji nešikovně obracet v tlapách a zkusmo ji olizoval.
    Opustili jsme ho. Po nějaké době přišel domů, mokrý od sněhu. Bez kosti. Jasné to znamení - někam ji zahrabal, do té nejhlubší závěje. Samozřejmě zapomněl, kam. Takže ji pro jistotu hledá ve svém pelechu.