24.8.1968

(V rukopisu chybí strana 104)

Myslím, že teď už mě znáte natolik, abyste mohli předpokládat, že neřičím rozkoší, jsem-li nucen spát na zemi, zahalen ve špinavém koberci. Nicméně přiznávám, že noc z pátku na sobotu, strávená na podlaze v režii, mi přinesla opravdu odpočinek, což nelze říci o nocích předcházejících. Ve čtyři ráno byl budíček a hned bylo nutno se vrhnout do práce.

Divná okupace kapitoly: 21. srpna 22. srpna 23. srpna 24. srpna 25. srpna 26. srpna 27. srpna 28. srpna

V Nuslích po celou dobu okupace běžel dálnopis France Presse. Byl to jeden z četných zázraků tohoto supertajného pracoviště. Dovedu si představit, za jakých podmínek byl dálnopis AFP do Nuslí zaveden. Vždyť i na Vinohradech běží Reuter a France Presse načerno, Četka nám totiž protáhla dálnopisné linky z Opletalky a tak my odbíráme agentury zadarmo. Co bychom si namlouvali, že to není krádež. Mám zato, že v Nuslích došlo k obdobnému triku, ovšem s tím rozdílem, že o tajích telexu v Rozhlase věděla celá Četka, zatímco dálnopis v Nuslích byl patrně DůvPřísTajMob. Nu a tento For yours eys only dálnopis přinesl v sobotu ráno zprávu o stanovisku Albánie k ruské agresi.

Nikdo mě též nemusí podezírat z tajných sympatií k Enveru Hodžovi a Albánské straně práce, jediné to nositelce marxismu-leninismu na evropském kontinentě. Přesto jsem se zaradoval, že mi až slzy vhrkly do očí, když Albánci nazvali Rusy fašisty a agresory a cynickými zločinci. V té době už bylo známo prohlášení Čou En-laje, který hovořil v podobném duchu. Byla tu tedy otázka, zda československá politika vůči čínskému bloku bylo to nejmazanější, co si možno představit.

Nejsem sebeméně informován o tajných pokusech o sblížení, které patrně podnikal čínský velvyslanec v Praze. Jen tuším, že některé skupiny uvnitř strany o sblížení uvažovaly, přinejmenším rámcově. Jedním z takových politiků je filozof Sochor, který teď sedí v ústředním výboru - máme dvacátého září. Pamatuji si však naprosto jasně na chvíle, když jsem vstoupil do zahraniční rubriky Rozhlasu. Bylo to v prosinci 1966 a čínská kulturní revoluce zářila, jak náleží. V té době kraloval Milan Weiner, byla to zatím největší doba jeho klikaté profesionální a životní dráhy. Nechci mluvit za něho, pouze za sebe. Myslím si však, že i ostatní měli obdobné pocity jako já. Měl jsem radost z rozkladu komunistického bloku, nicméně Číňané byli stalinisty a naše nenávist ke stalinismu a totalitě nám zatemňovala mozky a byli jsme neschopni uvažovat o schizmatu jako o politické realitě, které bychom mohli využívat. Ostrá kritika Číny a jejího totalitního systému nám byla kritikou stalinismu jako takového, ať už sovětského, nebo československého. Do filipik proti čínské totalitě bylo zamotáno i mnoho útoků proti Novotného režimu. Je pravdou, že jsme touto kampaní připravili půdu polednové kritice stalinismu. Po lednu už lidé nebyli šokováni objevem, že komunismus není jen jeden, ten sovětský, že může být modelů mnoho a ne všechny se hodí pro Československo, a konec konců, ne všechny se hodí pro lidi. K tomu protičínská kampaň nepochybně přispěla. Stejně nepochybně však pohřbila cestu k sblížení, k jakému došlo kupříkladu v Rumunsku. Byli to Rumuni, kteří odešli z Budapešti. A já jsem přesvědčen, že Dubček by z Budapešti neodešel.

