2017
leden / 6. / 7.-8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21.-22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

únor / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11.-12. / 13. / 14. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 25.-26. / 27. / 28.

březen / 1. / 2. / 3. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24. / 25.-26. / 27. / 28. / 29. / 30.

duben / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16 / 17. / 18. / 19. / 20. / pauza - cesta do Izraele

květen / 2. / 3. / 4. / 5. / 6.-7. / 8. / 9. / 10. / 11. / 12. / 13.-14. / 15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20.-21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26. / 27.-28. / 29. / 30. / 31.

červen / 1. / 2. / 3.-4. / 5. / 6. / 7. / 8. / 9. / 10.-11. / 12. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17.-18. / 19. / 20. / 21. / 22. / 23. / 24.-25. / 27. / 28. / 29. / 30.

červenec / 1.-2. / 3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8.-9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15.-16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21. / 22.-23. / 24. / 25. / 26. / 27. / 28. / 29.-30. / 31.

srpen / 1. / 2. / 3. / 4. / 5.-6. / 7. / 8. / 9. / 10. / 11. / pauza - cesta do Skotska / 21. / 22. / 23. / 24. / 25. / 26.-27. / 28. / 29. / 30. / 31.

září / 1. / 2.-3. / 4. / 5. / 6. / 7. / 8. / 9.-10. / 11. / 12. / 13. / 14. / 15. / 16.17. / 18. / 19. / 20. / 21. / 22. / 23.-24. / 25. / 26. / 27. / pauza - cesta do Japonska

říjen / 9. / 10. / 11. / 12. / 13. / 14.-15. / 16. / 17. / 18. / 19. / 20. / 21. / pauza - cesta na Island


/ 26. / 27. / 28.-29. / 30. / 31.

listopad / 1. / 2. / 3. / 4.-5. / 8. / 9. / 10.-11. / 13. / 14. / 15. / 16. / 17. / 18.-19. / 20. / 21. / 22. / 23.


(Říjen - prosinec 2000, rok 2001, 2002, dále rok 2003, 2004 a 2005,
dále rok 2006 a 2007
rok 2008, rok 2009, rok 2010 , rok 2011 , rok 2012 , rok 2013, rok 2014, rok 2015, rok 2016

ČTENÍ:
Kontakt (sci-fi workshop)
Zlatá padesátá (vzpomínky na dětství)
Vietnam story (veterán Prošek vzpomíná)
Pérák kontra Globeman (Comics O.Neffa)
Vzpomínky O.Neffa na srpnové dny 1968
Galerie obrazů Ondřeje Neffa


NEVIDITELNÝ PES
ZVÍŘETNÍK
SCI-FI
Knéblův web
    WOLESCHKO.CZ

Astonův web
    NEFF.CZ

Neffova galerie
Wagnerův web
    BOSKOWAN.COM

Flag Counter


Toto je DENÍK:  do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patričně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. 
Rediguje Ondřej Neff, grafiku vytváří Tom Vild.
Listu je přiděleno mezinárodní registrační číslo ISSN 1212-673X.

Památce německého ovčáka Gordona (*23.4.1984, +5.3.1996), který mě přivedl k poznání, že události světové, domácí, rodinné a psí mají ze zřetele věčnosti stejný význam. Neviditelného psa dovedl dělat způsobem, jaký jeho nástupce rottweiler Bart (*29.9.1996, + 4.9.2008) se nikdy nenaučil napodobit. No a od 8.8.2002 památce mé ženy Michaely (*1.1.1945), která od nás na tu věčnost odešla. Tohle zase neumím já pochopit.
Čtvrtek 1.4. 2004,
  • Sněmovna schválila zvýšení TV a rozhlasových poplatků, budou je platit i domácnosti, které TV nemají
  • ČT a rozhlas zvýšení poplatků přivítaly, ředitel ČTV Janeček ale ujistil veřejnost, že úsporná opatření budou pokračovat
  • On-line služba státu budou zavedeny na poštách a na dalších místech, ve veřejných budovách a knihovnách
  • Sněmovnou neprošel zákon o zavedení koordinátora bezpečnosti staveb
  • Do vlasti se vrátili čeští vojáci, kteří v Iráku školili policisty
  • Podle statistik je v Č přes 32 tisíc těžkých narkomanů
  • Ministryně zdravotnictví Součková předložila vládě koncepci reformy zdravotnictví, pokud neuspěje, chce se vzdát funkce
  • Severokorejské šičky bot zaměstnané v ČR podle všeho musejí skutečně odevzdávat svůj plat komunistickému režimu
  • Počasí v Praze: Stále ještě chladno, ale svítilo sluníčko

