23.8.1968

Probuzení v Leoščině bytě bylo nepříjemné. Rádio už zase vysílalo na celé kolo. Svobodná Evropa přestala vysílat své vlastní komentáře a jen zpracovávala materiály, které vysílaly svobodné československé vysílače. Vrozený temperament nedal Leošce usnout, snad celou noc seděla u přijímače, takže ráno byla nabitá informacemi. Podle jejího vyprávění byla situace taková:

Divná okupace kapitoly: 21. srpna 22. srpna 23. srpna 24. srpna 25. srpna 26. srpna 27. srpna 28. srpna

Skončil XIV. sjezd, který zvolil nový ústřední výbor, předsednictvo a komisi stranické kontroly. V čele strany zůstal Dubček a z vedení vyletěl Biľak a jeho klika. Sjezd vyslechl ujištění všech komunistických vůdců, jejichž jména byla namalovaná po všech zdech pod hlavičkou "Seznam zrádců", že nikdo z nich nepozval Rusy do země. To bylo nejzávažnější politické vystoupení od středeční noci, kdy se předsednictvo obrátilo k národu s provoláním, že nesouhlasí s intervencí. Když Rusy nepozval ani Biľak, ani Indra, tak kdo to tedy byl? Na tuto otázku nám Sověti neodpověděli dodnes, tedy to 13. září 1968, kdy tyto řádky píšu. Od pátečního rána visela nad Prahou a nad celou zemí dvě ultimáta: jedno vydal nově zvolený ústřední výbor, druhé vyslovil generál Pavlovský, vrchní velitel intervenčních trup. Sjezd žádal propuštění unesených vůdců a chtěl, aby Rusové dovolili Dubčekovi vystoupit v Rozhlase. Jinak celá země vstoupí ve třináct hodin do hodinové generální stávky. Generál Pavlovský naopak žádal, aby Biľak a jeho druzi sestavili kolaborantskou vládu. Pokud se tak nestane, v Československu začne být horko. Bylo zjevno, že nadešel osudový den.

Leoška připravila snídani, na stole kouřily hrnky s kafem a na míse byl kopec chlebů s máslem a s cibulovou pomazánkou. Nad cibulí se mi zvedal žaludek a říkal jsem si, že do večera mi nervy vypovědí službu definitivně. Naštěstí tu stála na stráži Leoška a nacpala mi pilulku nějakého dryáku, po které se mi rázem udělalo dobře a bylo mi snesitelně až do konce, tedy až dodnes. Byl to nějaký maďarský uklidňující lék, Leoška měla celou tubu a ta tuba se stala Evě a mně zdrojem optimismu a dobré nálady.

Dobrá Leoška do nás zatím hustila novinky. Odkudsi se prý ozval Stanislav Sigmund, sportovní reportér, který poprvé v životě vstoupil do politiky a teď najednou nevěděl, co má národu sdělit. Tak se prý omezil na to, že oznámil - hlásí se vám Svobodný vysílač Praha a horem pádem předal slovo někam jinam, snad do Ústí. Oba Karlové jsou nezvěstní, až na to, že Praha oznámila nejsenzačnější zvěst od začátku okupace:

Karel Jezdinský vstoupil do partaje.

Myslel jsem, že se rozsypu smíchem. Nejoblíbenějším tématem Karla Jezdinského byla vždycky zločinnost mezinárodního komunismu. Jeho vstup do strany byl a je tak absurdní, jako by byl vstup Jiřího Dimitrova do NSDAP. Kdykoli teď potkávám Jezdinského - který si nechal vypučet plnovous a vypadá jako profesor Horák, říkám mu:

"Čest práci, soudruhu Jezdinský!"

A on mi odpovídá:

"Ty seš taková kurva, že ti není rovno!"

Jezdinský tedy vstoupil do strany a jak bylo už řečeno, Eva navázala kontakt se studiem Skaut. V osm hodin ráno nás měla čekat na Kubánském náměstí Bartoškova manželka Suzette s maličkým citroenem 2 CV.

Bylo hezké slunečné ráno, na Kubánském náměstí postávalo pár lidí a dívalo se, jak po třídě SNB projíždějí sovětské kamiony. Seděli jsme s Evou na orosených lavičkách, chytali tu trošku tepla z ranního sluníčka a Suzette nejela a nejela. K chodníku přirazil taxík, vyskočil jsem, ale nějaký pán byl blíž, a než jsem stačil přiběhnout ke dvířkům, už se uvelebil na sedadle a kázal řidiči cíl své cesty.

Vytáhl jsem z kapsy rozhlasovou legitimaci, ukázal ji řidiči i pasažérovi a zadrmolil:

"Jsem ze Svobodného vysílání. Potřebuji se dostat na Karlovo náměstí. Jsme tu dva, čekáme na vůz. Kdyby ten vůz do pěti minut nepřijel, mohli byste nás vzít s sebou?"

Řidič zavrčel a ukázal palcem na zákazníka. Byl to pán prostředních let, asi vedoucí obchodu se zeleninou. Ten horlivě zakýval hlavou červenomodrobílá stužka na klopě mu svítila.

"Jasný, mladej," řekl.

Ale to už po třídě SNB přijížděl směšný citroen, vrčel a kýval se na svém komickém pérování. Měl francouzskou poznávací značku. Tak jsem osádce taxíku poděkoval a běžel vstříc citroenu. Lidi z taxíku se za námi dívali, a když si na to vzpomenu, představuji si, jak můj zelinář vypráví v hospodě:

"Mně je jasný, odkud vysílali. Z ciziny! Měli napojení na Západ. Ambasády jim dělaly spojky a odtamtud po kabelech vysílali ze zahraničí. Já znám spoustu lidí z toho jejich tajnýho rádia, no co, kdybych moh vyprávět!" A máchne při tom rukou, aby naznačil, co všechno by mohl vyprávět , kdyby nepřísahal hrobové mlčení svým soudruhům z odboje.

V citroenu neseděla Suzette, ale Bartošek s Čutkou.

Už jsem tady představil Bartoška, učence s vizáží předáka ranče Růže Texasu. Čutka naopak vypadal jako ruský instruktor, kterého vyslala Kominterna mezi mongolské komunisty. Fortelně stavěný mužský s kulatou, živou tváří, věčný optimista, kterého byste mohli považovat za dobrotisko, kdyby se na vás nepodíval pevným pohledem člověka, který zatraceně dobře ví, co chce. Jak si vzpomínáte, byl to tajemník Čestmíra Císaře, svědek zatčení Alexandra Dubčeka a Josefa Smrkovského, autor nejsenzačnějšího materiálu, který vysílal Svobodný rozhlas během svých heroických šesti dnů.

O dvacet minut později jsme s těmito muži vstupovali do studia Skaut.

Studio Skaut je tam, co dřív bývala YMCA, ale nevím to jistě. Je to ve Vodičkově ulici, naproti Novoměstské radnici, v tom roháku, kde je automat a kam chodí penzisti na polívku. Jde se průchodem dozadu, minete fontu důchodců, kteří tu od rána sedí na sesličkách a čekají, až bude polívka hotová, nu a pak vlezete dveřmi na schodiště, vrátná si zjistí, co jste zač, a když tam máte co dělat, vpustí vás do prostor studia. Je to televizní studio zflikované z bývalého biografu. Tam, kde dřív byl balkón, je režie a stříhací pult. Vedle je komůrka, kde je mrňavá telefonní ústředna, a tam jsme měli improvizovanou písárnu. Z režie jsme vysílali a seděl tam už zmíněný Standa Sigmund a Karel Tejkal, oba sporťáci. Skleněným oknem bylo vidět do míchačky, kde se válelo po zemi půl tuctu chlapů, zřejmě techniků, kteří naslouchali muži jménem Ferda Halbich.

