27.8.1968

Konečně jsme se dostali k historickému 27. srpnu 1968, kdy se Dubčekův tým vrátil z Moskvy. Reakce toho dne jsou příznačné i pro současnou dobu - tedy polovici měsíce října.

Divná okupace kapitoly: 21. srpna 22. srpna 23. srpna 24. srpna 25. srpna 26. srpna 27. srpna 28. srpna

Nudí mě vyprávět hodinu po hodině, co se toho dne dělo a mám za to, že by vás to nudilo také. Ze Svobodného vysílání se stala rutina, vášně se uklidnily a z barikádnictví se stala všední práce. Když jsme už vysílali týden, ztratila naše činnost jakoukoli známku romantiky. Když jsme vysílali první dvě hodiny, byli jsme opilí štěstím a prohlašovali, že to co Rozhlas dělá, je fantastické. Ale po týdnu bylo patrno, že vysíláme asi proto, že to někdo chce a měli jsme pocit myši, chycené do pastičky.

Nikdy nezapomenu na to odpoledne ve vile Veinlichovy milenky. Na stole stála flaška slivovice a Janíček volal na každou paní a dívku, která vstoupila do dveří:

"Bábo, pojď se napít, vyhráli jsme to!"

A jásal a smál se a pil slivovici a zase jásal. Nevím, odkud vzal informace o výsledcích moskevského jednání, ale prohlašoval, že v podstatě byla dohodnuta cenzura tisku a sovětské základny na našem území.

Vzpomínal jsem si na tu chvíli, kdy Dušan Ruppeldt, náš zpravodaj v Montevideu, byl na skok v Československu a jak jsme spolu stáli před velkou mapou Evropy. Bylo to někdy kolem schůzky v Čierné. Přemýšleli jsme, jak to všechno dopadne. Shodli jsme se na tom, že bychom z toho vyklouzli nejlépe, kdybychom se dohodli s Rusy o základnách a cenzuře. Teď to bylo tady.

"Dobrý je to," volal Janíček a žral jakési sušenky, které byly na stole. V rohu pokoje seděl Jezdinský a látal komentář na portable psacím stroji značky Urania. Naše vítězství nám připadalo neuvěřitelné. Žádné procesy, žádné deportace? Dubček nebude popraven? Císař nebude rozčtvrcen? Smrkovský nezemře v hladomorně? Neuvěřitelné! Ještě včera jsme uvažovali o tom, zda se Rusové odváží vyvraždit polovičku národa a byli jsme toho názoru, že jsou toho schopni. Napijeme se na vítězství!

Ve Vondráškově vile vládla zcela jiná nálada. Co vás to, prosím vás, popadlo, ptali se Vondráškovi lidé, když jsme k nim přišli, rozjásaní a rozjaření slivovicí. Vždyť přece Dubček zradil, couvnul na celé čáře, znovuzavedení cenzury znamená konec ledna a sovětská vojska budou kontrolovat ze svých základen všechno, co se u nás děje! Vždyť je to druhý Mnichov, ale tentokrát Mnichov, protože tenkrát tu byla naděje, že bude válka a že Hitler válku prohraje, ale tentokrát žádnou podobnou naději nemůžeme mít!

Nálada opadla tak rychle, jako stoupla. Tak je to tedy! Nikoli vítězství, ale zrada! Po celý týden jsme tahali národ za fusekli a namlouvali mu, že vítězství bude sladkou odměnou za jeho mravné chování. Zklamali jsme ho. Máme vůbec ještě právo mu něco vykládat? Zajisté, že nikoli. Dohráli jsme šaškovskou roli a nezbývá nic jiného, než odejít do ústraní a strávit zbytek života v pláči.

Vondrášek mi vzkázal, že Kmoch s Maxovou si mě naléhavě přejí v Rubešově ulici, abych sloužil v rozhlasovém štábu. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Rozhodl jsem se, že podám výpověď. Zatelefonoval jsem Kmochovi.