24. srpna bylo zajisté pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Ale nebylo pozdě pomýšlet na budoucí vývoj. Postoj čínského bloku k československé krizi určitě rozsvítil žárovičky v mozcích mnoha bystrých lidí. Albánský Rozhlas dodnes vysílá prudké útoky proti sovětům a jeho podpora boje československého lidu není, na rozdíl od minulosti, směšná. Tirana teď cílevědomě, byť neobratně, využívá protisovětských nálad u nás ke svým cílům. Je škoda, že tam nesedí nikdo, kdo by uměl pochopit, že perspektiva čínského typu komunismu u nás nikoho nechytne za srdce, ale že československý lid bude ochoten uvažovat, alespoň do určité míry, o spojeneckých svazcích. A to je, po mém soudu, první pozitivum, které nám přinesla ruská okupace. Jak ještě uvidíme, těchto pozitiv bude ještě mnohem víc.

Celá sobotní anabáze začala hned ráno, asi v půl osmé, kdy na Evu čekal kdosi na náměstí bří Synků. Byli to dva muži na motocyklu, nevím, kdo to byl, vím jenom to, že ten, kdo motocykl řídil, byl nazítří zastřelen sovětskou hlídkou. Cesta na náměstí bří Synků však byla výjimkou. Všechny ostatní naše cesty se totiž točily okolo parlamentu.

Parlament zasedal od prvního dne okupace. Protože budova někdejší burzy a později parlamentu, vedle Německého, později Smetanova divadla, je podrobena divoké rekonstrukci, parlament se schází v cukrovarnickém paláci na Senovážném, později Gorkého náměstí. Říká se, že Rusové nám rozstříleli Muzeum proto, že ho zaměnili za parlament. Je to možné. Připomíná mi to tu anekdotu o pánovi, který si roztíral po pleši vařenou mrkev a na otázku, proč medle tak činí odpověděl, že myslel, že je to špenát. V každém případě Rusové nezůstali u svého omylu dlouho a brzy jejich tanky obkroužily cukrovarnický palác a vojáci měli své samopaly pohotově. Když už prý chtěli stisknout spouště, ze vchodu paláce se vyvalila impozantní figura v generálské uniformě, s řády nalepenými na klenuté hrudi. Byl to Bohumír Lomský, bývalý ministr obrany, který odstoupil po Šejnově aféře. Fáma praví, že "Lomský ty Rusy seřval, takže se neodvážili vystřelit". Je to možné, neznám však nikoho, kdo by u toho byl a mohl tedy přísahat, že je to pravda.

K parlamentu jsme přijeli Bartoškovým citroenem někdy po desáté. Senovážné náměstí bylo nabito tanky a tarasnicemi a obrněnými vozy a všude se flákali Rusáci se samopaly. Z nedalekého parčíku si sem natahali lavičky, a tak tu seděli a četli nepravdy v Pravdě. Lidé mezi nimi chodili za svými záležitostmi a chovali se k nim, jako by byli vzduch. V oknech paláce se čas od času objevila nějaká tvář a lhostejně hleděla na tanky dole na ulici. V parlamentě měl Rozhlas dva zpravodaje, Magdu Kolárovou a Rudolfa Zemana. Oba velmi obětavě pracovali, patrně spali s poslanci na podlaze a předávali nám magnetofonové pásky před očima ruských okupantů. Jak jsem řekl, první návštěvu parlamentu jsme podnikli někdy v deset dopoledne, Eva inkasovala pásky a pak že skočí na ČSM, kde, jako ostatně všude, měla své známé.

Čekal jsem v Bartoškově voze deset minut, čtvrt hodiny, půl hodiny. Odjel jsem domů, podívat se, zda i u nás je strženo domovní číslo. Bylo, stejně tak jako cedulka s názvem ulice a uvnitř domu nikde nebyla žádná vizitka na dveřích. Vrátil jsem se na Senovážné náměstí, Eva zrovna vyšla z budovy Svazu, vlezla do auta a já ji zasypal lavinou kleteb a výčitek. Byl to doba, kdy partnerova nedochvilnost přiváděla každého k zoufalství. Na každém rohu visely plakáty s čísly vozů, které prý projíždějí Prahou a zabývají se zatýkáním. Když se někdo opozdil před jednadvacátým, řeklo se - ten se někde zakecal. Po příchodu Rusů se řeklo - Proboha, snad se mu něco nestalo. Národ měl zkušenost z té první okupace, té pořádné, a ještě nevěděl, že Rusové nedovedou udělat nic pořádně, ani socialismus, ani okupaci.