Ve studiu Skaut bylo ticho a příjemně chladno a Rusové nás tam nemohli objevit, sni kdyby hledali sto let. A i kdyby nás nakrásně objevili, ze Skauta vedly dva požární východy do sousedních ulic a jenom ti, kdo byli právě na místě, věděli, kde ty východy vyúsťují. Jinými slovy, Skaut bylo zcela ideální pracoviště pro Svobodný vysílač. Skvělé místo pro ty, kdo chtějí čelit událostem dne, v němž mají vypršet dvě protichůdná ultimáta. Měli jsme zde ideologicky zpracovat střetnutí vůlí nového ústředního výboru a stalinské kliky v Moskvě, zosobněné generálem Pavlovským.

Nevěděli jsme tehdy to, co se říká mezi informovanými lidmi dnes a o čem ovšem nevím, jestli je to ryzí pravda: že totiž Biľak sestavil novou vládu, ve které měl Svoboda zastávat funkci premiéra s tím, že by současně zůstal československým prezidentem. Ve vládě by dostali koryta všichni Biľakovi souputníci a zajímavé, že post minista vnitra měl připadnout panu Jodasovi. Tento muž se proslavil na samém začátku polednového období. Je to bývalý vnitrák, který byl superarbitrován pro blbost a zakotvil v ČSTV neboli v Československém svazu tělesné výchovy. Spolu s osmi dalšími ptáky sesmolil pamflet, který nechal nacyklostylovat a poslal ho Brežněvovi a ÚV partaje a čertově babičce a já nevím komu ještě. V pamfletu psal, že všichni, kromě Antonína Novotného, jsou agenti imperialismu a že je třeba je zlikvidovat. Pan Jodas je asi takový ochránce komunismu jako Barry Goldwatter a lidi z John Birch's Society jsou obránci demokracie. Nevidím rozdílu mezi žvaněním pana Jodase a Žen min'ž Pao, až na to, že Číňani jsou antisovětští, kdežto Jodas by byl ochoten čerpat potraviny pro svůj stůl v kremelské žumpě. Taková to tedy byla vláda, kterou předložil Biľak Svobodovi a starý pán se rozkatil a Biľaka vyhodil ze dveří, i s jeho vypečeným návrhem. Báječný dědek, ten Svoboda. Musím se smát, když si vzpomenu na poslední prezidentské volby, jak jsme se křižovali, když jsme poprvé slyšeli Svobodovo stařecké skuhrání a jak jsme si navzájem stěžovali, že prezidenta - bídáckého krasavce nahradil prezident - senila. Nu, což. Generál, který pomohl v roce 1948 Gottwaldovi republiku pohřbít v té době jistě netušil, že zachrání zemi před vpádem barbarů.

Nuže, v napjaté atmosféře dvou ultimát, naši kolegové, čertví odkud, pustili do světa zprávu, že Svoboda pojede vyjednávat do Moskvy. S ním tam pojete Gustav Husák, generál M. Dzúr, ministr B. Kučera, vůdce socialistické strany, Vasil Biľak, Jan Piller a Alois Indra. Cítili jsme, že v tichém, chladném Skautu vybuchla bomba. Prezident Svoboda, symbol našeho odporu, odletí do jámy lvové. Co na tom, že Rozhlas vzápětí vysílal jeho projev, v němž prohlásil:

"Doufám, že do večera budu zpátky."

Československý lid už měl zkušenost se způsobem, jakým jsou Rusové zvyklí jednat. Nestačilo jim, že unesli Dubčeka a označili ho za revizionistu. Nad Dubčekem a Smrkovským a Černíkem se vznáší katova sekyra. To jsme věděli. Svoboda je další na řadě? Zajali ho? Donutili ho? Proč prohlašuje, že jede do Moskvy dobrovolně?

To však nebylo to nejhorší, Svoboda je starý muž, hrdina Sovětského svazu, Rusové si rozmyslí vpálit mu kulku do týla. Ale se Svobodou jedou tři zrádci.

Nejvíc nás zdrtilo, že je mezi nimi Indra, navržený Biľakem za premiéra kolaborantské vlády. Po celé polednové období označovali znalci poměrů Indru za Jidáše Dubčekova týmu. Jestliže Pillerova pozice byla nejasná, o Indrovi neměl nikdo nejmenší pochyby. Indra se prý zachoval dobře v Čierné, když Rusové chtěli rozložit naši delegaci mimo jiné tím, že předložili tlustý fascikl výstřižků a monitorů tiskové kampaně proti Indrovi. Indra tehdy podle některých pověstí prohlásil, že mu ty útoky nevadí. Ve světle srpnových událostí to zní jako pohádka a asi to pohádka skutečně je. Zcela odpovědně mohu říci, že 24. srpna 1968 byl Indra vedle Biľaka nejnenáviděnější muž v zemi, který by byl bez milosti lynčován, kdyby se odvážil vyjít na ulici bez doprovodu přinejmenším tankového pluku.

Čutka s Bartoškem okamžitě reagovali. Sedli a ve čtvrthodince napsali prudký útok na složení delegace a zaútočili i na Svobody, že vůbec do Moskvy jede. Byly to nejostřejší komentáře, vysílané v té době, které byly namířeny do vlastních řad. Narušovaly koncepci národní jednoty, ale vyjadřovaly mínění celého národa. Čutka s Bartoškem obětovali heslo o jednotě v zájmu pravdy a politické zásadovosti. Ve chvíli, kdy seděli před mikrofonem a četli své komentáře, Rozhlas byl opravdu svobodný, nejen legální. Zaútočil na hlavu státu v kritické chvíli, kdy se chystala k nejvážnějšímu diplomatickému jednání od dob Mnichova. Před Svobodou byly dvě cesty: buď se stane Pétainem, nebo Janem Husem. Čutka s Bartokem chtěli, aby z něho byl Bar Kochba. Chtěli, aby zůstal na Hradě a stal se symbolem celonárodního odporu proti okupantům. Ano, Bar Kochba zahynul a s ním Hadriánovi vojáci pobili půl milionu souvěrců, ale ani perspektiva masakru asi nebyla těmto dvěma Nesmiřitelným proti mysli. Podle jejich koncepce v sázce byl nyní charakter národa. Československo mělo odmítat kompromis tak dlouho, dokud Moskva nebude nucena udusit odpor v krvi. Pak by strana sestoupila do podzemí a pracovala v ilegalitě tak dlouho, dokud by nevypukl požár v Polsku, Maďarsku, Bulharsku a nakonec i v Kremlu. Pokud se tak nestane, pokud Čechoslováci opět skloní šíji, bude navěky ztracena šance narovnat Čechům páteř.

Nesuď, abys nebyl souzen. Je třeba přemýšlet o každém stanovisku. Dívám se z okna do ulic Prahy, odkud už zmizely tanky a kde patrolují hlídky československé armády. Nikdo nebyl zatčen, ukázalo se, že ani Rumlův, ani Dientsbierův byt nepadly v plen KGB, dokonce i samo KGB se prý stěhuje pryč z Prahy. Jestli všechno půjde nejlíp jak možno, po 27. říjnu prý zůstanou na západních hranicích čtyři ruské divize a všechny ostatní odejdou. Ano, o jednom není sporu: Ludvík Svoboda se stal Pétainem. Není to zcela pejorativní označení. Promluvte si s francouzskými občany středního věku, kteří žili na území, spravovaném vládou ve Vichy. Nedají na Pétaina dopustit stejně, jako za dvacet let budou ředitelé gymnázií v Československu velebit Svobodu. Ale ti ostatní? Státník je herec v dramatu s nepsaným koncem a publikum tleská až tomu poslednímu jednání. Ale ani Čutka s Bartoškem nevěděli, že Indra nejede se Svobodou do Moskvy jako eskorta nebo prokurátor a že se mu tam dostane zrádcovského chleba, že ho kremelští vladaři odkopnou jako prašivého psa. Znali jen to, jak byly karty rozdány, a chtěli zapůsobit na to, jak se s nimi bude hrát. Sedli a napsali.

