Jednoho nevinného jitra starý Mauser propadl podlahou světa snů obývaného maskami zapomenutých lásek a ocitl se v mlze polospánku, z níž není jiného úniku než do mučírny bdění, ledaže se člověk položí blaženě naznak a umře, žel, jenom dočasně, a právě to se Mauserovi nepodařilo, ať dělal co dělal, čemuž není se co divit, jelikož v polospánku dobrá vůle nadělá víc škody než užitku, a to je zřejmě jediná společná vlastnost, již polospánek sdílí se stavem plného vědomí, a tak tedy se-Mauser bědně potácel, potácel se vleže, aniž udělal jediný krok, jak by také mohl kráčet v posteli, a ani rukama nepohyboval, třeba měl pocit, že jimi kolem sebe zoufale máchá, tiskl oční víčka k sobě, chci spát, chci spát, [an error occurred while processing this directive] opakoval si, jen ať nic nevidím, a sotva si to pomyslel, už to viděl, vzducholoď dlouhou sto dvacet metrů s pestrobarevným obalem, z červenožlutě pruhované látky, na síťovině lan visí bledě modrá kabina pro pasažéry a posádku, je tam samozřejmě i místo pro motory, jeden vpředu, druhý vzadu, oba silné panhard-levasseury o síle 250 HP, velmi moderní, šestnáctiventilové čtyřválce s desmodromickým rozvodem, na ten byl Mauser velmi pyšný, desmodromický rozvod a šestnáctiventilový čtyřválec, bože, to je krása, a což teprve až ta vzducholoď poletí v panoramatu měsíčních kráterů a hor, přepestrý doutník v nekonečné šedi, sama Země v nadhlavníku se bude usmívat, konečně jste stvořili něco krásného, že to ale trvalo, po devadesáti letech se rozvinul na Měsíci květ a není to květ, je to vzducholoď, první zepelín na Měsíci!

Mauser, aniž otevřel oči, se blaženě usmál.

Mauserův zepelín! Teď, páni policajti a úředníci, vidíte, kdo je to Mauser, ten opilec a pobuda, budižkničemu, Mauser vyvrženec, kterého se každý štítí! Mauserův zepelín. Až přijedou turisti ze Země a z Lagrangů a z Ganymedu a budou se ptát, co že to je tam vzadu, no řekněte, pane policajt, a on odvrátí hlavu a nebude chtít vidět, jenže turista se nedá a zopakuje to důrazněji, co je to tam, to krásné, barevné, letí to kolem šedivých hor jako utržený květ orchideje, ach ano, odpoví policista, aniž pohlédne tou stranou, kam turista ukazuje, proč by hleděl, dobře ví, CO to tam letí, je to Mauserova vzducholoď a to ví na Měsíci každý, ach ano, řekne, to je Mauserova vzducholoď, postavil ji jeden smradlavý ožrala, je to génius a stvořitel a ještě něco víc, je to vyvole-

nec boží, jeho duchem k vám promlouvá Zjevení a vy, hlupče, odvracíte hlavu.

A policajt řekne: Jakápak vzducholoď na Měsíci, vždyť tady nemáme žádný vzduch, a na to se turista

rozesměje, co na tom záleží, že nemáte, hlavně že vzducholoď letí a je krásná!

Jenže já se nedám, pane policajt, uvažoval Mauser. V ústech cítil lepkavou pachuť kořalky a parta krabů klepetáčů, jeho úhlavních nepřátel, se už dala do denní roboty v útrobách, však já vás uleju, jen co se zmátořím a postavím se na nohy, krabi nesnášejí alkohol, to hned zalezou, kde se asi skrývají, nejspíš někde pod žebry, ale Mauser je tam nikdy nenahmatal, jakkoli se ta žebra jasně rýsují pod žlutou kůží. Já se nedám. Vzduch nevzduch, můj zepelín poletí a bude to první krásná věc, kterou starý Měsíc kdy spatřil!

Převaloval se pak na lůžku, bojoval s bolestí a utíkal se k obrazu zepelínu na šedivém pozadí hor, on v té vzducholodi letěl, aby unikl štípavým klepetům, a opravdu to pomáhalo, ne snad proto, že vzducholoď letěla vysoko, ale proto, že krabi se obávají krásy, ta je hubí, jsou živi z šerednosti, mlsají šeď a prach a amorfní světlo stropních panelů, vdechují všudypřítomný pach dezinfekčních prostředků, řekni před nimi plastik a oni hned zadupou člunkovitýma nohama a štíp, štíp, už pracují ostošest. Mauser během těch let natahal do svého brlohu v samém vrchlíku kupole, nedaleko hlavního rozvodu klimatizace, několik kubíků pravého dřevěného odpadu, pokryl překližkovou mozaikou každý čtvereční centimetr stěn, i na oknech udělal žaluzie, vybral úzká dlouhá prkénka a pospojoval je mosaznými drátky a stačilo zatáhnout, prkénka se sklopila a bylo vidět ven, zubatý val kráteru Sabine, samozřejmě šedivý a samozřejmě šeredný, po šedivé dálnici uhánějí náklaďáky pokryté prachem, to vše samozřejmě šedivé a samozřejmě šeredné, jak to někdo může snést a snášet, tolik let, po celý život?