Bartoškův citroen má malou spotřebu, ale přeci jenom pod jeho kapotou není perpetum mobile, ale spalovací čtyřtaktní motor. A u každé benzínové pumpy stály fronty aut na několik hodin.

Jeli jsme do Holešovic, kde je jedna z četných vládních prodejen. Evin bratr, náměstek to ministra zahraničního obchodu, sjednal s vedoucím oné prodejny nějaký ten žvanec pro hrdinné rozhlasové pracovníky. A tak když jsme jeli do těch Holešovic, zastavili jsme se na nádraží Praha-Bubny, s nadějí, že tam seženeme nějakou tu kapku benzínu.

Příběh, který vám teď budu vyprávět, se mohl udát pouze ve dnech prvního týdnu okupace. Je to historka na výsost typická, ovšem typická pro tu dobu, nikoli pro náš národ. Před nádražím stál nákladní vůz, naložený tabulovým sklem. Za volantem dřepěl nějaký strejc s kloboukem na hlavě. Předjel jsem před něj citroenem, strejc ani nemrkl, když uviděl francouzskou poznávací značku, šel jsem k němu a povídám, že jsem z Rozhlasu a že potřebuju benzín. Strejc neřekl ani slovo, zajel dovnitř na nádraží, já jsem zastavil vedle něho, strejc odšrouboval víčko nádrže, vylovil odkudsi gumovou rourku, cucnul, samozřejmě, že se řádně napil benzínu, šoupnul rourku do citroenské nádrže a zatímco benzín tekl, strejc povídá jakoby nic:

"Kdybyste potřebovali něco k jídlu, tak se zastavte na kulatým náměstí v restauraci vedle Údy. Vedoucí se jmenuje Franta a dá vám všechno, co budete chtít."

Jen na vysvětlenou - ÚDA je ústřední dům armády a v těch dnech byl obsazen Rusáky.

Citroen se napapal, vycouval jsem z nádraží a rozjeli jsme se za chlebem. Vládní prodejna byla zavřená, zato na kulatém náměstí nás přijali s otevřenou náručí.

Náměstí bylo plné ruských vojáků a aut, ale poprvé jsem tu spatřil i naše vojáky s nabitými samopaly na zádech. Domy byly polepené plakáty, kde byl otištěn souhrn paragrafů našich zákoníků, týkajících se zrady a velezrady. Rusové chodili dům od domu, výkladní skříň od výkladní skříně a provázeni pískáním kluků z celých Dejvic strhávali tu kontrarevoluční propagandu. Svítilo sluníčko, všude bylo plno lidí, všichni poklidně debatovali a nadávali na Rusy. Občas se objevil vojáček s náručí Pravdy a pokoušel se kolportovat ortodoxní nauku. Nenašel nikoho, kdo by byl ochoten číst kyrilici. Nad náměstím přeletěla helikoptéra a jako když foukne do pampelišky, ze dvířek vylétl obláček letáků. Svítily ve sluníčku, třepotaly se ve vlahém vánku a pomaličku se snášely k české zemi. Byl to hezký pohled. Letáky však čekal nehezký konec. Celé náměstí se seběhlo, každý napřahoval ruce, vyskakoval nebo se alespoň stavěl na špičky, starší páni běhali po trávníku jako kluci a honili ty papírky - a když se letáky dostaly do rukou Pražáků, bylo to, jakoby spadly do holendru. Ve vteřině byly rozcupované na kousíčky a na zem padala už jen papírová drť. Jen s námahou jsem ukořistil jeden leták pro vysílání a riskoval jsem, že mě dav ukamenuje. Naštěstí mě nikdo neviděl, takže dodnes mám schovaný ten kousek papíru, kde vlády pěti států vysvětlují Čechům a Slovákům, že ruské tanky opět zachránily naši zemi před zkázou.

