RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kovář
Nedávno jsem tu psal ve svých vzpomínáních o holičích a kadeřnících. Neměl bych zapomenout ani na další řemesla. Kovářství je jedno z nich, které mi z padesátých let hodně utkvělo v paměti.
Kovářství a koňský potah, to jde dohromady. On to nebyl jen obyčejný kovář, obvykle bylo nad kovárnou napsáno kovář a podkovář. Pokud mě paměť neklame, kovárna byla ve Slapech v dolní části vesnice, pod poštou (dnes je tam hospoda, na té bývalé poště), naproti hostinci U Neužilů. Na Dobříši byla kovárna v tom krásném bloku barokních domů, které idioti zbourali a nahradili hnusnou betonovou stavbou samoobsluhy, kteroumůžete dodnes vidět a proklínat, když Dobříší pojedete.
Kovárny měly pracovní prostor přístupný zvenčí. Dovnitř musel vkráčet kůň, takže vchod, to bylo veliké klenutí, vysoký kamenný oblouk. Vpředu byla kovadlina vedle ní výheň a káď s vodou, na chlazení a kalení výkovků. Kovář měl koženou zástěru a když pracoval, zdálo se, že kladiva nemají žádnou váhu a že to rudé až bílé železo je těsto, že nemá žádnou hmotu.
Jako děti jsme se rádi dívali na kování koní. Kovářův pomocník si bral kopyto do klína a kovář kopyto rašploval hrubým pilníkem. Podkovu dělal na míru, trvalo to chvilku, byl to opravdu raz dva hotové. Ke kopytu ji přitloukal rozžhavenými hřebíky. Hřebík syknul v kopytu, čertovsky to zasmrdělo, koník sebou škubnul, pak další a další hřebík a za chvilku byl kůň okovaný - na jedné noze. Dnes vídám často koně, lidé na nich jezdí ve volné přírodě. Zatím jsem nepátral po tom, jak a kde se kovají. Chci věřit, že se metody nezměnily, nebo snad ano, lepí se podkovy dvousložkovým lepidlem?

PSÍ PŘÍHODY: Znepokojivé děje na Mrázovce
Jsou to krásné procházky, tam na kopci Mrázovka. Stromy mají nové šatičky, všechno voní a Bart s Iris jsou náramně spokojení. Včera se ale Bart velmi zneklidnil. Zastavil se a povysunul hlavu. Říkám tomu "dělat žirafu". Když Bart udělá žirafu, já mám taky krk dlouhý jako africká žena a koukám, odkud se vynoří Tom nebo Max nebo Brok nebo jiný z Bartových úhlavních nepřátel. Nikde nic. Bart ale něco vnímal, něco divného, a co je divné, to pokládá za nepřátelské.
Ujistil jsem se, že vodítko je dobře připnuté, že košík drží na hlavě, že nemá povolený řemen a pak jsem pokračoval v pouti jarní přírodou. Bartův neklid rostl. Díval jsem se po Iris. Ta pobíhala kolem. Slouží mi jako rozvědčík. Když ona spatří Toma (atd., atd.), zastaví se a ohlíží se po Bartovi. To je znamení, že se blíží malér. Tentokrát nic takového nebylo.
Až po dalších sto metrech jsem pochopil, co tolik Barta zneklidnilo.
Už jsem tu několikrát psal o tom, jak je teď Mrázovka krásně zvelebená. Je z ní skutečně hezký park a je škoda, že o něm Pražané ještě moc nevědí. V tomto parku vznikla dvě hřiště po petanque, pro tu francouzskou hru, kdy se hází kovovými koulemi a závodí se, které družstvo nasbírá víc bodů. Poprvé jsem tu viděl někoho petanque hrát a Bart to slyšel a odtud jeho neklid! Dobře zná petanque, hrál jsem tu hru několikrát u nás na zahrádce ještě s Míšou a Bart se vždycky snažil vmísit se do hry a rozhodnout ji pro sebe prostě tím, že kovovou kouli sežere. No, podařilo se mi hráče petanque ochránit před vstupem dalšího hracího elementu. Bartovi nevzešla žádná újma, pro pejska je na Mrázovce dost atrakcí i bez petanque.