Eva měla v deset hodin schůzku s kýmsi z parlamentu u Armádního divadla. Byly tři čtvrti na deset. V té době nebylo zvykem čekat dlouho na partnery. Nebylo jiného zbytí, než jet tam autem. Bartošek mi půjčil svého citroena a v deset a deset jsme byli na místě. Nikdo tam nebyl. Zaparkoval jsem vůz před Národním domem a Eva zmizela, aby našla našeho společníka. Šel jsem se zatím podívat k Rozhlasu.

Na křižovatce Italské a Vinohradské to vypadalo, jako na stavbě Velké přehrady. Bylo to jako scéna z budovatelského filmu. Lidi tam běhali a pracovali s takovým úsilím, že jsem něco podobného nikdy předtím neviděl. Všude okolo miryády čumilů.

Rusové a čeští jeřábníci odklízeli zbytky barikády, vybudované prvního dne z autobusů linky 135. Ve středu do byly pěkné, červeňoučké autobusíky, dnes to byly ohyzdné, zrzavé vraky, odporné jako vyhnilé kostry ryb. Čpěla z nich spálenina a na bocích měly napsáno: "VÝSTAVA SOVĚTSKÉ KULTURY". Ruské tanky a naše jeřáby pracovaly na plný výkon, všude byl kravál a smrad výfukových plynů a mezi tím vším se motali čumilové. Byl jsem trochu zklamán, že ta podívaná nemá ani trochu charakter politické demonstrace. Nejsem z Nesmiřitelných, stačilo by mi, aby lidé dali Rusům najevo, že jim nehodlají nikdy odpustit ty tři autobusy linky 135, že nikdy jim nezmizí z očí pohled na vypálenou Hajnovku, na rozstřílený antikvariát, rozbitou asfaltku, spálené obytné domy, poďobanou omítku, na zčernalý šicí stroj v okně mrtvého domu. Lidé tam jen stáli a dívali se, jakoby se na té křižovatce stala pořádná bouračka. Mezi nimi chodili ruští vojenští policisté, ale neodvážili se nikomu nic říct. Neznali Pražany tak jako já a nevěděli, že by se tentokrát jen sotva něco stalo. Otočil jsem se a šel zpátky k vozu.

Vedle mě parkovala cortina a její majitel nebyl nikdo jiný, než Dušan Havlíček, bývalý televizní kritik z Kulturní tvorby, nyní vedoucí kulturního odboru ústředního výboru strany. Měl svou cortinu právě sedmý den, před týdnem jsem náhodou byl na Harfě, kde ji kupoval. Už tehdy vypadal unaveně, zhubnul, šel jsem tenkrát k němu a ptal se ho, co soudí o návrhu nových stanov strany.

"Copak stanovy," řekl Havlíček, "ale sjezd. Děláme na něm celé noci," pravil, raději jsem se ani neptal, co "na tom sjezdu" dělají. Dnes vypadal ještě unaveněji. Přišel k vozu, pozdravil jsem ho a mám dojem, že mě neviděl nerad.

"No co, no, tak," řekl jsem. Byl bych se ho rád zeptal na sjezd a nový ústřední výbor a kupu jiných věcí, ale připadalo mi to nějak zbytečné a marné. Usmíval se a řekl:

"No."

Od té doby jsem ho viděl až 9. září, když Hejzlar a Galuška zahajovali provoz v baráku a když Mlynář vysvětloval, že politický realismus neznamená, že budeme sedět a koukat, kdo nám dá přes držku, ale že znamená, že budeme politicky realističtí. Mazaný chlap, tenhle Zdeněk Mlynář, počítám, že se ho ještě dočkáme jako premiéra-ministra. Dušan Havlíček seděl u předsednického stolu, díval se dolů na dav pracovníků Rádia, kteří tleskali všemu,co se jim řeklo, a nic neřekl.

Přišla ke mně Eva a jásala, že se setkala s Kmochem, a že s Kmochem šel Běhal, náměstek snad všech ředitelů, kteří kdy kraloval v Rozhlase, ten, který se dohadoval s Markem, do které kanceláře uvede Rusy. Sebrali jsme se a šli do Rubešovy ulice, kde za normálních okolností sídlí studijní oddělení Rozhlasu a kde bylo za okupace organizační centrum Svobodného vysílání. V spikleneckém kódu, o němž se ještě rozepíšu na jiném místě, se tomu místu v Rubešce říkalo "Zdroj".

Teď se ukáže, proč tuto epochu Svobodného vysílání pamatuji jako "Dobu blbosti". Vedení Rozhlasu, v prvních dnech zalezlé do děr, začalo pomalu vystrkovat růžky a začalo se plést do věcí, kterým nerozumělo. Organizační struktura Rozhlasu byla v troskách. V zaměstnancích podniku byla však zakořeněná železná disciplína a princip poslušenství, takže i ti nejrozumější, jako je nepochybně Eva, byli ochotni podřizovat se příkazům kohokoli z ranku vedoucích. Čekali jsme na něho asi dvacet minut a celou tu dobu jsem bublal:

"Čas běží, pojďme, ať s námi jde Mirek Zázvorka a ten Halbicha vystřídá."

Zázvorka je famosní směnař, pomenší, podsaditý, pyšný na to, že unese na malíčku psací stroj, jediný směnař, který umí cizí jazyky a o němž se ode dávna uvažuje, že by přešel do zahraniční rubriky. Zázvorka je bývalý výsadkář a ve třiapadesátém bojoval na Slovensku, tenkrát to byla éra Bílé legie. Zázvorka ovšem válčil na špatné straně, tedy proti legii. Ze své výsadkářské minulosti si zachoval rozhodnost, bystrost úsudku a humor. Je to rozený vůdce, který by uměl vést nejen studio Skaut, ale třeba transoceánský parník nebo křesťanskou misi na Pobřeží slonoviny.

Když Kmoch přišel, měl už svou ideu. Chtěl, abychom sehnali Vlado Príkazského a instalovali ho ve Skautu.

Trvalo to zatraceně dlouho než jsem Kmocha přesvědčil, že Príkazský je mimo dosah lidské moci a že potřebujeme Zázvorku.

Pamatujete si na Vlada, šedovlasého selfmademana, který se objevil záhadně ve čtvrtém patře baráku první den okupace? Tak si ho pamatujte dál a pamatujte si, že Vlado byl v té době v baráku.

Nikdo nevěděl, co nakecal Vlado vojenské policii, nikdo netušil, jak je možné, že ho Rusové ani nezastřelili, ani nedeportovali, ba dokonce ani nevyhodili. Prostě, Vlado Príkazský seděl v baráku, čertví, co tam dělal, jak se tam dostal a kdy odtamtud odejde. To je moc důležité a ať vám budu vyprávět cokoli, mějte v koutečku paměti, že Vlado sedí v baráku. Však co, já vám to čas od času připomenu.

Když jsme dostali od Kmona placet, naložili jsme se do auta a za pár minut byli na Karlově náměstí. Moje dobrá Eva zavolala z budky do Skautu. Dostala k telefonu Ferdu Halbicha.

"Počkejte tam deset minut, něco tady smrdí," řekl Ferda.

Za deset minu se objevil. Stále jsme u zdi černé věže Novoměstské radnice a lízali polorozteklou italskou zmrzlinu za korunu čtyřicet. Ferda přešel ulici, dělal, že nás nezná, a když šel okolo Evy, udělal z koutku úst kornout, díval se upřeně na benzínovou pumpu a zachrčel:

"Evo, následuj mě! A vy ostatní, vy tu zůstaňte!"