Restaurace byla nabitá lidmi, šli jsme rovnou k bardámě a ptali jsme se po Frantovi. Franta byl mladý, frajersky vypadající muž, který bez hnutí brvy ihned začal organizovat. Poslal pikolíka do kuchyně s rozkazem, aby kuchař připravil pětadvacet porcí svíčkové na smetaně s knedlíkem. Bardáma zabalila půl kila kafe a balík cigaret. Franta vylovil z kapsy od kalhot ohromnou šrajtofli a nacpal mi do hrsti stokorunu na benzín. Bardáma mezi tím švitořila a pěla chvalozpěvy na Rozhlas, přísahala, že jak Evu, tak mně poznává po hlase a dělala rozruch po celém lokále. Oči všech hostů se stáčely k baru a tak byl pomalu nejvyšší čas zmizet. V kuchyni nám balili hrnec se svíčkovou a nutili nám další hrnec, tentokrát plný bramboračky. Franta zatím povolal tři svědky a před Evou jim oznámil, že dává Rozhlasu to a to. Sichroval se pro dobu mírovou. Byl to moudrý muž.

Když jsme se vrátili se svíčkovou a zprávami z parlamentu do Nuslí, viděli jsme, že heroická doba je definitivně ta tam, a že patrně už není, čeho se bát. Ještě včera, jak řečeno, byl v Nuslích akutní nedostatek spíkrů pro zahraniční vysílání. Teď, v sobotu 24. srpna se celá nuselská vila otřásala ryčnými hlasy lidí ze ZV, kteří nabiti energií a dojmy se chtěli zapojit do revoluční akce. Ovšem ne tak, že by něco dělali, ale tak, aby byli u toho a mohli později o tom obšírně kecat. V čele měli pana Hrabala, šéfa ZV. Přihrnul se, v nažehlených šatičkách a bělostné košilce, svolal schůzi svých oveček a žvanil. Mimo jiné pravil:

"Naše bezpečnost je, soudruzi, zajištěna. Podařilo se mi vybudovat ústupový otvor vzadu, v zahradě, jímž se lze dostat do bezpečí. Soudruzi, tato vila je zajisté v prvním stupni ohrožení, ale za cenu velkého úsilí se mi podařilo toto ohrožení snížit na snesitelné minimum."

Ústupová cesta, o níž hovořil, byla díra v plotě, již vylámali haranti kdysi dávno, aby mohli lézt na hrušky.

Nebylo možno pana Hrabala z vily vyhodit, protože, anyhow, vila patřila jeho podniku, tedy ZV.

Píšu své vzpomínky nesnadno. V této době, mimochodem, dnes už je 2. října, čekáme na druhou cestu Dubčekova týmu do Moskvy, kde má být definitivně rozhodnuto o našem osudu. Po Praze se mluví o tom, že na Dubčekův prestol zasedne Husák, ale že též odmítá být Jidášem. Jiní sýčkují, že Rusové jsou odhodláni ustanovit reglrecht okupační režim s Indrou v čele strany a Kolderem v roli premiérministra. Pravda denně útočí na kontrarevoluci, která už není plíživá, ale schovaná. A tak člověk nemá příliš mnoho nálady psát a čas běží a detaily se vytrácejí z paměti. Ale naštěstí se už blížíme k jakémus takémus konci té první periody, tak zvané "okupace". Tak se totiž dnes říká tomu prvnímu týdnu. Je to nelogické, protože Československo je pořád ještě okupované, ale tanky už nejsou ve velkých městech. Než, s chutí do toho atd.

Hrabal byl nepříjemný chlap, ale byl šéfem a Eva ho potřebovala, aby někomu mohla vysunout Podlesného plán o policejní vysílačce. Krom toho Podlesný navrhoval, že nechá obšancovat naši vilu policajty, kteří nás upozorní, pojedou-li na nás tanky. Nevím, jak probíhaly rozhovory o tomto návrhu, nevím, jak argumentovala Eva a co nato Hrabal. Vím jen to, že Franta Bára Podlesného návrh podporoval, ale Hrabal se moc do toho nehrnul. Pořád říkal, že se to musí "projednat na vedení", a že prý zítra se uvidí, a že "kdo je to ten Podlesný" a tak podobně. V okupačních dnech nikdo neměl příliš nálady respektovat šéfy jen proto, že jsou šéfy a tak jsme Hrabala proklínali, jak jen jsme byli schopni.

Dejte si to, prosím, všechno dohromady: vila, nabitá nažehlenými blby, kteří se všude motají a kecají, pan Hrabal, který právě vybudoval ústupový otvor, éter, nabitý "svobodnými legálními vysílači", a my, tedy přesněji Eva a já, špinaví, unavení a dopálení. tak jsme se rozhodli, že půjdeme pryč a že se někde vyspíme a umejeme a převlečeme. Leč mělo to dopadnout zcela jinak.

