Hyena  Hledání: NadpisAutorText článku  Sekce: NEVIDITELNÝ PES ZVÍŘETNÍK SCI-FI Zpět na hlavní     stranu

	O Hyeně: Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres).
	[an error occurred while processing this directive] POVÍDKA: vánoce 23.-25.12.2000

"Kdy jste mluvila s Mauserem naposled?"

Lily věděla o Kobylakovi mnohem víc, než by mu bylo milé. Nevážila si ho a upřímně litovala toho, že se s ním dostala na palubu jedné lodi.

"Před týdnem," odpověděla chladně. "Proč vás to zajímá?"

Akademik Kobylak měl přepychovou pracovnu, prezident Světové akademie věd mohl o takové jen snít. Jak by ne, vždyť Mauserův institut disponoval ne méně než pětinásobnou počítačovou kapacitou, než měla kapacita počítačů SÁV.

"Mezi lidmi se začíná mluvit o tom, že žádný Mauser neexistuje a neexistoval. Že je to vizual."

[an error occurred while processing this directive] "V plastivizi je to vizual, to přeci víte."

"Samozřejmě že to vím," odsekl akademik Kobylak podrážděně. "Nechci ale, aby to věděl člověk z ulice. Podívejte se sama!"

Na velkém displeji vsazeném do stěny záplat graf, znázorňující ekonomickou situaci Mauserova institutu. Červená barva cifer nenechávala nikoho na pochybách: bohatství povážlivě tálo. Lidé začali rušit své kontrakty.

"To je vaše vina," řekla Lily Bernsteinová. "Publikum chce výsledky. Dělá ten váš slavný institut něco? Nebo jenom dřepíte na balíku a křečkujete solarbyty?"

"To není vaše věc, co institut dělá nebo nedělá! Výsledky? Ty nechtě laskavě na nás. Vy zajišťujete publicitu. Pěkně děkuju za vaši práci! Plastivizní divák není žádný hlupák. Dovede rozeznat vizuala od pravdové lidské bytosti."

"Zatím nerozeznal."

"Ale ano! Pověsti se šíří jako nákaza. Bernsteinová, jestli proti tomu nic neuděláte, do čtrnácti dnů jme na mizině."

Ty jsi na mizině, podvodníku, pomyslela si novinářka. Nahlas řekla:

"Co chcete, abych udělala?"

"Musíte lidi přesvědčit, že v Arkádii opravdu žije čověk jménem Mark Julian Mauser. Musíte toho lověka přivést před kameru."

"To nejde."

"Jak to, že to nejde?" křičel akademik Kobylak.

"Myslíte si, že mě to nenapadlo? Myslíte, že nevím, co se děje, co se mezi lidmi šušká? Myslíte, že aše agentura nemá přehled? Já se o to pokusila!"

"No... a?"

"Mauser chlastá daleko víc než předtím. Není divu, dřív neměl na pořádné chlastání prostředky. eď je má a rychle pracuje ke zkáze. Dřív to byla spoň troska. Ale ted..."

Třásly se jí ruce.

"Dejte těm lidem tu jejich zatracenou vzducholoď a všechno bude v pořádku."

"Neříkejte mi, co mám lidem dávat! Vy jim dejte živého Mausera."

"Promluvte s ním sám."

"Na to mám vás!"

"Nemyslete si, že jste si mě koupil."

Usmál se. Věděl, že si ji koupil. Rozhněvalo ji to.

"Kašlu na vás, rozumíte? Nemáte mě v hrsti. Jestli máte dost silný žaludek, zavedu vás za Mauserem. Promluvte s ním. To bude moje poslední spolupráce na celém projektu."

"Zničím vás. Mám takovou kapacitu, že..."

Vstala.

"Pojďte," řekla.

* * *

Cesta zabrala hodně času. Nejeli přímo. Nechtěli, aby je někdo spatřil. Arkádie byla plná novinářů, teď, když se rozkřiklo, že s Mauserem to není v pořádku, že snad ani žádný Mauser nikdy nežil a že Kobylak je strůjce největšího podvodu všech dob. Často měnili kabinu rychlodráhy, nevyhýbali se ani eskalátorům a nákladním transportérům. Mlčeli. Vzájemná zloba je spojovala i rozdělovala. Byli jako odsouzenci spojení jediným řetězem. Oba cítili, že by mohli být docela šťastni, bez toho druhého.

Konečně se dostali až ke dveřím nákladní zdviže, kudy mechanici dopravovali součástky vzduchotechnického rozvodu. Cesta vzhůru nebyla příjemná. Kabina byla prostorná, ale špinavá, bez tlumičů, takže sebou cukala, div z nich nevytřásla duši. Bezpečnostní lampy opatřené otřískanými mřížkami zamřele svítily. Akademikova pleš se leskla v příšeří. Lily si stoupla co nejdále od něho a opřela se o stěnu. Kobylak hleděl na druhou stranu. Klec zdviže úpěla, jako by se chtěla rozpadnout.

Stoupali k vrcholku. Kdyby došlo k nějaké poruše, pomyslela si Lily, kabina by prorazila kupoli a proud vzduchu by ji vyhodil do vzduchoprázdna. Před lety se takové nehody děly.

Snad by bylo i lepší, kdyby se to stalo.