Mluvil velmi tiše a klidně. Nevymlouval mi to, a kdyby to nebylo po telefonu, ale vis a vis, pokyvoval by asi hlavou. Ano, jsme ve strašné situaci a slušný člověk nemá napříště v Rozhlase co dělat. Co máme říci národu? Nic, protože nic nemůžeme říci. Je tu první cenzurní nařízení. Zanedlouho bude mluvit prezident Svoboda a několik hodin po něm Dubček. V době mezi oběma projevy nesmíme nic komentovat, musíme hrát jenom hudbu a vysílat ověřené zprávy. Nic jiného? Ne, nic jiného.l To byl konec.

Zvykli jsme si v uplynulém týdnu na naprostou volnost. Na svobodu si zvyká člověk nesmírně rychle. Svoboda okupačního týdne byla svobodou absolutní. Veškerá trpkost a nenávist vůči tyranii se vynořila na povrch. Žili jsme opojeni štěstím ze svobodného slova. Nikdy před tím, ani za nejvolnějších polednových časů, jsme nic podobného nezažili, protože tenkrát se slova ujali ti, kdo uzurpovali právo mluvit jménem národa a nikdo nesměl vybočit z rámce, který oni sami stanovili. Nic takové během okupačního týdne neexistovalo. Každý, kdo měl co říci, měl právo to říci. Konec konců i ti, kdo by chtěli schvalovat okupaci, měli právo a možnost to říci veřejně. Dveře rozhlasu Vltava jim byly otevřené, a konec konců, jsou otevřené dosud.

Rozhodli jsme se s Evou, že už nikdy nevystoupíme před mikrofonem a vybízeli ostatní, aby si to zatraceně dobře rozmysleli. Že vše, co se bude nadále v rozhlase vysílat, bude kolaborací a národní zradou. Naši koncepci rozmetal opět - Bartošek.

Přišel do Armády s docentem Šamalíkem, historikem, který také psal do Literárních listů. Prohlásil, co že jsme se zbláznili. Záleží jenom na nás, zda moskevské rozhovory budou Mnichovem, anebo vítězstvím.

Je tu tolik prostoru, že v něm můžeme manévrovat velmi široce. Chceme se vzdát novinářské činnosti? Je to dezerce, protože prý boj teprve začíná. To, co bylo dosud, byla příprava k boji, který teprve nastane. Za ilegálních podmínek nemohl Rozhlas, nebo XIV. sjezd budovat budoucnost. To na náš čeká až teď, kdy víme, jaká jsou stanoviska našich protivníků. Tak hovořil Bartošek a výmluvnost, znásobená burácivostí jeho hlasu, nás přesvědčila o pravdivosti jeho slov.

Promluvil prezident Svoboda. Stařeckým, unaveným hlasem sdělil národu, že nehodláme sejít z cesty, nastoupené lednem. Že se nevzdáme myšlenky humanistického socialismu. Výsledek byl, jako obvykle, tísnivý. Jméno prezidenta Háchy se opět vynořilo na povrch vědomí většiny těch, kdo Svobodův projev poslouchali. Nejhůře působila jeho sebejistota, o níž jsme všichni věděli, že je předstíraná. Byli jsme otřeseni nádechem agresivity a arogance, která prosvítala jeho řečí. Vždyť víme, že proti nám stojí gangsterský stát o 220 milionech duší, tak proč se nám první stařec státu snaží namluvit, že se vlastně nic nestalo? Věděli jsme, co se stalo. Potřebovali jsme lidská slova, která by nás přesvědčila, že atmosféra člověčí soudržnosti dosud nepominula. Dostalo se nám žvástů, přednesených skuhrajícím starcem. Bylo to depresivní.