Za pět minut se Eva vrátila, rozběsněná k prasknutí. Halbich jí sdělil, že Skauta likviduje, že Čutka s Bartoškem zmizeli neznámo kam a že se máme ztratit. Na rohu prý stojí náklaďák s plachtou a v něm sedí pětadvacet ruských parašutistů.

Po válce mi vyprávěl Čestmír Suchý, spiritus agens Svobodného vysílače Československo I., že jeho podnik se nastěhoval do Skautu pár hodin poté, kdy nás Ferda vyhodil. Suchému vyprávěl, že přišla Kopecká s Neffem, přitáhli s sebou obrovskou bandu, která dělala ve studiu takový bordel, že on, Ferda Halbich, je musel všechny vyrazit, protože ohrožovali bezpečnost Skautu, ano, celého vysílání Československého rozhlasu. Když mi to Čestmír vyprávěl, měl jsem vztek, ale od té doby už uplynulo dalších deset dní a tak dnes, v pátek třináctého září, je Svobodné vysílání stejně to tam. Tak jaképak stesky a nevraživosti.

Bartošek i Čutka byli pryč a my jsme měli jejich auto. Malovali jsme si, jak nám ten učenec se spodní čelistí kovbojského předáka vynadá, až nás dopadne. Ale válka je válka, nasedli jsme a odjeli do jediné hospody, kde ubozí rozhlasáci dostali rum, do hospody U Mařeny, na roh vedle vinohradské vodárny. Ano, sto padesát metrů od obsazené Armády.

Mezi rozhlasáky se našlo víc lidí, kteří měli tak dobrý nápad, jako my. Když jsme vlezli do hospody, už stolu už trůnil Pepa Podanný a pil pivo. Vedle něj seděl Karel Jezdinský a nechával si narůst plnovous. Naproti nim pili grog Janíček se svou paní Alenou Pávkovou, dále tu byla Jarka Straková, produkční z Mikrofóra, a její milý Petr Podlešák, veterán z festivalu mládeže v Sofii. V této sestavě jsme se dočkali chvíle, kdy vypršelo ultimátum ústředního výboru a kdy začala generální stávka.

Byla jedna hodina po poledni. Po celé zemi začaly houkat sirény, bimbat zvony, vřeštět klaksony. K všeobecné vřavě se přidala hasičská a policejní auta. Pár nadšenců pískalo na píšťalky. Řev trumpet a houkaček rozběsnil psy, kteří vyli jako pominutí. Byl to správný začátek generální stávky.

Měl jsem už trochu v hlavě, a když se Eva zmínila o tom, jak bude Bartošek zuřit, až mu budeme vracet auto, neváhal jsem ani vteřinu a vyběhl na ulici. Musíme auto vrátit!

Ulice byla plná lidí, všichni stály na chodnících a dívali se, jestli se někdo odváží porušit generálnost stávky. Přes ulici stála řada lidí s československými vlajkami. Z vedlejší ulice jel trabant a za ním se hnal policajt na kapotované třistapadesátce. Mával plácačkou, jako by chtěl trabanta roztlouct, a když vůz zastavil, policajt seskočil s motorky, přiběhl k otevřenému okénku a zařval na řidiče:

"Pane řidiči! Jak to, že jedete? To nevíte, že je generální stávka?"

Tato příhoda mě povzbudila a byl jsem pevně rozhodnut, že teď je ta pravá chvíle jet z Vinohrad na Smíchov k Bartoškovi do bytu, přes celou Prahu, obsazenou vojsky pěti států.

Nebyl jsem tak cinknutý, abych neměl nápady. Nečekal jsem dlouho, když od náměstí Míru přijížděl policejní robur, autobus s amplióny na střeše a půl tuctem policajtů uvnitř. Mával jsem rukama jako ten pán na trosečnických vtipech od Neprakty, a když policajti zastavili, drmolil jsem rituální litanii:

"Jsem ze Svobodného rozhlasu, mám tu auto a potřebuju se dostat teď hned na Smíchov. Mohli byste mi opatřit policejní motorku, aby mi dělala cestu?"

Z autobusu vylezl chlap v civilu a začal se mnou vyjednávat. Vypadal jako velitel. Povídám mu:

"Vy jste od StB?"

"Prosím vás, co si o mne myslíte," řekl ten muž. "Na StB si dejte pěkně pozor, tam nevíte, kdo je svině a kdo je našinec."

V několika minutách se kolem nás sešel dav čumilů, ale policajti si toho nevšímali a povídali něco někomu vysílačkou. Za dvě tři minutky tu byl chlap v kapotované třistapadesátce, s bílou helmou na lebce, zaletovaný do kožené kombinézy.

Maličký citroen spolkl nevídanou hordu pasažérů: Zázvorku, obrovitého Janíčka, Evu, pokud se nepletu tak i Petra Podlešáka a mne. Byla to radostná výprava. Policajt přede mnou houkal a já se řítil tak rychle, jak jen motorek velikosti holubího vejce o síle dvou fiskálních koní mohl stačit. Nebylo to moc rychle, asi tak osmdesát, ale přál bych vám jet v tom autě, abyste pochopili, co to znamená. Bylo to takové, jako kdyby od vinohradské vodárny k Ženským domovům na Smíchově vedla gigantická lochneska. Vozík se houpal a nakláněl v každé zatáčce tak šíleně, že jsem myslel, že nejmíň dvě kola jsou ve vzduchu. Ale citroen je už takový, naklání se, že jste někdy skoro hlavou dolů, ale nepřekotí se nikdy. Kromě toho jsme měli vepředu policajta, takže se nám nemohlo nic stát. Měl jsem tak velký pocti bezpečí, že jsem začal troubit na ruský half-truck, neboli obrněný transportér, který se nám začal na Karlově náměstí motat do cesty. Přijeli jsme k Jiráskovu mostu. Křižovatka byla jaksepatří rozkopaná a v dírách vězely ruské tanky, ježaté kulomety a samopaly. Bylo jich tu snad tucet, některé stály na mostě a dívaly se přísně. Náš policajt nás jimi provedl zcela bezpečně. Lekl jsem se teprve u Národního domu, kde se za námi ozvala siréna a přihnal se policejní stejšn s rozsvícenými modrými světly. Předjel nás a policajt na mne mával plácačkou.

Byli to policajti, kteří se za námi hnali přes celou Prahu, aby nám dali benzín. Vytáhli dvacetilitrový kanystr, a když jsme jim děkovali, říkali:

"No jó, no jó, dejte na sebe pozor."

Suzette nás už čekala, je to půvabná mladá dáma, která mluví rozkošně nesmyslnou češtinou. Měla doma synka, asi pětiletého, který se radoval, že se v té nudné Praze konečně něco děje a že vidí návštěvu, jásal a skákal na příchozí a rajtoval jim na nohou, píchal je do břicha tužkou a volal:

"Tu máš, Rusáku, tu máš, Rusáku!"

Suzette se líbezně usmívala, vedla návštěvu dál a švitořila s Evou. V salóně seděl malý, hubený brýlatec, úhledný chlapík, cizokrajného vzezření. Byl to nějaký francouzský odborář, nikdy nám neřekl své jméno, a když jsme o něm mluvili, říkali jsme Ten Francouz, nebo "cammarade". Měl velkého citroena DS 19 a řekl, že on a jeho vůz jsou nám k dispozici nejen dnes, ale celý týden.

Byl to anděl z nebes. Potřebovali jsme někoho, aby nás odvezl do Nuslí. Proč do Nuslí?