Žil obklopen dřevěným ostěním, ale kraby neoklamal, ti dobře věděli, že pod ostěním je plastik, hnusná umělotina, táhne se na kilometry, struktura habitatu Arkádie vyrostla jako vřed na okraji Moře klidu, je umělá, nepřirozená a krabi to dobře vědí, nic krásného na ní není a to, co se za krásné prohlašuje a považuje, vymysleli psychologové, prý aby se lidé nezbláznili, jenže oni se stejně všichni zbláznili, proč by tu jinak byli, celý habitat je jeden veliký šílenčinec, útulek pro cvoky, a ti nejhorší blázni bez naděje na uzdravení se holedbají duševním zdravím, pracují a sportují a smějí se a cpou do sebe čerstvou zeleninu, jako kdyby to zelí a mrkev nebyly z téhož plastiku jako stěny habitatu, jak jen může někdo zakrývat oči nad něčím tak samozřejmým, jen alkohol je přirozený, výsledek kvasného procesu, a pokud je člověku z pití špatně, není to vina alkoholu, nýbrž všech těch svinstev, která výrobce do pití strká, jak je to jasné, jak je to průzračné i pro nepříliš pronikavý rozum!

V dopoledních hodinách Mauser na vidinu pruhovaného zepelínu zapomněl a po celý den pracoval

byť bezděky - na tom, - aby ji rozpustil v lihu. Až v podvečer, když se objímal a hubičkoval s nějakým tlustým chlapem z Lagrangu jedničky, sezónním to uprchlíkem od rodiny, vyrazil ze sebe těžkým jazykem:

"A víš ty, kdo já jsem? Nevíš, vid? Já jsem Mark Mauser, tvůrce prvního zepelínu na Měsíci!"

"Co je to zepelín?" zeptal se ten tlusťoch.

"Je to vzducholoď, sto dvacet metrů dlouhá. Má červenožlutý plášť, kabinu modrou jako květy pomněnek a ty vrtule, ty jsou hráškově zelené. Točí se docela pomalu, ale pohánějí je silné motory panhard-levasseur o síle 250 HP. Jsou to áestnáctiventilové čtyřválce."

Tlusťoch se vymanil z jeho objetí. Měl naběhlé oči, a když promluvil, horní a dolní ret byl spojen úzkou stužkou sliny. Říká se tomu sloupek.

"Ty vole," oslovil Mausera, "co to kecáš za blbosti? Jakápak vzducholoď na Měsíci? Copak je tady vzduch? Jak by ta vzducholoď mohla lítat?"

Mauser už už chtěl vyhrknout, že tedy slevuje a netrvá na sto dvaceti metrech a že ten motor může být taky jenom jeden, nač dvakrát 250 HP, jednou to stačí také, v nejhorším ta vzducholoď poletí jenom dopředu, a kdyby se nakrásně chtěla vrátit, kapitán učiní obratný manévr, ale pak mu najednou přišlo vzducholodi líto a znenáviděl toho hnusného tlus tého chlapa tak, že poodstoupil, rozpřáhl se a veškerou silou ho udeřil do obličeje.

Řečeno veškerou neznamená, že to byla síla velká, na Mauserových suchých pažích byla jen kůže a zauzlené žíly a svalů měl natolik, aby dokázal donést sklínku k ústům, takže velkou ránu nevyvinul, ale že měl kostnaté ruce s vystouplými klouby, dokázal tlusťochovi procvaknout jemnou tkáň na rtu, sloupek se zbarvil krví a krev také zakalila tlusťochovy zraky, krev zpěněná adrenalinem, chlap se nadýchl a už se na Mausera hnal a ještě štěstí, že

poblíž stála Běta Uličnice a ta nastavila tomu bejkovi nohu, takže zakopl, ale neupadl, zachytil se pultu, loktem shodil celé stádečko vycíděných sklínek, a to už Madame Sylvia tiskla nožkou poplašný spínač, pronto, pronto, už aby tu byli ti vazouni v modrém, taková rvačka nedělá lokálu dobrou pověst, dekádní bilance Tří purpurových koulí není nejlepší, tři a půl megabytů, co je to dneska, to vůbec nic neznamená, a už tu byli, zlatí kluci, ale jen

aby to nepřehnali a hlavně aby nikoho nesebrali, rvačka sice dělá lokálu špatnou pověst, protože kunčafti si řeknou, tam nepudem, tam by nám dali přes hubu, ale ne zas tak zlou pověst, protože jiní kunčafti si řeknou, tam pudem, tam je to živý, zato nejhorší pověst udělá, když policajti někoho seberou, to si kunčafti řeknou, kdepak, tam nepudem, tam nám daj nejdřív přes hubu a navíc nás zavřou.