    ČESKÝ POLITICKÝ CIRKUS: Nekoukej a plať!
    Tak a teď má senát příležitost ukázat že je k něčemu: má příležitost hodit na hlavu dolní sněmovně očividně nesmyslný zákon o zvýšení televizních a rozhlasových poplatků. Tedy: zvýšení poplatků je v pořádku, a automatická valorizace obzvlášť, protože díky tomu televize přestane být tak bezmocná v rukou vyděračské sněmovny. Ale to, že má platit každá domácnost bez ohledu na to, zda má televizor nebo nemá, je do očí bijící socialistický nesmysl. Prý je to kvůli neplatičům. Bože, co je nám do toho, že televize a rozhlas nedovedou vydolovat z dlužníků peníze? To budeme všichni platit tramvajenku bez ohledu na to, zda jezdíme nebo nejezdíme, protože Dopravní podnik nepochytá černé pasažéry? Taky by mě zajímalo, zdali je tento zákon v souladu s ústavou. Jak to, že někdo má platit něco, co nejen nepoužívá, ale třeba ani nechce používat? A taky, co je to domácnost? Jedna licence na domácnost. Znovu, co je to domácnost? Bude sčítání domácností? Anebo se bude kasírovat podle výsledků sčítání lidu? Takže, znovu - senáte, ukaž co umíš.

    Irové zatrhli kuřákům tipec
    Co přijde příště? Povinné stříhání vlasů? Agentura Reuter cituje irského kuřáka Shay Mahoneye, který těmito slovy reagoval na zákon, který platí od pondělka v Irsku: totální zákaz kouření na pracovišti pod pokutou tří tisíc euro pro provozovatele pracoviště. Jelikož je hospoda pracoviště, majitel riskuje pokutu plus ztrátu licence, pokud bude hostům tolerovat kouření. Zákon má i svoje půvabné absurdity. Kdo pracuje doma, zákon se ho týká též. Kabina náklaďáku je pracoviště - nesmí se v ní kouřit. Výjimku tvoří pracoviště, jež zároveň slouží jako obytné prostory, například hotelové pokoje, věznice a psychiatrické léčebny. Irská vláda počítá se součinnosti sítě udavačů, kteří budou reportovat hulící pijáky piva. Uplatní se též udavač-amatér, jemu stačí vyťukat z mobilu číslo příslušné horké linky.

    Přísnost zákona budí pozornost, ba úžas. Není to však blesk z čistého nebe. Protikuřácký šroub se svírá už dlouho. Konec konců, vlaková kupé rozdělená na kuřáky a nekuřáky byla snad odjakživa. Bývaly doby, kdy se smělo kouřit v kinosále (autor to pamatuje v anglických kinech). Kuřácké a nekuřácké zóny jsou v hostincích v mnoha zemích světa - začínají se zavádět i u nás. A zákaz kouření na pracovištích je taky už běžná věc, i v Praze vídáme huliče postávající před vchodem do budovy anebo vystrčené na podesty schodišť. Nicméně cítíme, že Irové překročili jakýsi pomyslný Rubikon. Bezděky si vzpomeneme na prohibici v Americe. I ta byla zavedena na základě analýz škodlivosti alkoholu. Měla za následek rozkvět organizovaného zločinu a nakonec byla zrušena. Ale pozor: i v liberální Americe mají mnoho omezujících zákonů. Například zákaz podávání alkoholu mladistvým je tam tak přísný, že se nám o tom ani nezdá. Ostatně, v některých státech Unie,například ve státech Kalifornie a New York, mají zákony podobné tomu irskému.

    Přiznám, že se mi o tomto tématu těžko píše. Jsem nekuřák. Oba rodiče mi umřeli na choroby spojené s jejich celoživotním intenzivním kuřáctvím - otec na cévní choroby, matka na rakovinu. Stejná choroba skolila i moji manželku, těžkou kuřačku. Kuřáctví ve veřejných místnostech mi vadí. Pokládám je za omezování mé svobody. Proč mám dýchat smrdutý jedovatý dým někoho jiného? Proč mám chodit domů s páchnoucími šaty - vlasy naštěstí nemám? Naproti tomu je mi proti mysli veškerá buzerace a při pomyšlení na cigárfízly slídící po putykách je mi ještě víc špatně, než z cizího kouře. Naštěstí to na mě nezáleží a nemusím o žádném takovém zákonu hlasovat. Nevím, jak bych se dokázal oprostit od osobního zaujetí jedním i druhým směrem.

    Irský zákon - tedy zatím nejbrutálnější typ represe - je v určitém smyslu selhání rozumu. Nebo selhání působení na rozum? Vždyť fakta jsou obecně známá každému, nejen irským zákonodárcům: v Irsku umírá rok co rok 7 tisíc lidí na choroby spojené s kouřením a pasivní kuřáctví zvyšuje o 40 procent riziko onemocnění rakovinou plic; kuřáci si zkracují život průměrně o 10 až 15 let; čtvrtina úmrtí na srdeční choroby je zaviněna kouřením, přičemž v Irsku tyto choroby jsou ze 40% příčinou smrti. V celoevropských statistikách se uvádí, že z 375 milionů obyvatel EU umře každoročně půl miliónu lidí na následky kouření. Tyto statistiky se od 1. května zhorší, protože do EU vstoupí deset nových států včetně České republiky - a zde se kouří víc, než v tradičních zemí EU.

    Tohle každý slyšel a četl už stokrát a uvádím to tady jen pro pořádek. Proč tedy lidi kouří? Nikotin je návykový jed a lidé padají nejčastěji do pasti v mládí ba dětství, kdy neuvažují racionálně a snaží se napodobovat vzory. V pozdějším věku užívají racionálních argumentů pro obhajobu vlastního kuřáctví: každý kuřák vyčte desítky příkladů ze svého okolí, kdy umřel na rakovinu nekuřák a naopak, kdy se kuřák dožil vysokého věku. Že statistiky tvrdí něco jiného? Nic není prolhanějšího, než statistika, řekne kuřák -kašlaje.

    Finální odpověd dá teprve budoucnost, bohužel až vzdálená budoucnost: pokud v Irsku (a Norsku, které totéž zavede od 1. června) skutečně klesne počet případů rakoviny plic atd., pak i další vlády a parlamenty řeknou: když to nejde po dobrém domluvou, musí to jít po zlém.

    RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsme s Vločkou zase bloudili
    O víkendu jsem byl se Sněhovou Vločkou v Paříži. Zažili jsem tam několik legračních výjevů, postupně je zde budu vyprávět, zde je třetí.

    Na Champs d´Elysées
    Byli jsme v Paříži s Uměleckým klubem, to je skvělá instituce, která pořádá zájezdy po uměleckých památkách Evropy - s odborným výkladem (tentokrát to byl skvělý pan profesor František Dvořák, provázel nás po Louvru a Centre Pompidou). A teď k třetí legrační historce:

    Půjčili jsme si v sobotu odpoledne s Vločkou kolo (kola). Půjčovnu jsme našli jen jednu, je v Les Halles-Beaubourgu, v centru města. Skvělá věc, takové ježdění po Paříži na kole. Dojeli jsme až do La Défence a odtud do Boulognského lesíku - nikdo tam nešermoval ani po sobě nestřílel, lidi tam hráli fotbálek a vyhřívali se na sluníčku. Pak jsme se zvolna vraceli zpátky do centra. Chtěli jsme to vzít kolem Eiffelovky a pak po nábřeží podle Starého královského paláce a kolem Notre Dame a Louvru k půjčovně.

    Provoz zhoustl. To s emi líbilo - připadal jsem si jako v sedle mého motocyklu Sůza. Vjeli jsme na křižovatku, kde to bylo opravdu pěkně zapráskané (ale ne beznadějně zapráskané .- provoz v Paříži je hustý, ale auta pořád jedou, doprava zde není zablokovaná, jako se to podařilo celým generacím kridiotů vládnoucích Praze).

    Od této chvíle jsou dvě verze příhody, odvyprávím obě, jak jsme je pak postupně sdělili po návratu do Prahy Malé Vločce:

    Vločka: Neffík jel první a vůbec se nekoukal za sebe a ujel mi!
    Já: Vločka jela za mnou a koukala bůh ví kam a jela úplně jinou ulicí!

    To je druh dohadů, které ani nemohou vést k nějaké domluvě.
    Jedno je jisté - ve městě jako je Paříž je velmi snadné se jeden druhému ztratit.
    A ve městě jako je Paříž je velmi nesnadné někoho najít!
    A víte, že já Vločku našel? Po hodině pátrání a objíždění Eiffelovky a Trocadera jsem se vydal na cestu zpět a najednou k mému úžasu ona vyrazila z boční ulice a musel jsem šlápnout pořádně do pedálů, abych ji dojel.
    Našel jsem ji , protože jsem ji dojel zezadu.
    Morálně zvítězila ona. Když jsem se jí zeptal, kde vlastně byla, odpověděla:
    "No přece jsem se byla podívat na Napoleonův hrob!"
    Copak se na tohle dá něco říct?

    PSÍ PŘÍHODY: Lazare, vstaň a choď!
    Bart není pořád ještě zahojený. Rána, kterou utržil už před 18 dny, je čistá, bohužel ne zavřená. Takže má kolem krku pořád ještě límec, aby si ji nelízal. Vašek Větvička, pamětníkům Psa z doby počátků pamatují jeho Americké listy a Kulinárium jeho ženy Jany, je momentálně v Praze. Vyprávěl mi o patáliích s jejich psem - ten si poranil tlapu, ošklivě, serval maso, že byly šlachy vidět - jenže je to ohař s dlouhým krkem a dlouhým čumákem a žádný límec mu nezabrániil v lízání tlapy. Takže se museli s Janou střídat dnem a nocí v hlídání! Vynalezli dokonce technologii "pepřového postřiku" - okolí rány pojednali pepříkem. Jenže ten vyprchal po dvou hodinách (to si mohli zdřímnout - a pes hlídal a zkoušel a jakmile to bylo jen trochu možné, už se blemsťákem blížil k ráně.

    Tak tohle naštěstí není náš případ, Bart si na ránu nedosáhne.
    S límcem se už sžil. Psal jsem zde o tom, jak ho používá jako nástroje. I lidi si na to zvykli. Říkají mu Kornout, Lampión, Mixer, jsem zvědav, kdy začne na Mixera slyšet!

    Už si ani nedovedu představit Barta bez kornoutu. Že bych mu ho nechal jako trvalou ozdobu? Vypadá v něm jako renesanční šlechtic, jen kordík u boku mu chybí.

    Ba ne, nenechám mu ho. Až pan doktor řekne - pryč s límcem, udělám to ihned.
    Půjdeme to pak spolu oslavit, půjdeme - já na panáka, on na buřta.
    Už aby to bylo.

    NEVIDITELNÝ PES    EUROPE'S    ZVÍŘETNÍK    VĚDA    SCI-FI