Od samého začátku okupace se mluvilo o tom, že vedle Armády a mysteriózních Strašnic funguje studio Pod Nuselskými schody, odkud se prý bude vysílat, až bude české zemi nejhůř. Ta situace nastala, Armáda i Skaut byly v rukou okupantů, tak tedy, sem s Nuslemi. Zde ovšem musím podotknout, že ani do Armády, ani do Skautu se Rusové dodnes nedostali a že všechny ty poplachy byly prapouhý blaf. Z Armády nás vyhnal, jak víte, poplašený Malina, a dveře Skautu uzavřel Halbich. Tak to bylo.

Bohužel nikdo nevěděl, kde to studio v Nuslích je. Nuselské schody jsou ovšem na každém plánu Prahy. Kromě toho kdosi kdesi řekl, že na dveřích do vily, kde studio je, visí nákupní taška a dokud bude čistý vzduch, taška tam bude viset, i kdyby to mělo trvat sto let.

O půl hodiny později jsme byli v ulici Pod Nuselskými schody. Náš cammarade zastavil ve Fričově ulici, která je pokračováním Nuselských schodů přes Bělehradskou ulici. Na rohu stál na štaflích nějaký mládenec a kladivem a majzlíkem odsekával cedulku se jménem ulice. Nevěděl jsem, proč tak činí, zda ulice nese jméno nějakého Rusa. Byl to začátek akce, která proběhla po celém městě. Večer byla Praha městem, ve kterém se nevyznal ani ten, kdo tu žil padesát let. Tak jsme tedy stáli s cammaradem ve Fričově ulici, co už nebyla Fričova ulice, a Eva šla k Nuselským schodům hledat vilu, která by měla nákupní tašku na klice domovních dveří. Ruské half-trucky, neboli obrněné transportéry, hlídkovaly za rohem a číhaly, aby kontrarevoluce nerozebrala viadukt přes Bělehradskou a neodeslala ho do Frankfurtu nad Mohanem.

Na Nuselských schodech bylo živo. Přeháněl bych, kdybych tvrdil, že tu byla půlka Rozhlasu. Nicméně tu byl jeden rozhlasák na čtyřiašedesát občanů, zatímco jinde v Praze je jeden rozhlasák na čtyřista osmnáct občanů. U té divné kapličky v půli schodů stála jedna hlasatelka, kterou neznám jménem, ale vím o ní, že věří, shodně se mnou, že v létajících talířích nás navštěvují bytosti z jiných planet. Těsně u auta se vynořil Vilém Obluk, muž, se kterým jsme se setkali prvního dne na balkóně čtvrtého patra rozhlasového baráku, an společně s Kasalíkem svrhává pěticípou hvězdu, posvátný to symbol myšlenky komunismu. Těsně za Oblukem cupitaly Julinka Bayerová, sekretářka naší zahraniční rubriky. Vsadím se, že v okruhu pěti set yardů čenichalo nejméně půl tuctu dalších rozhlasáků a všichni hledali, kde je studio Pod Nuselskými schody.

Eva se vrátila s nepořízenou. Janíček odešel telefonovat a když se vrátil, řekl, že volal svým vnitrákům a že ti pro něj něco mají a že nesmí říci co a že tedy ahoj. Janíček je posedlý myšlenkou tajné policie. Nevím, jak k tomu přišel, ale Janíčka znají všichni fízlové hlavního města a po čertech ho nemají rádi. Když jsme jezdili po městě, Jerry Janíček co chvíli sykl:

"Krucinál, támhle jde zase jeden tajnej. Určitě mě poznal, díval se mi TAKLE do očí," a ukázal si na vyhřezlé bulvy svých Bazedových zraků. Pak si napařil na obrovitou lebku malinký klobouk, stáhl si střechu do očí a dělal nenápadného. Byl nenápadný asi tak, jako kdybychom vezli koně Převalského. Teď přestal dělat nenápadného jen proto, aby mohl dělat záhadného. Bůh s ním.

Jůlinka měla návrh, sice pošetilý, ale v nouzi čert i mouchy lapá. Bratr jejího známého má tetu, která má sestřenici z matčiny strany a ta je vdaná za jednoho technika, který ve studiu Pod Nuselskými schody dělá. A ta bude vědět, kde to je. A bydlí ve Strašnicích.

"A co je to za studio, Pod Nuselskými schody?" ptám se, hloupě jako tele.

"No italský béčko přece, Oggi del Italia," povídají všichni a dívají se na mě, jako kdybych se ptal, jestli je pravda, že Brežněv emigroval do Rakouska. Pochopil jsem.

Italské béčko, neboli Oggi del Italia tvoří nejzáhadnější část historie Československého rozhlasu za Novotného éry. Rozhlas měl v rámci svého zahraničního vysílání, neboli Zet Vé, oficiální italskou sekci. To bylo italské áčko. Kromě toho Rozhlas technicky zajišťoval italské béčko, což byla de facto vnitrácká záležitost. Byla to vysílačka, která se hlásila hlavičkou Oggi del Italia, česky "Dnes v Itálii" a předstírala, že vysílá z italského území. Nikdo v Rozhlase pořádně nevěděl, co italské béčko vysílá. Šuškalo se, že Italové vysílají i předpověď počasí a reagují na všechny politické události v Itálii. Bylo to něco podobného "Československé stanici rozhlasu Svobodná Evropa". Italové z béčka se někdy objevovali v kantýně na Vinohradské a všichni se jich báli, protože mysleli, že jsou to fízlové. Ještě za Novotného, Oggi del Italia přišlo k zrušení. Italská vláda totiž kladla zákaz béčka jako podmínku sine qua non jakémukoli jednání s Prahou. Když si Novotného Československo muselo stále více utahovat pásek, Novotný vyměnil ideu za krajíc a béčko zrušil. Od té doby byli všichni přesvědčeni, že ve vile, odkud Taliáni vysílali své komunistické štvaní, je snad mateřská školka. Teď, třetí den okupace, v citroenu Toho Francouze, se dovídám, že pravý opak je pravdou.

Nu, nebudu to dlouho zdržovat. Milá Jůlinka nás svedla na nepravou stopu. Ocitli jsme se kdesi na Ohradě a měli dokonce cukání jet do Tesly a pokusit se zmocnit vysílačky, kterou opatřila Leoška v kasárnách naproti svému domu. Kde se vzal, tu se vzal, zjevil se náklaďák plný rozhlasáků a zarazil vedle našeho citroenu. Vím, že z mého vyprávění máte dojem, že v okupaci se Praha vylidnila a ve městě zůstali jen Rusové, policajti a rozhlasáci. Nebylo to přesně tak, ale pravda se tomu blíží. Na rozhlasáky jsme naráželi na každém kroku. Ale důležité bylo, že ve zmíněném náklaďáku byla technička, která věděla, kde Oggi del Italia má svou vilu.

Ve vile totiž před časem vyhořelo studio a naši technici ho renovovali. Nebýt toho požáru, tak bychom se snad nikdy nedověděli, kde to nuselské studio je. Ale požár naštěstí vypukl a tak pozdě odpoledne nás cammarade dopravil na místo určení.

Samozřejmě, že to nebylo Pod Nuselskými schody, ani nad Nuselskými schody, ba dokonce to nemělo s Nuselskými schody nic společného. Vila byla poblíž nenápadných schodů, které vedou od náměstí bří Synků nahoru, směrem k pankrácké věznici. Odtud tedy ten zmatek se schody. Jak řečeno, vila byla poblíž Pankráce, ale nepovím vám, ve které ulici, protože v době, kdy jsme tam dojeli, byly cedulky všude po městě schované pod uhlím ve sklepě. Zkrátka, byla to velká, nárožní vila ve stylu Bauhauzu, ve velké zahradě, na střeše milion antén, a co nejdůležitějšího, na domovních dveřích visela neforemná nákupní taška, černá s červenými kytičkami.