Poslouchali jsme Svobodův projev ve studiu. Bylo tam obvyklé šero, v koute se blyštělo impozantní těleso basy a kolem stolu, pokrytém papíry, seděl Bartošek, Šamalík, Eva Kopecká, Jezdinský, Dientsbier, jeho paní Zuzana a já. Eva odběhla a po chvíli se vrátila s rezolucí stanice Československo I., podle níž ujišťujeme posluchače, že se nikdy a za žádných okolností nenecháme přinutit k hlásání nepravdy.

Svoboda skončil, a přestože to bylo zakázáno nejnovějším cenzurním opatřením, uspořádali jsme improvizovanou besedu kolem kulatého stolu. Nepamatuji se přesně, co kdo říkal. Bartošek s Šamalíkem prohlašovali přibližně totéž, co říkali nám, aby nás vytrhli z deprese. Zbrusu nový komunista Jezdinský žvanil o "real-politik" a co říkal Dientsbier si nepamatuji. Povídal jsem tenkrát, že nastává doba osobního svědomí, kdy je každý sám a kdy záleží jen na něm, jestli se stane sviní, nebo si zachová čest.

Myslím si, že to byla pravda a že to platí dodnes. Tentokrát jsou tu dost jasná měřítka, kde končí čestné jednání a kde začíná svinstvo. Jaroslav Jírů to moudře vyjádřil slovy:

"Odejdu z Rozhlasu a od novin ve chvíli, kdy se začne mluvit o bratrské pomoci."

To je hranice, za kterou je kolaborace. Až dosud nebylo takové slovo nikdy vyřčeno, v žádném projevu, v žádném novinovém článku. Před lednem hranice svinstva nebyla ani zdaleka tak zřetelná jako dnes. Člověk, který byl na pochybách, zda si počíná v souladu s mravností, měl mnoho argumentů, jimiž mohl omluvit své počínání. Pro spolupráci s okupantem nebyla a není žádná omluva. Tady je černá a bílá, buď, anebo. A v takovém případě si musí každý volit sám. Zde neexistuje ohled na údajné zájmy celku, zde není místo pro obvyklou výmluvu - "kdybych odešel, přijde na moje místo nějaká svině". Každý kolaborant je svině a je lhostejno, zda na jeho místě je on nebo jiná svině. Přál bych si, aby tato hranice zůstala tak jasná jako dosud. Obávám se však, že se to změní. Hranice mezi dobrem a zlem se brzy smazávají. Ale o tom později.

Zatímco jsme takto hovořili o svědomí, prostoru pro humanitní socialismus a iniciativě, národa se zmocňovalo zoufalství. Nedovedli jsme si uvědomit, co se děje za stěnami našeho studia. Když jsme byli v nejlepším povídání, zhasla červená lampa v režii a z velkého reproduktoru, zvaného bedna, který stál v koutě studia, se ozval Sedláčkův hlas:

"Přerušujeme naše kolegy z Československa I., protože teď není čas na filozofování, ale na činy. Nikdy nepřijmeme diktát, přijatý za podmínek nátlaku, odmítáme vyděračství Sovětského svazu!"

A začalo to.

Všechny regionální stanice se o překot předháněly, která z nich odmítne důrazněji moskevské jednání. Sedláčkův dispečink v Plzni fungoval bezvadně. Pražské stanice se do vysílání nedostaly a různé ty Hradce Králové a Ústí nad Labem měly volnou ruku. Vykřikovaly, že chtějí neutralitu a pryč s okupanty a nepřijmeme žádný diktát.

V té chvíli Alexandr Dubček omdlel.

Byl přesvědčen, že teď nastala chvíle pravé kontrarevoluce, že národ vyjde do ulic a začne budovat barikády a že sovětské tanky zredukují počet našich národů o pět deset milionů hlav, jak to Brežněvovi lidé slibovali v Moskvě.

Odešli jsme k Jezdinským, poslouchat Dubčekův projev, který byl ohlášen na pozdější hodinu. Věděli jsme, že lékaři se pokoušejí postavit vůdce strany na nohy alespoň do té míry, aby byl schopen přečíst svoji řeč. Podařilo se jim to.