Magda Kolárová volala z parlamentu, že má něco důležitého a že si máme přijet.

Ohlížel jsem se zase po skútru, nebo Bartoškově citroenu. Ale heroické doby byly skutečně tytam. Naše vila už měla auto se šoférem a to auto byla nota bene šestsettrojka. Ještě včera byla vládní tatra považována za krajně nebezpečné auto, protože prý Rusové šestsettrojky zastavují a osazenstvo šmahem zatýkají - podle některých pramenů - rovnou staví ke zdi. Dnes se už nikdo nebál, že bude postaven ke zdi. K parlamentu nás tedy dovezl profesionální šofér.

Tentokrát jsem šel do parlamentu s Evou. Abych byl spravedlivý, ona sama to navrhla, aby zase nebyl takový kravál. Zase jsme se pletli kolem obrovitých tanků a náklaďáků, ale před vchodem do paláce stál náš voják a několik civilistů. Překvapilo mě, jak bylo snadné dostat se dovnitř. Řekli jsme jenom, co jsme zač a po kratičkém dohadování s vojákem u vchodu jsme byli uvnitř, na schodišti. Nahoře na schodišti stála budka pro vrátného, zde se hra opakovala a nebýt toho, že Magda přišla dolů za námi, během pěti minut bychom bývali byli uvnitř posvátného okupačního parlamentu. Už dnes se ví mnoho o tom, co se tam dělo, dokonce i cenzurovaný tisk o tom přinesl mnoho informací. Tak jenom bych rád dodal, že na první pohled působil ten parlament dojmem zcela obyčejného úřadu, kde jsou všichni trošínku namazaní. Ale jen trošínku. Nahoru a dolů po schodech pořád chodili nějací muži středního věku a tvářili se tak mladě a nadšeně, že to vypadalo, že jsou pod párou, anebo že tvoří svýma rukama a svými mozky něco velkolepého. Z jejich očí zářilo revoluční nadšení, ale nechápal jsem dobře, proč mají pocit, že hrají roli porodní báby dějin, když bylo patrno, že tentokrát přijde na svět děcko v nejlepším případě mrtvé. Ano, to nechápu, ale o tom budou patrně vyprávět vzpomínky někoho zcela jiného.

Magda nás vyprovodila před parlament a seznámila nás s Vaškem.

Kdo to je Vašek?

Doktor Sorge kombinovaný s Jamesem Bondem by byl prostinkou postavou na způsob Káji Maříka vedle našeho Vaška. O jeho existenci věděl v Praze každý, kdo nějak konspiroval, ať už v Rozhlase, nebo v Televizi, nebo v novinách a snad ho znali i v ÚV, v parlamentě a ve vládě. Nikdo však nevěděl, jakou Vašek má funkci a co vlastně dělá a proč se vznáší nad vodami jako Bůh otec. Teprve později jsem se dověděl, že Vašek je někdo ze závodního výboru Tesly Strašnice a že organizuje vysílačku, kterou vyškemrala písařka z Vědy a techniky Leoška Hrbková. Však si vzpomínáte. Tento Vašek byl napojen na kdekoho a od kdekoho tahal zprávy, aby jeho vysílačka měla co vysílat. Ano, zajisté, to dělal v Praze kde kdo, mám dokonce dojem, že každý, ale Vašek to všechno bral na stodvacet procent, hlásil se tajnými hesly a nosil v náprsní kapse revolver, takže působil dojmem ultratajného muže. Ještě k té vysílačce - tak ta byla v posledním patře tesláckého mrakodrapu a prý nevypadala jako vysílačka, takže stačilo hodit do světlíku akumulátory a strhout anténu a měla vzezření jakéhokoliv divného elektrického přístroje. V přízemí mrakodrapu seděl muž a měl v ruce walkie-talkie, neboli vysílačičku s dosahem pěti set metrů, a jeho úkolem bylo vyvolat poplach, kdyby Rusové přijeli. V tom případě by zmáčkl takový puntík, nahoře v posledním patře by to začalo pískat, hups, šups, akumulátory do světlíku a anténa do kouta a všichni by běželi, ne, letěli, o patro níž, kde byl přístroj zvaný UNITUTOR.

