2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24.


ZDE.
(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Úterý 4.1. 2005,
  • Turecko zrušilo vízovou povinnost pro české občany, ČR ji pro Turky ponechala
  • Václav Klaus a Stanislav Gross pohovořili v Lánech o plánech vlády v novém roce 2005
  • Počet českých turistů pohřešovaných po zemětřesení v Asii se od neděle snížil na 25
  • V Praze 11 vypršela lhůta pro předložení kandidatury pro opakované senátní volby
  • Kvůli slevám a výprodejům v hypermarketech kolabovala doprava v řadě měst
  • Dívka odsouzená za pokus o vraždu se možná dočká obnovení procesu
  • Po skoku z Karlova mostu zemřel v noci slovenský turista
  • Počasí v Praze: zataženo, mrholivo, kolem tří stupňů nad nulou

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Polemika dle Kojzara
    Kojzar je v komunistické publicistice asi to, co bylo jméno Moravec v publicistice nacistické. Rozdíl je v tom, že se Moravec po krachu nacistické okupace zastřelil, jinak by ho pověsili, kdežto Kojzar dál píše do Haló novin. Včera se opřel do mne, do mého komentáře v Lidových novinách z 13. prosince. Psal jsem tam, že to minimální, co mohou komunisté udělat pro získání důvěry a politického mandátu coby strany, kterou lze snad brát vážně, je zřeknutí se názvu, který je "s nezměrným utrpením, s násilím, zločiny a lhaním, k němuž těžko najdeme v dějinách obdoby". Tento citát cituje i soudruh Kojzar ve svém komentáři.
    Mele v něm páté přes deváté, neopomněl jeden argument, který slýcháme od soudruhů od listopadu 1989. Vždyť ti katolíci pálili čarodějnice a upálili nám Jana Husa a upálili Johanku z Arcu!

    I zde ale je zásadní rozdíl.
    Katolická církev přestala být v našem kulturním prostoru přímá politická síla. Stalo se tak po dlouhodobém politickém zápasu, jehož vyvrcholením byla důsledná odluka státu od církve. Katolická církev může ovlivňovat politické dění prostřednictvím politických stran křesťanského zaměření, avšak přímý vliv na chod státu nemají, a ten vliv upadal už od dob osvícenských v osmnáctém století a v průběhu devatenáctého století, až se zhroutil docela po první světové válce. Shrnuto - jako politická síla katolická církev nehraje roli.
    Navíc, katolická církev i církve protestantské (které pálily čarodějnice stejně náruživě, jako papeženci) se zabývala i něčím jiným, než mučením a upalováním. Uchovala dědictví antické civilizace - a s ní i zárodky demokracie - skrz epochu barbarství, která nastala po zhroucení Říše římské. Její kulturní a civilizační vliv musí uznat i její odpůrce, je-li aspoň elementárně soudný. odívejme se na civilizační a kulturní rozdíly a jasně vidíme oblast protestantismu, oblast katolicismu, oblast pravoslaví a oblast islámu. Katolické církvi můžeme z minulosti mnohé vyčítat, avšak v celkové bilanci zásluhy zásadně převyšují nad zápory, ba zločiny.

    Bilance komunistů je zcela jiná. Politicky aspirují znovu na zničení demokracie (nazývají ji "kapitalismem", aby se nedostali do otevřeného konfliktu se zákonem), vyhrožují, že "nás přejde smích" a chytají "mimořádná opatření" po "přechodnou dobu" - která, jak se dá předpokládat, bude dočasná, přičemž, jak známo, v komunistické fyzice je jednotka dočasnosti jeden furt. A bilance jejich civilizačního přínosu je absolutně záporná. Desítky miliónů mrtvých, hladomory, úpadek, kulturní polopoušť, mnohdy absolutní poušť, to jsou výsledky komunistického panování, které by se mělo obnovit, pokud se mají naplnit sny soudruha Kojzara. Ten se odvolává na padesátá léta. Ale komunismus, to nebyla jen padesátá léta. Až do konce roku 1989 trvala absolutní vláda strany, která měla každého občana (členy strany nevyjímaje) jako rukojmí, uplatňovala na nich princip kolektivní a zástupné viny, zasahovala i do těch nejintimnějších cípů soukromí. Je směšné a trapné občanům vyčítat, že je "trpně snášeli". Všichni bez rozdílu žili v jednom koncentráku, a rafinované metody útlaku fungovaly do posledního dne komunistického panství. Že se s nimi demokratická společnost nedokázala vypořádat, za to vděčíme především tomu faktu, že mnozí z jejich odpůrců ze sedmdesátých a osmdesátých let byli jejich zapálenými stoupenci v padesátých a šedesátých létech a museli by si utnout i vlastní paži, kdyby měli hydře seknout po hlavě. Takže požadavek po patnácti letech, kdy někteří komunističtí předáci hovoří o "modernizaci" strany, aby se zřekli prokletého názvu, stejně jako žádný nácek si netroufne založit nacistickou nebo fašistickou stranu, to je požadavek zcela legitimní.

    RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Dannyho parťáci 2
    Pokud chcete znát můj názor, zda stojí za to na Dannyho parťáky 2 jít, pak řeknu, ano, má to smysl, ale mnoho od toho nečekejte. Kdo viděl jedničku, a dávali ji v televizi v neděli, jistě odhadne, o čem bude dvojka, bude to zase lupičská důmyslná kombinace s překvapivým rozuzlením. Hlavním tahákem jsou opět herecké hvězdy. V titulní roli je Ceorge Clooney, fakticky hlavním hrdinou je Brad Pitt, v ženských rolích tu září Catherine Zeta-Jones a Julia Roberts. Dannyho parta je v tomto filmu pod tlakem ze strany herního mafióza Terryho Benedicta (Andy Garcia) a musí vrátit i s úroky to, co Benedictovi v prvním díle ukradla. Jaksi není vysvětleno, proč se všichni Benedicta tolik bojí, když se ho nebáli dřív, ale budiž, kdyby tomu tak nebylo, nemohl by příběh vzniknout. Parta odletí krást do Evropy, do Amsterodamu a do Říma - a zde se jí připlete do cesty francouzský lupič - gentleman Arsene-lupinovského stylu, aby jim zhatil plány.
    Schéma je už mnohokrát viděné: přípravy, provedení, zklamání - abychom pak zjistili, že je všechno úplně jinak. Logiku v tom nehledejme, musíme hodně překousnout, aby příběh držel pohromadě. Pracuje se zde s předpokladem totální pitomosti policie, což je předpoklad do značné míry správný, ale přece jen na to, kdo přijde do vězení si vyzvednout vězně a odvézt ho pryč, nato je i hodně pitomá policie poměrně opatrná (ve skutečnosti, ne ve filmu). Pokud nedostatek logiky jste ochotni spolknout, pak nebudete mít s trávením filmu problémy, s výjimkou rozuzlení (ono "všechno bylo jinak"). To je totiž natolik stupidní, že bylo nutno ho natočit ve zrychleném sledu kutálející se kamerou, aby divák neměl čas zvolat "kristepane, to je blbost"! Nebudu to rozvádět, to bych si počínal ve stylu "vrahem je zahradník", řeknu tedy jen to, že jde o typický příklad "ifiotic plot", tedy takové zápletky, která počítá s tím, že všichni zúčastnění se chovají slabomyslně a autoři zvou k tomuto karnevalu idiocie i diváka. Takže, když jsme šli z kina, před námi šel hlouček, kde jeden pán velmi temperamentně vysvětloval svým dámám, co se vlastně ve filmu stalo a dával jim najevo, že jsou pitomé.
    Myslím, že ty dámy nebyly ty pitomé.
    Recenzenti ztrhali epizodu, kdy Julie Roberts hraje Julii Roberts (tedy: její postava předstírá, že je herečka). Zrovna tahle epizoda mi přišla docela příjemná, jakkoli se snad do filmu moc nehodila - ale, proč by tu nemohla být? Rozhodně je to menší hloupost, než mnohé jiné v tomto jinak docela příjemném filmu.
    Podotýkám, že jedničku jsem viděl až v televizi a připadala mi horší, než dvojka. Julie Roberts v roli Tess má nesnadnou úlohu sehrát cosi jako ženskou onuci vystaveou manipulaci - okamžik, že se jí Benedict zříká výměnou za peníze je velmi snadno vysvětlitelný - každá ženská by ráda spolkla výmluvu, že nikdy nehodlal tu úmluvu dodržet, tím spíš, že by žila v Benedictově zlaté kleci. Ale to se týká - připomínám - jedničky, ne dvojky, tam naopak je Tess ve velmi dobré šarži.

    PSÍ PŘÍHODY: Také Iris dovede kulhat
    Nepřekvapí mě, když začne napadat na nohu Bart - rotvajleři jsou už konstrukčně slabí na nohy. Zato Iris jsem spatřil kulhat poprvé. Iris je pointer, tedy pes lovecký, uzpůsobený k běhu. Dvacet, třicet kilometrů uběhnout v nejtěžším terénu? Žádný problém. Když jedeme na kole, pro Iris je cestovní rychlost, tedy trvalá cestovní rychlost dvacet kilometrů za hodinu.
    Minulý týden jsme byli na procházce na planině za Dívčími hrady (ano, stával tam bájný Děvín). Procházeli jsme se necelé dvě hodinky, Iris naběhala dvoji - odhadl bych - dvacítku (kroužila kolem nás po polích a lukách) a k autu jsme se vrátili v pořádku, tedy všech dvanáct nohou a tlap v pořádku. Doma si šla Iris lehnout na svoje křesílko a když vstala, aby se šla podívat, comáme k večeři, silně napadala na levou přední tlapu.
    V pořádku jsme se vrátili? No, já taky trochu kulhal, ta moje pravá noha už tradičně není stoprocentní, mám tedy velké pochopení pro pajdavce všeho druhu. Iris mě, pravda, překvapila, protože právě ji jsem pokládal za vzor absolutně nezdolného běžce a chodce.
    Což je další příklad dotvrzující tezi, že není ve světě takové autority, aby nemohla být někdy nějak osudem podražena, podtrhuta nebo skloněna, když už nechci napsat ponížena.

    NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI