25.8.1968

Energie zetvéťáků byla nevyčerpatelná.

Když jsem se ve dvě hodiny ráno probudil, uslyšel jsem tu mrňavou Vondráčkovou, jak říká:

Divná okupace kapitoly: 21. srpna 22. srpna 23. srpna 24. srpna 25. srpna 26. srpna 27. srpna 28. srpna

"A teď se stalo něco strašnýho. Do smrti na to nezapomenu a až budu umírat, budu to mít před vočima."

Dramatická pauza.

"Vjela sem s tím trabantem do zatáčky a dostala tákovejhle smyk!"

Pak zetvéťáci začali zpívat, a když dozpívali, začali hrát kanastu a chechtali se a řvali až do rána. Ale co. Alespoň má patnáct lidí pocit, že bylo u toho.

Ve čtyři hodiny se zase začalo vysílat. To už byla neděle, 25. srpna, čtvrtý den okupace.

Kdosi slyšel na vysílačce Vltava, že prý v noci jezdily po Praze nákladní auta s kontrarevolucionáři, kteří stříleli po ruských vojácích. Měli jsme pocit, že chápeme smysl nočního střílení.

Včera se nám dostalo informací o jednání Reinharda Kuzněcova, který po celé týdny brouzdal po Československu a oťukával terén. Jeho posláním bylo zjistit, jak vedoucí představitelé partaje a státu chápou smysl a závěry moskevských dohod a zejména realizaci dohodnutého. Měli vyzkoumat, jak pronikl duch protokolu do stranických mas. Za tím účelem jednal i s krajskými a okresními tajemníky partaje. Provedl průzkum stavu sovětských jednotek a hovořil s jednotlivými veliteli. Podle názoru našeho prvního oddělení si udělal tento obrázek:

Na vstup jednotek byl ještě čas a vojska pěti států nezkušená ve věci okupace, nadělala spoustu chyb. Také sovětský tisk udělal více špatného, než dobrého - doslova - více zamotal, než vyjasnil. Naše vedení není zcela jednotné a samotná strana není řízena odshora dolů tak, jak by si Kreml přál.

Je možné, že Kuzněcovova mise posílí v Kremlu pozice konstruktivních politiků, ale já nevěřím, že tam nějací jsou.

Teď se podívejme na druhou skupinu teorií, které se shodují v tom, že Rusové připravují něco většího. Zastáncem této teorie je i Jezdinský.

Poukazuje na jednoznačnou podporu Arabů a na nátlak Kremlu na Bonn, na koncentraci ruských jednotek v Bulharsku a Mongolsku. Absurdita sovětského zásahu je tak nebetyčná, že jediným skutečně racionálním vysvětlením je příprava třetí světové války. Někteří zastánci této teorie jsou toho názoru, že třetí světová válka je poslední možnost, kdy by Sovětský svaz mohl prosadit svou vůli na západní svět. Technologická propast mezi Východem a Západem se zvětšuje každým dnem a za pět, deset let Rusové nebudou mít naději, že někdy budou moci Spojeným státům konkurovat nejen v životní úrovni, ale i ve vojenské technice. Teď žijeme v posledních dnech, kdy ještě existuje atomový pat. Američané staví dokonalý protiraketový systém Sentinel, staví atomové ponorky s raketami typu Poseidon a Sovětský svaz nemá dost prostředků, aby mohl na stejné odpovědět stejným. Nechce-li se stát mocností druhého řádu, musí jít do války.

To byly teorie, které vysvětlovaly motivy okupace.

Řekl jsem, že ráno 25. srpna kdosi slyšel na Vltavě, že v Praze byla přestřelka s kontrarevolucionáři.

Z této kachny se vyvinula teorie, která vysvětlovala počínání Rusů v okupovaném Československu: Rusové tu chtějí vyvolat ozbrojené povstání, které by mohli krvavě potlačit. Proto se pokusili dát zbraně vězňům z Pankráce - viz dřívější vyprávění - proto dnes v noci stříleli jako o Božím těle. Z toho se vyvinuly dvě větve dohadů. Tak za prvé - po dnešním střílení začne vlna represálií a nastane naše poslední hodina. Za druhé - byla to face-saving-operation a Rusové teď budou moci tvrdit, že kontrarevoluce byla potlačena.

Nestalo se ani jedno, ani druhé. Stalo se něco zcela jiného.

Z Moskvy přišla zpráva, že ke Svobodově delegaci se připojil Dubček, Smrkovský a Černík, kteří byli zatčeni první den okupace a odvedeni v okovech.

Před několika dny dokonce Smrkovský prohlásil na tiskové konferenci, že když byl zatčen, jeho strážci mu oznámili, že za několik hodin bude předveden před lidový soud pod vedením Aloise Indry.

A teď tito zatčení a odepsaní lidé byli připuštěni k jednání. Zdálo se, že přeci jenom snad zvítězíme.

Tak a teď dosti politických exkursů a dejme se opět do vyprávění.

Řekl jsem, že jsme zase od čtyřech od rána vysílali, ale netrvalo dlouho a ve vile bylo nesnesitelno. Myslím, že tam byla taková atmosféra jako na pražských barikádách 9. května 1945.

Tak jsme šli pryč.

Šli jsme k naší drahé Leošce. Ulice byly prázdnější než jindy v neděli, zato všechny výkladní skříně byly polepené plakáty. Na třídě SNB ve Vršovicích jsme našli nezapomenutelný plakát, napsaný hurónskou ruštinou:

Ivan, Váňa, Pjotr! Iditě domoj! Ždajut vas Nina, Duňaša i Morfinka. Oni chočast ljubiť sa s vami. Kak vy neprijeděte, ich budut ljubit Tatari, Něnci i Kitajci

Už ani nevím, proč jsme k Leošce šli, vím jen, že jsme tam došli a teď mám v paměti díru a pamatuji se už jen na to, že jsme se nějak ocitli na Gorkého náměstí v budově ústředního výboru ČSM v kanceláři předsedy ČSM Zbyňka Vokrouhlického. Bezpečně ovládá asi šest jazyků a je chytrý jako pytel poustevníků. Vyprávěl Evě fantastickou historii, kterou mi dovolte přetlumočit.

V Sofii na jedné z nesčetných recepcí se Vokrouhlický seznámil s Valentinou Těreškovovou, první kosmonautkou světa. Slovo dalo slovo, připili si jednou, pak dvakrát, zalezli stranou, urazili flašku, pak druhou a milá Valentinka pozvala Vokrouhlického do bytu.

A co Vokrouhlický? No, co! Šel.

Ocitli se v prázdném apartment, Vokrouhlický čekal, že vypukne milostná scéna a najednou - otevřely se dveře a vešlo pět Rusáků. Že prý by si chtěli s Vokrouhlickým popovídat, a jestli by prý nechtěl pro ně pracovat.

Vokrouhlický nejen že nechtěl, ale dokonce tuhle historku roznáší po světě. S gustem vypráví, jak Sověti udělali z kosmonautky napůl Matu Hari, napůl kurvu, ale spíš kurvu.

Vokrouhlický vypadá tak trochu jako Napoleon. Je to malinký, úhledný mužík, vyzařuje kolem sebe úžasnou energii a rozhlíží se kolem jako jestřáb na větvi. Dovede mluvit, a dokonce dovede mluvit chytře. Nemá rád žvanění, mluví energicky a k věci. Povídal nám:

"Dostali jsme zprávy z Moskvy a vypadá to moc špatně. Rusové nám naprosto jasně řekli, že považují novou československou politiku za něco, co ohrožuje výsledky druhé světové války. Ve válce padlo pětadvacet milionů Rusů a Rusové teď v Kremlu řekli, že jim nezáleží na tom, jestli nás zbyde čtrnáct nebo pět milionů. Jsou ochotni nás vybít do jednoho a svět pro nás nehne ani prstem."

Zbyněk Vokrouhlický není člověk, který by sváděl k dlouhým diskusím. To, co říká, říká takovým způsobem, že na to nelze nic odpovědět. Přiznám, že mě Vokrouhlický nerozveselil.

Ploužili jsme se ulicemi k Armádě jako zpráskaní psi.

Kdybychom měli dobrou náladu, mohli bychom si říct:

"To ten den ale blbě začíná!"

A tady ten den blbě skončil.

Sešlo se totiž rozhlasové vedení a začalo organizovat vysílání.

V Nuslích se měly vyrábět zprávy v ciziny, Středočeši se měli soustředit na zpravodajství z domova a v Armádě se mělo komentovat. Směli tam být jenom komentátoři a my s Evou jsme mezi nimi nebyli.