Byla to elektrická mašina, která zabírala celou místnost a podle vyjádření Karla Mastného "něco měřila, nebo co". Lidi od vysílačky by si oblékli bílé pláště a zasedli k unitutoru, točili kolečky a do bloku zapisovali čísla z ciferníku, a lidi z Tesly, co mají přehled, se zapřísáhli, že ani konstruktér UNITUTORU by nebyl sto poznat, zda postavy v bílém plášti opravdu pracují anebo hrají habaďůru.

Když už jsem řekl Á, musím říci i Bé. Muž u walkie-talkie vyhlásil poplach jen jednou, bum, akumulátory ve světlíku a anténa v koutě, dupity dup, bílý plášť a čísla z UNITUTORU se sypala na papír. Sypala se čtvrt hodiny, dvacet minut, až někdo zezdola zavolal, proč že se nevysílá. Jakýpak poplach, povídal pak ten muž, to jen Tonda usnul a hlavou zmáčknul ten puntík, a zavěsil. Muži a ženy od UNITUTORU byli velikány našich dějin a patří jim všechna čest a sláva. Protože kdyby Rusové na ně přišli, pověsili by je patrně do průvanu. Neboť na jejich počínání bylo pramálo legálního.

Jak jsem už řekl, měli jsme s Evou v úmyslu vrazit vyzvednutý pásek šoférovi, aby se s ním vrátil do Nuslí a sami jsme chtěli jít pod sprchu a pak spát. Ale Magda nás prosila, abychom sami na ten pásek dohlédli, že na začátku je něco, co se nesmí vysílat, a na konci zase něco, co se musí vysílat, a že by to šofér zvoral. Tak jsme si koupili flašku a vrátili se do Nuslí.

Tam už začal malér se Sedláčkem.

Sedláček je hlásný, neboli spíkr z plzeňského Rozhlasu. Řekl jsem, že éter už byl pomalu přeplněný vysílačkami a že na vlnách vládl ohromný chaos. Do toho se nakonec vložila Plzeň. Její rozhlasová budova nikdy nebyla obsazená. Nikdo neví, proč - jsou zhruba tři teorie, které to vysvětlují. Tak za prvé prý proto, že na dveřích nebyla cedulka a Rusové to prostě nenašli. O tom pochybuji, protože, pokud si vzpomínám, na fasádě plzeňského Rozhlasu je velký neón, a pochybuji, že by někdo měl dost energie na to sundat těch jednadvacet písmen, těžkých jako bejk, z výšky dvaceti yardů. Druhá teorie praví, že Rusové obsadili blázinec v Dobřanech a až do hořkého konce byli přesvědčeni, že sedí v Rádiu. Nu a podle třetí verze velitel ruské posádky byl osobní kámoš československého velitele západního okruhu - někdo dokonce říká, že tím velitelem je Lomský - a že Plzeň zcela prostě neobsadil. Ať už je pravda jakákoli, faktem je, že přes plzeňskou galérii bylo možno přepojit všechny rozhlasy po celé republice. Vladimír Kovářík, který tam působil, mi později vyprávěl, že před okupací plzenští technici skučeli jako šakalové, když někdo chtěl propojit studio v Karlových Varech, že prý je to technicky nemožné. Za okupace přepínali nejen Budějovice a Brno, ale i Banskou Bystricu a Svobodný rozhlas na Dunaji, a ani necekli. Ještě něco - kdyby prý plzeňský Rozhlas vybouchl, armáda připravila náhradní pracoviště v konventě městečka Plasy se vším sakum prásk, s novou galérií, takže Sedláček by se sem moh přestěhovat s celým komfortem.

Doufám, že už tušíte, proč jsme měli na Sedláčka vztek. On to byl, kdo na vlnách éteru vystupoval jako dirigent celého vysílání, a protože stanic bylo moc, každá měla jen slabou čtvrthodinku a přišla na ni řada až po několika hodinách. A protože každá stanice chtěla vysílat, měla vztek i na Sedláčka, tedy na celý plzeňský Rozhlas. A samozřejmě pražští rozhlasáci tvrdili, že Plzeň žila po léta v komplexu méněcenosti, pochopitelném u regionální stanice, a že teď se pokouší onen komplex odreagovat na úkor ústředního Rozhlasu v Praze. A tak se vypráví, že Plzeň záměrně nechtěla pustit Prahu do vysílání a že jednou se stalo, že Sedláček utrhl Prahu v půli věty a začal číst zcela falešné zprávy z pražských ulic.