Přestože vila patří Zahraničnímu vysílání, pravým spiritus agents Nuslí byl František Bára.

Je to chlapík asi čtyřicetiletý, vysušený, sympatický, ale až do doby okupace - ukrutně nezajímavý. Byl vnitropolitickým komentátorem Světa dnes večer. V době, kdy se tento pořad natáčel, tedy si do konce prvního čtvrtletí 1967, Franta Bára vždycky tak strašně koktal, že vedení Rubriky zpravodajství váhalo, zda bude schopen vysílat živě. Jeho tréma byla pověstná. Domnívám se, že slina mu neplynula z hrdla hladce proto, že si byl vědom, že se stal novinářem jen shodou okolností. Konkrétně řečeno, stal se jím jen díky únorovému puči roku 1948. Kdysi mi Franta vyprávěl, jak se dostal k žurnalistice. Byli jsme oba opilí, takže si nepamatuji fakta. Vím jen to, že to byla cesta naprosto záhadná, že Frantu šíboval osud, stělesněný komunistickou stranou, sem a tam tak dlouho, až ho dostrkal, čert ví jak, k rozhlasovému mikrofonu. Za okupace se ukázalo k všeobecnému překvapení, že Franta Bára je rozený vůdce a organizátor, schopný řídit železnou rukou vysílání z podzemí, se vším, co k tomu patří.

Když jsme se dostali do vily, Nusle byly snad jedinou Svobodnou vysílačkou. V době největšího rozkvětu Svobodného vysílání, k němuž došlo v pátek večer a v sobotu ráno, na území republiky, působilo, pokud vím, asi čtrnáct stanic. V pátek odpoledne jsme byli v Nuslích jediní, kdo informovali posluchače o běhu událostí. Franta musel nejdřív informovat nás, nováčky, jak to ve vile chodí.

První, kdo do vily přišel, byl vedoucí Zahraničního vysílání, pan Hrabal. Zorganizoval vysílač, začal pracovat - a následkem nějakého falešného poplachu Nusle rozpustil. Zůstali tam jenom Taliáni, kteří tam snad i bydleli, všichni ostatní se rozprchli a uchýlili se do okolních hospod, kde začali konspirovat. Ve čtvrtek, nebo v pátek v poledne přišel do Nuslí Bára s Petránkem, našli vilu prázdnou, po Hrabalovi a jeho skupině nebylo vidu ani slechu. Vyburcovali proto techniky z apatie, sedli k mikrofonu a začali vysílat. Měli upřímnou radost z našeho příchodu, práce bylo mnoho, lidí málo, takže všechno bylo v nejlepším pořádku.

Když nás byl seznámil se situací, zasvětil nás Franta do konspiračních zásad pracoviště. Zmínil jsem se už, že nehledě k tragédiím, k nimž v průběhu prvního týdne okupace došlo, byla celá ta záležitost naprosto srandovní. Z fraškovitého rázu se nevymykalo ani Svobodné vysílání, které v té době vzrušovalo celé Československo, a bez nadsázky lze říci, že i celou Evropu.

Franta nám sdělil, že krycí znak Nuslí je "Pramen". Kdykoli jsme s někým mluvili o vysílači, museli jsme o něm mluvit jako o Pramenu, čímž jsme měli vyvolávat zdání, že vysíláme z obchodu s potravinami. Také do telefonu jsme se hlásili jako "Pramen", takže vznikaly komické situace, když někdo zavolal do Nuslí ve dvě hodiny ráno, ozval se mu Pramen, načež ten někdo se otázal:

"Prosím vás, ještě prodáváte?", načež se mu dostalo odpovědi:

"Samozřejmě, ale za půl hodiny budeme zavírat." Připomínám, že byly dvě hodiny ráno a ze středu města k nám doléhala střelba ze samopalů a tanků. Dlouho mi bylo záhadné, proč se Oggi del Italia vydává za Pramen a nikoli třebas za kojenecký ústav anebo brazilskou obchodní misi. Vysvětlení je prosté.

Vzpomínáte si, že jsem vás prosil, abyste nezapomínali na Vlada Príkazského, zašitého v telefonní centrále budovy na Vinohradské? Nuže, teprve v Nuslích jsem se dověděl, jak se tam Vlado dostal. Když ve čtvrtek ráno přišla do baráku vojenská policie, našla tam mimo jiné i Vlada a chtěla ho vyhodit, spolu se všemi ostatními. Vlado Rusákům zavelel:

"Přiveďte mi velitele!"

Přiklusal mladičký podporučík s mlékem na bradě a šedovlasý James Bond na něj zařval:

"Vy mě vyhazujete. Charašo. Ale uvědomujete si, že tím vyhladovíte celou Prahu a celý Středočeský kraj?"

Rus na něho vyvalil oči a Vlado pokračoval:

"Z téhle budovy řídím distribuci chleba, mouky a obilí v celé středočeské oblasti. Když si to vezmete na zodpovědnost, požalujsta, vyhoďte mě. No ja choču od vás bumágu, što eto byli vy, kto nakazal mně ujti!"

V Rozhlase se později vyprávělo, že vyděšený podporučík šel na svého kapitána, kapitán na plukovníka, plukovník na generála Pavlovského a ten že nařídil, aby Vlado a dva další lidé v Rozhlase zůstali. Nemusím ani říkat, že tato historka není doložená, ale jisto je, že Vlado v rozhlasové centrále zůstal, a když někdo zavolal na číslo 2115, ozval se mu Vlado, a když ten někdo chtěl číslo třeba na Kmocha, nebo do Armády, Vlado mu řek:

"Tak si pište, prosím. Posíláme vám dva metráky hrubé mouky, tři metráky pšenice, šest metráků chleba..."

Čísla dávala dohromady telefonní číslo.

Vlado nemohl jednak jinak. Za ním stál chlap se samopalem a cvakal závěrem a naslouchal, zda Vlado nepovídá něco kontrarevolučního. Po Praze se mezi rozhlasáky rozneslo, že v rámci konspirace je třeba mluvit o vysílačích jako o mlýnech, o magnetofonech jako o ručních mlýncích, nevysílalo se, ale peklo, neposílaly se zprávy, ale housky a chleby.

Když Franta vzal na vědomí, že na Vinohradské se prodávají chleby, řekl si, že Nusle budou prodávat také něco k jídlu, a tak vznikl Pramen. Ještě dnes, tedy patnáctého září, se stane, že nějaký konspirátor volá do Nuslí jako do Pramene.

Zcela nedávno jsem se dověděl, že Nusle by byly nejbezpečnějším pracovištěm Svobodného vysílání, i kdybychom se hlásili:

"Tady Československý rozhlas, Ondřej Neff u telefonu."

Jak jsem už řekl, Oggi del Italia, neboli italské béčko, předstíral, že vysílá z italského území. V Rimavské Sobotě na Slovensku měl krátkovlnnou vysílačku nejmodernější konstrukce, se kterou byl spojen tajným kabelem nejlepší kvality, který nebyl zakreslen ani na těch nejtajnějších mapách. Rusové snad mohli vysílačku v Rimavské Sobotě objevit, ale museli by vykopat šest set kilometrů kabelu, aby se dostali do Nuslí. I telefon byl náramně mazaně zajištěn. Abych byl poctivý, musím ovšem podotknout, že tuto informaci mám od báječného opilce Pepy Podaného. tak tedy telefon z Nuslí nešel přes žádné pražské centrály, ale přes centrály budapešťské, takže nikdo ho v Praze nemohl odposlouchávat. Nehodlám vsadit hlavu za pravdivost této informace. Nicméně Oggi del Italia byl podnik supertajný, v žádném telefonním seznamu ho nenajdete, a tak naše konspirace byla pravděpodobně pramálo potřebná.