V životě jsem neslyšel depresivnější řeč, než byl Dubčekův projev. Hovořil optimisticky, podobně jako Svoboda, o prostoru pro polednovou politiku, ale bylo patrno, že pláče a několikrát se odmlčel na minutu, na dvě. Ty přestávky v jeho projevu rvaly lidem srdce z těla. Nemluvil k nim státník, ale člověk, kterého drtí odpovědnost a který je zoufalý, že prohrál. Čekali jsme, že nám řekne, co dohodl v Moskvě. Neřekl nám to. Národ se dodnes, tedy do půlky října, nedověděl, jak zní šestnáct bodů moskevského protokolu. Protože mám za to, že se to hned tak nevodí, pokládám za užitečné, když tady těch šestnáct bodů zaznamenám. Jsou opsány ze zápisu pléna ÚV KSČ 31. srpna 1968, kde je přednesl Josef Smrkovský.

1) Obě strany v rozhovorech o otázkách obrany socialismu vycházely ze všeobecně uznávaných forem vztahů. Byla potvrzena věrnost socialistickým zemí, věrnost boji s kontrarevolučními silami.

2) Tak zvaný XIV. sjezd byl svolán bez souhlasu ÚV KSČ, při porušení stanov KSČ, bez účasti PÚV a delegátů KSS a bez účasti zástupců armády. Proto je neplatný.

3) XIV. sjezd bude svolán po normalizaci situace v zemi a ve straně.

4) Plénum ÚV a UKSK posoudí v nejbližších dnech situaci, opatření k upevnění všech článků řízení, uvolnění osob, které by neodpovídaly potřebám splnění daných úkolů a potřebám rozvoje vztahů ČSSR s bratrskými zeměmi.

5) Posoudí opatření, nutná k upevnění vlády pracujících a pohybu socialismu. Zajistí, aby masově sdělovací prostředky plně sloužily věci socialismu, aby byla přerušena protisocialistická vystoupení různých organizací, které mají protisocialistické pozice. Stranické a státní orgány upraví situaci v masových sdělovacích prostředcích pomocí nových zákonů a opatření Uskuteční některá dočasná opatření proti protisocialistickým silám v zemi a provedou i nutná kádrová opatření.

6) Vojska se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí ČSSR. Bude zajištěn postupný odchod vojsk z území ČSSR. Otázky odchodu a změn dislokace vojsk budou posuzovány z hlediska bezpečnosti hranic mezi ČSSR a NSR, a to ve spolupráci s představitelem čs. armády. Materiální a jiná zajištění vojsk budou zajištěna dohodou vlád obou zemí. Úplný odsun vojsk bude proveden formou smlouvy mezi vládou ČSSR a ostatních zemí.

7) PÚV a vláda přijmou opatření pro masové sdělovací prostředky v tom směru, aby nedocházelo ke konfliktům mezi občany ČSSR a vojsky.

8) Zabezpečí se, aby osoby, které bojovaly proti antisocialistickým silám nebyly postihovány represáliemi.

9) Budou vedena jednání o ekonomických otázkách.

10) Vedoucí představitelé KSČ a KSSS potvrdili nutnost koordinace, směřující k upevnění jednoty socialistických společenství a upevnění míru. Potvrdili, že v evropských otázkách bude politika odpovídat zájmům socialistických států a evropské bezpečnosti, potřebám boje proti imperialismu. Obě strany budou usilovat o uvolnění mezinárodního napětí.

11) Československá vláda se nebude obracet k RB OSN. Vláda republiky dala svým zástupcům v New Yoru pokyn v tom smyslu, že nežádá, aby organizace se zabývala naší problematikou.

12) PÚV a vláda zhodnotí činnost zástupců vlády za hranicemi z hledisek zásad politiky KSČ a vlády a provede příslušné závěry.

13) Budou provedeny kádrové změny v zájmu rychle konsolidace. Bude prověřena činnost ministerstva vnitra s cílem upevnit jeho vedení.