A tak se stalo, že žádný z pásků, které jsme z parlamentu přinesli, Sedláček nepustil do vysílání. Vzali jsme si tedy tu flašku a šli si sednou na travnatou stráň, která se svažuje do Nuselského údolí k náměstí bratří Synků.

Už se smrákalo, světla Prahy zářila jakoby nic, odněkud praskaly výstřely. Pili jsme Gamzu a poklidně si povídali o Sedláčkovi. Ale den ještě neskončil.

Přišli jsme zpáty do vily asi v devět, nebo snad později, a už tam na nás čekal Franta Bára a prosil nás, abychom ještě jednou skočili do parlamentu, že Magda nás už čeká a přešlapuje z nohy na nohu.

Co se dalo dělat. Šli jsme.

Taxíky už nejezdily a nevím, jak bychom se tam dostali, kdyby se nám nepodařilo zastavil starou kraksnu, chevroleta z roku Noha, a - s Ivanem Rumlem za volantem. Připomínám, že Ivan Ruml je ten hlasatel, který šel 22. srpna spát poté, kdy ho vojenská policie vyhodila z baráku na Vinohradské.

"Ivánku, za dvacet minut začne stanné právo," řekl Eva sladce.

"Tak holt musíme jet rychle," Ivan na to.

Ivánek jel, jak jen to šlo. Po ulicích jezdilo poměrně mnoho aut, všichni se řítili prostředkem jako hasiči, občas projel ruský gazík, na chodnících pospíchali opozdilci, byla teplá noc a divil jsem se, že svítí pouliční lucerny, když je to vlastně zbytečné, protože za půl hodiny bude na ulici jenom smrt. Stařičký chevrolet odvedl dobrou práci, za nějaký deset minut jsme stáli na parkovišti na Gorkého, dříve Senovážném náměstí.

Magda tu už opravdu čekala, Eva vyskočila z vozu a běžela k ní. Na náměstí byla tma, jen z okolních ulic sem pronikaly paprsky luceren a z temnoty vystupovaly obrysy tanků. Několik obrněných transportérů startovalo své motory, vojáci tůrovali studené stroje do obrátek, inu, Rusové. Občas projel po náměstí kužel z reflektoru, líznul našeho chevroleta a Magdu s Evou, které byly skloněny nad kapotou nějaké šestsettrojky a něco psaly. Připadalo mi, že tam jsou celou věčnost, od Masarykova nádraží doléhala nějaká střelba a po náměstí jezdil ruský gazík, plně obsazený vojáky s přilbami na hlavách a samopaly v rukou. Konečně se Eva odlepila, přiběhla do vozu, nasedla, Ruml otočil, rozjel se a za námi se s rachotem rozjel ruský tank. Viděli jsme jasně jeho obrovitou siluetu, a malinké reflektůrky, kterými na nás svítil. Bylo legrační, že tak veliká bestie má tak malinká světýlka. Ale přeci jenom chevrolet je něco jiného než ruský rank a netrvalo dlouho a tank se nám ztratil z očí. Ani jsme toho nijak zvlášt nelitovali.

Ve vile byl stejný ruch, jako když jsme odjížděli. Hejno zetvéťáků sedělo v přízemí v hale u dlouhé stolu a všichni kecali a kecali. Éter byl plný pana Sedláčka a věci z parlamentu se nedostaly do vysílání. Pan Hrabal odešel a nikdo nevěděl, jestli chce spolupracovat s policií, anebo ne.

Abychom měli trochu klidu, vyšli jsme s Evou na plochou střechu vily.

Pod námi byla okupovaná Praha, s temnou siluetou svých kopců a miriádou světýlek. Obvykle v tuto dobu pražská kotlina hřmí výbušnými motory a cinkají tramvaje a všude se něco děje. Tentokrát Praha vypadala, jakoby všichni odešli.