V Pramenu se zachovávalo ještě jedno konspirační pravidlo. Nikdo se nesměl hlásit do telefonu příjmením, ale pouze křestním jménem. Ukázalo se, že jsme národ bez fantazie, protože každý se jmenuje Franta nebo Karel. Vznikaly proto rozkošné situace, když někdo telefonoval a řekl:

"Tady je Franta od Tondy. To je Karel druhej?"

"Né, tady je Ivan."

"Kerej, ten od Rudolfa?"

"Ale né, Ivan zámečník."

"Ahój, ty kluku kontrarevolucionářská! Co furt děláš?"

"Ćle, hovno. Chceš Karla, jó?"

"Jó."

"Tak počkej."

V telefonu bylo slyšet bušení psacích strojů, nějaká ženská na někoho vřeštěla a do toho vyhrávalo Svobodné vysílání, z tranzistorového přijímače.

"Ahoj Franto, tady je Karel."

"No tě bůh. Halejce, potřebuju se s tebou sejít."

"Dobrý. Nejlíp bude, když se sejdem tam, co jsme spolu vypili ten litr koňaku, ale naproti, vedle tý cukrárny."

"Jakej litr koňaku?"

"Ale dyť víš, jak jsme se tenkrát poblili!"

"Aha, už vím. Dobře. Mně by se to hodilo, éé, hm, víš, kolik má Ferda dětí?"

"Kerej Ferda?"

"No ten z druhýho patra."

"Jo."

"Tak vo dvě patnáct víc."

"Tak dobrý, ahoj."

Jsou lidé, kteří vám odpřísáhnou, že v prvních dnech okupace na každém rohu v pražském centru stáli tři, čtyři chlapi a dívali se na hodinky a točili se jako holub na báni. Krátce a jasně řečeno, konspirace se vylila z břehů a zaplavila mozky všem československým občanům. Neodpustím si, abych trochu nepředběhl události a nedal k lepšímu storry, která se udála o něco později, než kam jsme se zatím dostali. Někdo volal do parlamentu a chtěl Magdu. Mužský hlas se tázal, kterouže Magdu. Nu tu od Rudy. A kdo prosím volá, tázal se muž. No Eva, přece, řekl ten někdo.

"Ale, proboha, jak to, že Eva, vždyť jste muskej?"

Ten někdo ztratil trpělivost, a zavrčel:

"Prosím vás, nehrajte na mě naivku a zavolejte mi Magdu, TADY DE VO VĆŽNÝ VĚCI, PANE!!"

A ten pán zařval:

"Takto už přestává všechno, když si lidi dovolujou mluvit TAKOVÝM tónem s ministrem Československé socialistické republiky!"

Později se ukázalo, že po celý ten čas, kdy Rusové byli v Praze, nikdo telefony neodposlouchával. Ale řekněte, kdo to mohl tenkrát vědět? No tak vidíte!

Byla sobota večer a bylo zjevné, že zatímco nový ústřední výbor splnil svou hrozbu a generální stávka proběhla po celé zemi, generál Pavlovský pouze plácl do vody. Po kolaborantské vládě ani vidu, ani slechu, Svoboda byl v Moskvě, rádio a dokonce občas i televize vysílaly, noviny vycházely a tak pomalu, ale stále jasněji se ukazovalo, že celá intervence je jediná, nebes se dotýkající blamáž. Po Hoffmanovi a bývalém velvyslanci v Moskvě Pavlovském, který ovšem neměl nic společného s generálem Pavlovským, po Švestkovi a dalších kreaturách jakoby se země slehla. Ukázalo se, že zasedá a funguje vláda, že Čestmíru Císařovi se podařilo utéci z ruského zajetí, ministr Pavel řídil z podzemí policii, zasedá parlament, ve Vysočanech funguje vedení partaje, všechny krajské a okresní výbory strany stojí za Dubčekem, proti Rusům se postavila armáda a milice, ministr Hájek jede do New Yorku na zasedání Rady Bezpečnosti a všechny zastupitelské úřady naší země v zahraničí protestují proti invazi. Rozhlas odhalil jméno dalšího zrádce, šéfa StB Šalgoviče, ale Hradec Králové v zápětí vysílal Šalgovičovo dementi. Stejně tak Jiří Franěk musel veřejně obhájit svou čest prohlášením, že nestojí v čele žádného kolaborantského Rudého práva. Rudé právo bylo zbaveno Oldřicha Švestky a vycházelo pokoutně dál, pod vedením ústředního výboru. Mimochodem, jediné číslo kolaborantského Rudého práva bylo vytištěno v Drážďanch a shazováno helikoptérami. Na československém území nebyla, pokud vím, vytištěna jediná kolaborantská tiskovina. Stručně a jasně řečeno, na obloze se rýsovalo obrovité fiasko ruské intervence.

Tím ovšem nechci říci, že jsme si tento fakt všichni uvědomovali. Nezapomeňte, že jsme žili v horečce. Byli jsme si vědomi, že samotné vysílání Svobodného rozhlasu je husarský kousek a podobně jsme hodnotili počínání partaje a státního aparátu. Dívali jsme se na zasedání parlamentu a ústředního výboru jako na gaskoňádu a až do sobotního rána jsme si myslili, že to všechno je jen labutí píseň, kterou Československo může pět jen a jen proto, že Rusové jsou Asiati a bordeláři a nedovedou nás zamést železným koštětem. Měli jsme však za jisté, že se brzy vzpamatují a zakroutí nám všem krky.

Evě se zatím podařilo navázat spojení s Bartoškem a s parlamentem a tisícovkou jiných důležitých lidí. Seděla u telefonu a přes budapešťskou centrálu sehnala kontakty na kde koho. Eva měla tolik známých, kolik je hvězd na letním nebi, a všichni byli ochotni se Svobodným rozhlasem spolupracovat. Nebudu příliš přehánět, řeknu-li, že snad nejužitečnější známost byla Johanna Talpová.

Johanna Talpová není ani tajemnicí Alexandra Dubčeka, ani milenkou ruského velvyslance Červoněnka. Je to subreta Velké operety, dívka s čelistí Cassia Claye, podprsenkou číslo pět a nohama dlouhýma jako mostní pilíře. Johanna zná v Praze všem milion dvakrát sto tisíc lidí, kteří tu žijí. Bylo asi osm večer, když jsme se měli za Johannou vypravit do divadla Na Fidlovačce.

Pršelo, jako z konve. Franta mi půjčil skútra, napařil jsem si na hlavu helmu, zapnul bundu ke krku, Eva se zahalila do gumáku a vyjeli jsme. Není důležité, že jsme vyjeli hůře než trapně, protože jsem seděl poprvé v životě na motocyklu a nevěděl, kde je benzínový kohout. Důležité je, že dvě stě padesát metrů od Pramenu mi skútr vypověděl službu, a zatímco Eva šla pro pomoc a já se zoufale hrabal v útrobách vzpurného mechanismu, zastavil u mne trabant. To by samo o sobě nebylo pozoruhodno, kdyby za jeho volantem neseděl Jan Martinec.

Kdo že to je? Spisovatel desátého řádu, autor knížky židovských anekdot, kterou vydal ve Svobodě pod titulem Potkal Khon Rabínoviče, muž, o němž je po celé Dobříši známo, že je fízl. Krátce poté, kdy Josef Pavel se ujal ministerstva vnitka, spisovatelka Jarmila Loukotková našla v pokoji, odkud se právě odstěhoval Martinec, koncept dopisu, jímž tento člověk nabízel své služby novému vedení ministerstva. Loukotková ze své slepičí blbosti dopis spálila, ale to nic nemění na faktu, že neznám nikoho, kdo by o Martincově konfidenství pochyboval.

Pršelo, smrákalo se, měl jsem na hlavě přilbu a na nose brýle. Martinec, který mě dobře zná, mě nepoznal.