Z Nuslí jsme právě odešli ve zlém a nevěděli jsme, kde jsou Středočeši, a i kdybychom to věděli, tak bychom tam nešli, protože tam seděl Suchý se Šťovíčkovou a bylo zjevné, že tahle dvojice nebude mít sebemenší chuť pustit někoho k mikrofonu.

Věci totiž došly tak daleko, že se lidi prali o mikrofon.

Přál bych vám vidět řevnivost mezi hlasateli. Jeden každý z nich - kromě Rumla a několika dalších vzácných výjimek - nenáviděl každého jiného, kdo právě mluvil k lidem z té podivné bedýnky, které se říká rádio.

Řekl jsem, že 25. srpna se sešlo vedení Rozhlasu. Svobodný legální časopis Československý rozhlas s radostí konstatuje, že na té schůzce jednotlivé stanice dostaly přesné úkoly a minutáž. Bylo jich tolik, že bez tohoto opatření by vypukl neslýchaný zmatek - pokud se tak ještě nestalo.

Nicméně díky tomuto opatření se dostali na druhou kolej lidé, kteří táhli vysílání od začátku, kteří jednotlivé stanice stvořili, a to v době, kdy byli přesvědčeni, že jedinou odměnou za jejich činnost jim bude výlet na Sibiř. Takoví lidé, jak Bára nebo Vondrášek a desítky jiných vůdců, z krajských stanic, teď měli poslouchat, co jim bude vykládat vedení rozhlasu.

Mnoho lidí je přesvědčeno, že Rozhlas byl podnik náramně progresívní a je to také pravda. Toto přesvědčení je tak pevné i za hranicemi, že jsem jednou četl v nějakých anglických novinách komentář o odchodu Miloše Marka z ředitelského postu. A představte si, že ty noviny lkaly nad tím, že Marko, pod jehož vedením progresivita Rozhlasu rozkvetla všemi květy, že tento Marko je svržen temným komplotem Novotného sirotků. Nerad bych všechny cpal všechny do jednoho pytle. Ta první skupina je zmítána nebetyčnou zbabělostí a v lednovém a polednovém zápase tito lidé se třásli strachem ve svých pracovnách a nestrkali do vysílání své frňáky!.

S Kmochem a Lánským je to ovšem zcela jiné. To nejsou zbabělci, ale politikáři. Ovšem dělají takovou politiku jako Švejk, který před odchodem do války předpověděl vítězství Itálie a Turecka. Slovo politika je fascinuje. Mám pocit, že pociťují fyzickou rozkoš, když řeknou: "Tak, a teď pojďte dělat politiku!" Slyšel jsem onehdy Lánského, jak pravil:

"Ta pasívní rezistence je hezká věc, ale já bych to dělal jinak. Přivítal bych Rusy s květinami a začal s nima dělat politiku!"

Lánský a Kmoch tak milují politiku, že zapomínají na to, že politika se dělá s lidmi a že v lidských stycích platí něco, čemu se říká charakter. Politikou nazývají zcela obyčejný oportunismus a kompromisnictví. Jsou to lidé, které fascinuje heslo "politika je umění možného" a za "možné" považují cestu nejmenšího odporu. Oni by nikdy nesouhlasili, aby Ludvík Vaculík vystoupil na sjezdu spisovatelů s projevem proti režimu. Řekli by mu:

"Víš, Ludvo, to se takhle nedá dělat, tohle není žádná hra, to musíš dělat politiku." A přepsali by mu ten projev tak, aby v něm zbylo jen několik narážek, kterým by sice Hendrych rozuměl, ale pan Novák a pan Vonásek by dál seděli v hospodě u piva a povídali si o zápase Slovnaft Bratislava - Košice.

A tihle lidé se 25. srpna znovu chopili vesla a přiznám, že od té chvíle mě přestala celá ta záležitost zajímat. Myslím, že Eva měla podobné pocity. A to jsme ještě nevěděli, co se bude dít.

Když jsme dorazili do Armády, Vondrášek byl na zmíněné poradě vedoucích pracovníků Rozhlasu, nic se nedělo, konec konců - byla neděle, tak jsem zalezl do jedné z podkrovních světnic, lehl si tam na kavalec a usnul, abych se probudil za čtyři hodiny.

Další pokračování
předchozí díl