Vystoupili. Lily šla první, Kobylak opatrně našlapoval lesklými polobotkami v závějích letitého prachu dva tři kroky za ní. Bál se, že mladá žena mu uteče, a ona vskutku utíkala: jak se Kobylak potil, zvedal se jí žaludek. Kobylak ji tlačil oblakem tělesného pachu před sebou.

Stanuli u nízkých dveří, polepených dřevěnými prkénky.

Za stěnou hučely kompresory. Podlaha se chvěla.

Obrátila se na Kobylaka.

Skoro ho zalitovala: akademik tu stál jako hromádka neštěstí. Jistě se divil, jak někdo může žít v takovém místě. Očividně se bál.

"Neukousne vás," ušklíbla se. "Dejte si ale na něho pozor. Mohl by vás pozvracet."

A když to neudělá on, zvládnu to za něho sama, pomyslela si. Zatlačila na dveře. Mauser neměl ve dveřích zámek, jenom rezavé pero přitlačovalo dvěře do zárubně.

Vešli.

Mark Julian Mauser visel, mrtvý, na provaze připevněném ke skobě, již byl zatloukl do dřevěného ostění. Nedaleko jeho nohou ležela překocená židlička. Oči poulil na pestrobarevné trosky modelu vzducholodi. Moc z něho nezbylo, Mauser po něm zřejmě dupal, než šel a pověsil se.

Nábytek tu nebyl skoro žádný. Postel, stůl, několik skříní a skřínek. Na jedné ze skřínek stály dva plastivizní přijímače s rekordérem vestavěným do asi, poslední modely, velmi drahé. Mauser si je teď mohl dovolit. Kobylak mu uvolňoval tolik prostředků, kolik chtěl, ale on toho moc nechtěl, jeho potřeby byly omezené, ba dokonce soustředěné -jenom na chlast. Ony dva záznamové přijímače byly jedinou investicí jeho života.

V dómech žily hlavy. Mohly se snadno vměstnat obě do jednoho, ale Mauser chtěl mít každou zvlášť.

Lily poznala ty tváře: Jedna patřila Madame Sylvii, druhá Bětě. Hlavy pohybovaly rty, něco říkaly.

"Jsi génius, Mausere. Nejskvělejší člověk, jaký kdy žil. Obdivujeme tě, my všichni, celá Arkádie, celý systém! A já tě miluju... chci tě... toužím po tobě... chci, abys mě objal... líbej mne..."

Lily vypla zvuk a ohlédla se na Kobylaka.

"Ovšem že to není pravý záznam," řekl akademik. "Museli jsme mu ty dva vizualy naprogramovat. Kolik to stálo kapacity..."

Mávl rukou. Teď už to bylo jedno.

Oba věděli, že to v místnosti dlouho nevydrží. Čich civilizovaného člověka není zvyklý na puch vyčpělého alkoholu, lidské špíny a navíc i smrti. Ale teď cítili, že mají k mrtvému jakousi povinnost. Oni oba vstoupili do jeho života, navenek rušného, ale v podstatě klidného, oni oba způsobili, že šel, zatloukl skobu do zdi a pověsil se na ni. Opravdu to způsobili? Tak zněla otázka, kterou si kladli.

Na stole ležela odpověď.

Kobylak spatřil první ten kus papíru. Zvedl ho a četl:

NA MĚSÍCI ŽÁDNÁ VZDUCHOLOĎ NEMŮŽE LÉTAT, PROTOŽE TU NENÍ VZDUCH. ODPUSŤTE. MARK JULIAN MAUSER

"To je ale idiot," zavrčel Kobylak.

Lily cítila houpání žaludku. Přistoupila k oknu. Vyrostla na Zemi a dosud uchovávala typicky pozemské stereotypy chování. U okna je nejčerstvější vzduch. Na Zemi.

Páchlo to tu stejně, snad hůř než kdekoli jinde v místnosti.

Sklopila žaluzie do vodorovné polohy, aby se aspoň podívala ven. A vtom ji spatřila.

Sto dvacet metrů dlouhá vzducholoď. Pestrobarevný obal, pěkně pruhovaný, žlutý a červený. Kabina pro posádku a cestující je ovšem bledě modrá a vrtule zelené, tak jak si Mauser vždycky přál. A motory jsou jistě o síle 250 HP, přesné repliky sto let starých panhard-levasseurů, šestnáctiventilových čtyřválců.

Prudce se obrátila ke Kobylakovi.

"Letí!" vykřikla užasle.

"Na dnešek jsme naplánovali první pokusný let. A to hovado se nám oběsí. Jak ho máme postavit před kameru!" Zavrtěl hlavou a pohrdavým gestem ukázal na mrtvolu. "Pěkný nádherný snílek, jen co je pravda!"

Znovu pohlédla z okna. Vzducholoď zářila na pozadí hor.

"Jenže..."

Nedořekla. Jenže vzducholoď letí, to chtěla říct Jak by neletěla, když lidi nastrkali do výzkumu tolik solarbytů. Na tom přece nic není! Ale sen, nádherný sen, ten visí na skobě, poulí oči a vyplazuje jazyk.

Vyšli ven, aby zavolali policii.

Rezavé pero zavřelo dveře za jejich zády.

Konec