"Už je to v pořádku, pánové se dobře baví, to je nedorozumění, jen klid, chlapci, jen klid!" volala Madame Sylvia, jenže tlusťoch teď už opravdu řval jako tur a bil kolem sebe pěstmi, praštil desátníka Grumana pod žebra a to neměl dělat, desátník je na svá žebra háklivý a nemá rád, když se mu do nich opilci trefují pěstmi. To bude pokuta nejméně pět set kilobytů, to snesu, ale kdyby to mělo být mega, ouvej a to snad ne, bědovala Madame Sylvia v duchu.

"Voň mi bere mou vzducholodi" křičel starý Mauser a Běta mu pomáhala.

"Já to viděla, on mu chtěl ukradnout tu jeho vzducholoď," křičela a tlusťoch, teď už omámený zásahem somnia, blábolil něco v tom smyslu, že vzducholoď na Měsíci je úplná blbost, protože na Měsíci není žádný vzduch a vzducholoď nemůže lítat, ani kdyby měla motor silný 1000 HP.

"Ani deset tisíc...," vzdychl tlusťoch. "Ani sto tisíc. Ani milión tisíckrát tisíc miliónů."

Zaplétal se do těch sum a Mauser křičel, že si nenechá ukrást svoji vzducholoď.

A tak to všechno přišlo do hlášení a z hlášení do svodky a ze svodky do databáze a tam to po dvou

dnech vyšťourala Lily Bernsteinová, zpravodajka agentury Den.

Tak tohle je roztomilý bonbónek, pomyslela si. Vzducholoď na Měsíci.

"Vždycky jsem věděl, že jsi blázen," řekl jí směnař, když se s ním spojila. "Ale netušil jsem, že jsi takový blázen."

Pozorovala ho na obrazovce svého telefonu. Dobře si všimla, jak mu ruce hrají na klaviatuře a jak očkem švidrá kamsi stranou. Chytil se, staroušek, pomyslela si.

"Jenom dostatečně šílené nápady mají nějakou cenu. Zepelín na Měsíci, to už je pořádně šílený ná-

pad."

Směnař hned neodpověděl a díval se na displej. Pak se obrátil k objektivu telefonu, potažmo k Lily,

a řekl:

"Tak tedy Mark Julian Mauser. Na Měsíc přišel ve svých osmačtyřiceti letech, v roce 2037. Už dvaatřicet let tu straší. Notorický alkoholik. Dvanáctkrát trestaný. Nucená léčba, sedmkrát, vždycky bezvýsledná."

"Je to snílek," řekla Lily.

"Ožrala a parazit."

"Nádherný snílek. Vymyslel si červenožlutý zepelín na pozadí šedivých měsíčních skal. Už sedmdesát let lidi žijou na Měsíci a už sedmdesát let jim jde na nervy ta nekonečná šeď. Co na tom, že je Mauser alkoholik. Víš ty něco o poezii? Mauser zasadil květinu do kráteru Archimedes."

"Na Měsíci žádný zepelín nemůže létat, protože tam není vzduch."

"Červenožlutý zepelín s modrou gondolou je krásný. Má hráškově zelené vrtule," Lily na to.

Směnař chvíli studoval displej.

Už se mnou mluví tři minuty, uvědomila si Lily. Vyhrála jsem.

Ovládla se však. Věděla, že jediným úsměvem by mohla všechno zkazit.

"Lilinko," řekl směnař měkce, "ten tvůj Mauser je zpravodajsky nepoužitelný. Viděla jsi ho?"

"Ano," řekla Lily. "Mluvila jsem s ním. Navštívila jsem ho v base."

"Ruku na srdce: Copak můžeme takového člověka pustit do sítě? Dovedeš si ho představit v dómu?"

Byla to opravdu komická představa. Vybavila si před očima domácnost usedlé rodinky: Tátové a mámy dřepí kolem přijímače a civí na dóm. A tam se potácí ožraly dědek a blábolí o červenožlutém zepelínu.

"Tebe nadchnul, protože máš fantazii. Navštívila jsi v base nádherného snílka, jenže normální člověk by v něm neviděl snílka, ale prachobyčejného ožralu!"

"Tak si uděláme vizual," řekla Lily.

"Víš, kolik takový vizual stojí solarbytů?"

"Ten nápad za to stojí. Je dost šílený." Teprve teď se usmála. "Chtěl bys, aby na Měsíci létal červenožlutý zepelín?"

Už věděla, že ho dostala tam, kde ho chtěla mít. "Tebe neštve ta šedivá barva? Tebe nerozčilují ty skály? Ty se na ně můžeš dívat s potěšením?"

Trochu zafuněl.

"No dobře," řekl. "Ale Lily, jestli tohle nevyjde... Šéfka mě roztrhne, ale pamatuj si, i jako roztrženej budu mít dost páry na to, abych ti ukroutil uši."

"Vyjde to," řekla Lily. "Lidi milují šílené nápady. A tohle je ten nejšílenější nesmysl, o kterém jsem v životě slyšela. Vyjde to."

A vyšlo to.

(Pokračování zítra)