Bylo krátce po desáté, když to začalo. Odněkud od Vltavy se zablesklo a za pár vteřin k nám dolétl rachot kulometů a domnívali jsme se, že slyšíme i děla. Střela se slévala do jednolitého dunění a nad vltavským údolím se objevil na pozadí nočního nebe mrak dýmu, černý jako havran. Střelba trvala asi deset minut, ale oblak se vznášel nad Prahou snad hodinu. Měli jsme pocit, že v centru Prahy nezůstane kámen na kameni. Vzpomněl jsem si na Ostrov Tučňáků a na závěrečnou scénu, jak anarchista se svou dívkou pozorují, jak kolegové-anarchisti vyhazují celou Paříž do povětří. Takový pocit měli patrně římští patriciové, když pozorovali hořící domy, spálené Odoakerovými hordami. Ještě před týdnem jsem neměl ponětí, co to znamená, když se uprostřed města začne střílet z automatických zbraní. Od středečního rána jsem měl představu až strašlivě jasnou a mrak černého dýmu, který se pohyboval zvolna nad Vltavou směrem k Vyšehradu mě rdousil, jako kdyby vstupoval do mého hrdla.

Teď musím trochu odbočit - později jsme se dověděli, že se střílelo u Palackého mostu na pravém břehu Vltavy. Proti všemu očekávání na Palackého náměstí nebyly patrny žádné známky boje. O to větší spoušť byla uvnitř bytů, jejich okna vedou na náměstí. Těžké střely z kulometů 14,5 mm projely zdmi jako sýrem a nadělaly v domácnostech paseku. Mimo jiné byl postižen i Jan Drda, který několik dní před tím dal vymalovat všech pět pokojů svého bytu. Zlí jazykové tvrdili, že spoušť v jeho kvartýře ho rozzlobila natolik, že sedl a napsal do ilegálních Literárek článek, v němž vyjádřil lítost nad tím, že dovolil svým dětem, aby se učily rusky. Mohu potvrdit, že článek v Literárkách skutečně vyšel.

Ke střílečce u mostu Palackého musím přidat jednu historku, prý stoprocentně autentickou. Není-li pravdivá, pak copyright patří báječnému opilci Pepovi Podanému.

Na náměstí ve čtvrtém patře bydlí muž, jemuž jméno - Ježek. Tento Ježek je jedním z mála autentických jurodivých, kteří žijí v Praze. Živí ho Pán Bůh, který je k němu i tak laskav, že ho napájí mysliveckou, becherovkou a rumem tak důkladně, že pan Ježek je pernamentně pod párou. Kromě toho pan Ježek ráčkuje. Nuže, několik dní po střílečce se pan Ježek nechal slyšet:

"Tak si pchředstavte, že se tuhle prrobudím, otevchřu jedno voko, votevchřu drruhý a vidím v okně dírrky. A na strropě taky, item ve skchříni. Du ke skchříni, votevchřu ji a sako tam viselo na rramínku tak divně, asi takhle - ukázal rukama, jak smutně to sako viselo. Tak jsem vzal rrourrku, podíval se po spojnici dírrek ve skchříni a v okně, prrotáhnu spojnici a na konci myšlené čárry byl kulomet. Tak jsem se oblík, vzal rramínko, šel ke kulometu a povídám tomu vojákovi, aby mi pchřivedl komandírrra. Komandírr pchřišel a já jsem mu ukázal sako na rramínku (teď pan Ježek rukama naznačil, jak se pokoušel zvednou pokleslou polovinu ramínka do původní polohy a jak se ramínko stále bortilo) a povídám:

"Pchřece mi nebudete vykládat, že to sako bude na takovým rraminku drržet!"

"I što vy chočetě," zeptal se mě ten komandírr.

"NO PCHŘECE NÁHRRADU!!!"

Ale vraťme se k našemu vyprávění.

Kouř se pomalu rozplýval, už praskaly jen ojedinělé výstřely, byla zima a tak jsem sešli ze střechy do přízemí.

V přízemí v hale byl takový kout, oddělený od ostatního prostoru špinavou záclonou, kde byly skříňky na šaty a boty, na zemi se válely staré koberce a nějaké haramburdí. Lehli jsme si tam, sehnal jsem někde starou deku a mizerně jsme usnuli.

Další pokračování
předchozí díl