"Prosím vás, kde je tady Pod lipami osm?"

Ztratil jsem poslední špetku humoru. To byla adresa Oggi del Italia, nebo, chcete-li, italské dvojky, nyní Pramenu.

Poslal jsem dobrého muže na druhou stranu, ale o dvě minuty později jsem viděl jeho vůz, jak se vrací, tentokrát správným směrem. Vrátný mi později řekl, že opravdu nějaký trabant zastavil před vilou, řidič se díval do oken, ale nevystoupil a za deset minut odjel. Tak tedy Jan martinec. Než, pokračujme ve vyprávění.

V divadle u Johanny jsme se setkali s Jiřím Podlesným.

Promiňte, že vám představuju pořád nová jména, ale taková to byla doba. Dnes, tři neděle od začátku okupace, má každý Pražák, který se zapletl, desetkrát víc známých, než předtím. Takže mi musíte prominout.

Podlesný je psycholog z kriminálky a zajišťoval nám spojení s policií. O jeho osobě pojednám později, projevil se až v době, kdy v Praze vypukla emigrační horečka. Zatím byl loajální, přinesl nám čtyři stránky policajtských raportů o incidentech po celém území historických zemí českých. Ty raporty nám pak nosil pravidelně. Rusové si všimli, že jsme náramně dobře informováni o policajských věcech, a jeden čas si mysleli, že náš vysílač je ukryt v Bartolomějské ulici a mohli prasknout vztekem. Přinesl nám ještě něco jiného, podstatně důležitějšího, než policajtské raporty. Bylo to něco jako TOP SECRET, ale trochu vás napnu, abyste mi nad tím neusínali, a než vám řeknu, co to bylo, povím vám, o čem nás Podlesný ujistil.

Prohlásil, že zatím je StB s námi, že Šalgovič je vyřízený, že ještě nikdo nebyl zatčen, celá záležitost se zatýkacími auty je nesmyslná a že s policií můžeme počítat. To bylo největší překvapení dne.

Na tomto místě vám vysypu pytel drbů, které jsem se o policii dověděl až později, které však potvrzují to, co Podlesný říkal.

Tak především: prvního dne okupace se v Bartolomějské střílelo. Lidi ministra Pavla odpráskli patnáct stvůr, které ovládaly StB a které se zúčastnily spiknutí Biľaka a jeho hochů. Naši lidi se nemohli s těmi pány moc mazlit. Měli proto sobě třicet nepřátelských divizí a kromě toho i ten čistý spolek, který se jmenuje NKVD, neboli KGB, neboli Komisia gosudarstvennoj bezopasnosti, po česku Komise státní bezpečnosti. Patnáct stvůr zemřelo v botách jako někde v Tombstone nebo v románu Iana Flemminga. Odneslo to pět Pavlových náměstků, které polapili lidé od KGB, zabalili je do pytle a odnesli na neznámé místo. Výstřely v Bartolomějské byly jediné, které z naší strany padly. Trefily se dokonale do černého. Kdyby StB stála proti nám, nevysílali bychom ani půl dne a do Vysočan by se nedostal ani jediný delegát XIV. sjezdu. Dnes mnoho lidí říká, že situaci zachránil Svoboda, nebo partaj, nebo Rozhlas. Po mém soudu národ vděčí za svou záchranu neznámým pistolníkům, kteří jednadvacátého stříleli v místnostech StB a odvedli svou práci dobře.

Od té doby StB kryla všechny akce odporu. O náladě, která na vnitru vládla a dosud vládne - psáno 15. září, přinesla svědectví reportérka středočeské Svobody. Byla se podívat v Bartolomějské, aby vyčenichala pro své kolegy, tedy i pro nás, jak to tam vypadá. Telefonovala nejdřív svému známému, jak to u něj vypadá.

"Ale to víš, je tu plno těch ruských vší," pravil ten známý. Reportérka jen zakvikla a známý dodal:

"Co kvičíš, prosím tě! Rusové maj proti nám tolik materiálu, že jedním telefonátem nemůžu nic zkazit, ani vyžehlit! Jen se k nám přijď podívat!"

Dobrá žena přišla, celkem nic nového se nedověděla, ale když požádala svého přítele, jestli by se mohla setkat s někým od KGB, otevřely se dveře a vešel nějaký chlapík.

"No vidíš," zajásal přítel," zrovna tady máš jednu z těch vší!"

Člověk od KGB uměl dokonale česky. Začervenal se a vypadl z místnosti. Otřesená reportérka se měla k odchodu a přítel jí řekl:

"Až půjdeš odsud, zastav se támhle naproti, v kartotéce. Vejdi a nemusíš nic říkat. Jen tam nakoukni a zase zmiz."

Reportérka tak učinila, nakoukla, místnost byla vyplněná až do stropu ohromnou kartotékou. Uprostřed byl psací stůl a za stolem seděl civilista s šedivým obličejem a kruhy pod očima. Podíval se na ni tupým zrakem a pravil:

"A TOBĚ JĆ TAKY NASERU!!!"

Byl to muž, který hlídal kartotéku a každou neznámou tvář uvítal těmito slovy.

Naše dobrá novinářka ocenila jeho zmužilost, ale byla toho mínění, že proti ruským samopalníkům ten dotyčný mnoho nezmůže. Přítel se zakřenil a pravil:

"Nebuď labuť. Ta kartotéka je už čtrnáct dní pryč."

A teď konečně, co nám přinesl Podlesný. Nabídla nám tajnou síť vysílaček Sboru národní bezpečnosti. Lidi z kriminálky prý už přivezli na náklaďácích z Plzně vysílačku, silnou jako pár pivovarských valachů. Vyfukli ji před nosem ruskému oficírovi, opět - gaskoňským trikem.

Zašli za ním, jestli by jim mohl otevřít vojenský sklad, že potřebují vysílačku, aby mohli vysvětlit plzeňským občanům, že vojska pěti bratrských států nám přišla na pomoc proti spiknutí kontrarevoluce, řízenému Bundeswehrem a fašisty. Rus se zaradoval, vysílačku vydal, naši hoši ji naložili do náklaďáku a zmizeli. Za dvě hodiny se vrátili s jinou vysílačkou, dobrou tak dětem na hraní, aby si mohly povídat z jednoho pískoviště na druhé s tím, že ta vysílačka je slabá a že není k potřebě a že je jim to líto. Rus z toho byl tumpachový, vzal vysílačku, vrátil do skladu, a tak je teď někde v Praze připravené pracoviště, jen jít a vysílat. Nejlepší by bylo, abychom vysílali z nějaké cihelny, tam by se natáhly antény a kriminálka a StB by v okruhu půl kilometru dělala stráž. Máme to prý říci našemu vedení a čím rychleji s tím začneme, tím lépe.

Vrátili jsme se, promoklí až na kost, do rodného Pramenu a vysílali a vysílali. Večer se začaly přidávat nové a nové stanice, bylo jich pět, pak deset, přidávaly se nové a nové, vysílali jsme na všech vlnových rozsazích, takže v deset hodin, když se z centra ozvala první noční střelba, byl éter plný. Vysílal kde kdo, čekali jsme, kdy se ozve Svobodné legální vysílání šlonzáků a cikánů. Mimochodem, těch cikánů jsme se dočkali, myslím, že Bratislava vysílala cikánsky k našim černým bratřím a vysvětlovala jim v jejich hatmatilce prekérní situace, ve které vězí Československo od úterní noci.

Ve dvě noci jsme řekli světu pěkně "Dobrou noc", natáhli se po zemi a po stolech a všude, kde to bylo jen trochu možné, a usnuli. Byla to první noc, o které mohu říci, že jsem spal.

Další pokračování
předchozí díl