14) Obě strany si vymění stranicko-státní delegace k posouzení aktuálních otázek.

!!!15) Je dohoda, že v zájmu přátelství je třeba považovat za přísně tajné kontakty mezi KSČ a KSSS. !!!!

16) Obě strany vyvinou úsilí o prohloubení tradičního přátelství.

To jsou body moskevského protokolu, výsledek jednoho z nejtvrdších jednání dějin moderní diplomacie. Naši lidé odlétali do Moskvy s pouty na rukou. Smrkovský později vyprávěl, že ještě v Praze mu bylo dáno na vědomí, že bude postaven před lidový soud, vedený Aloisem Indrou. Generál Svoboda musel v Moskvě vyhrožovat sebevraždou, než Rusové přistoupili na setkání s Dubčekem a jeho lidmi. Dubček se vrátil s pohmožděným čelem. Přesto se říká, že naši nebyli podrobeni mučení fyzickému, ale toliko duševnímu nátlaku. Neustále se kolem nich hovořilo o revolučním tribunálu a o spravedlivém trestu za kontrarevoluční činnost. Jak patrno, výsledky jednání jsou kletě hubené, ale za daných podmínek asi optimální.

Dubčekův tým měl a má dosud dvě možnosti na vybranou: buď může odstoupit a dá tak najevo celému světu abnormálnost situace a zločinnost sovětské vládnoucí kliky, anebo zůstane na svém místě a pokusí se zachránit, co se dá. Volil a volí druhou alternativu. Ale na toto dilema, o němž se mluví dnes a denně se podíváme až později. teď si povíme o posledním záchvatu heroismu, o tak zvané "dvojce".

Někteří prozíraví lidé uvažovali přibližně takto:

Dubček a jeho lidé se vrátili z Moskvy. Dobrá. V nejbližší době se vláda vynoří ze sklepů a opět zasedne ve Strakově akademii, ústřední výbor a sekretariát začnou pracovat v budově ministerstva železnic, rozhlas se vrátí na Vinohradskou a Televize do Besedy a začne velká fraška pod hlavičkou "normalizace". Ale co když je to pouhý úskok ze strany Sovětů? Ruští gangsteři dobře viděli, že by to stálo moc energie a trapností, než by se jim podařilo vykouřit celé komunistické podzemí z děr po celém Československu, než by rozbili ilegální síť strany, která už začala vznikat, než by zlikvidovali legální Rozhlas a tisk, než by ovládli státní správu. Pokusí se tedy nalákat Čecháčky a Slovačiska na špek normalizace a pak hup, skočí na nás a zakroutí nám krkem. Konkrétně to bude znamenat, že ruské tanky přijedou znovu do Vinohradské, ale tentokrát si Rusáci nebudou počínat tak stupidně jako prve, protože budou poučeni. Budou mít celou partaj, státní aparát a "mass media" pohromadě a zlikvidují celou tu partu jedním úderem.

Tak vznikla teorie o "druhé intervenci", o které se hovoří dodnes. Podle této teorie Rusové potřebují k dokončení svých cílů ještě jeden zásah, buď vojenský, anebo mocensko-policejní. Intervencí z 21. srpna získali možnost přímého zásahu. Ten teprve přijde, veden zevnitř země silami, které se podařilo nashromáždit. Přijde zítra, za měsíc, za půl roku. Nikdo Neví.

Tolik tedy teorie o druhém zásahu. Ale co s tím má společného "dvojka"?

"Dvojka" znamená něco jako "druhou síť". Vezměme si opět Rozhlas jako konkrétní příklad. Rusové znovu zaberou budovu na Vinohradské a každého, koho tam najdou, postaví ke zdi a zastřelí. Ale nebude jim to nic platné, protože mimo budovu Rozhlasu bude připravená skupina lidí a technické vybavení, která znovu rozjede československé vysílání, nezávislé a svobodné.

Další pokračování
předchozí díl