Lily Bernsteinová nafoukla případ Mauserovy vzducholodi do rozměrů bez přehánění kosmických.

Nádherný snílek Mauser...

Zpravodajské relace plášti vizní sítě nezastíraly fakt, že Mauser je pobuda, který po plných třicet let od svého příchodu na Měsíc tu tropil jenom ostudu. Vymýšlel perpetuum mobile, rozmlouval s dušemi zemřelých, navazoval telepatická spojení s Mimozemšťany, pěstoval metavitální sílu a drobně přestupoval zákony, někdy víc a někdy míň, a tu a tam si vysloužil drobné potrestání. Třicet let pil krev úředníkům, zejména policejním. Teď ho znali všude tam, kam zasahovalo zpravodajství sítě, v industriálních oblastech Země, v kosmických městech v lagrangeových bodech, v lunárních a marsovských habitatech a v koloniích na planetkách a měsíčcích Jupiteru.

Znali ho, milovali ho.

[an error occurred while processing this directive] Nádherný snílek Mauser háže rukavici do tváře oficiální vědě. Jediný se postavil proti historickému spiknutí mužů a žen, kteří uzurpují právo na klíče k pokladnici lidského vědění.

I v minulosti žili takoví lidé.

Věřili, že pára je schopna konat práci, a nedbali výsměchu akademiků. Věřili na kameny padající z nebe. Věřili na myslící stroje. Až ve šlépějích těchto nádherných snílků se bedně vlekli otroci oficiální vědy. Síla snu je donutila přistoupit na argumenty snílků. Někdy ale akademici zvítězili a snílka umučili. Charles Fort, Erich von Däniken, Emilie Strinbergová, Dan Komaf- každá generace poznala svého mučedníka snu, poznala ho a milovala, ale to už bylo pozdě.

Nesmíme dopustit, aby akademici uštvali nádherného snílka naší epochy, promlouvala Lily Bernsteinová k duším stamiliónů lidí.

Promlouval i Mark Julian Mauser, samozřejmě že ne osobně, ale v podobě vizualu, počítačem stvořené bytosti k nerozeznání podobné originálu, ovšem oproštěné od všech nepříjemných vlastností, které by rušily komunikaci.

Skutečný Mauser byl odporný už na první pohled. Špinavá, vyzáblá troska s pustýma očima. Pokud nebyl opilý, zmítala jím klopotíce, a když se napil, hovořil nesouvisle, plácal páté přes deváté a nebyl by schopen přesvědčit pětiletou holčičku o tom, že kremrole je sladká a že zmrzlina studí.

Jeho vizual, počítačem vytvořený trojrozměrný pohyblivý obraz nadaný umělou inteligencí, se pohyboval v plastivizním dómu s nenuceností táborového řečníka. Sršel vtipem. K dispozici měl nepřebernou zásobu argumentů, čerpal je z databanky sítě.

Ano, lidé ho milovali, třebaže netušili, že k nim nemluví skutečný člověk, ale jeho idealizovaný vizual.

"Jen zabedněnec může tvrdit, že vzducholodě minulého století létaly pozemským ovzduším proto, že byly lehčí než vzduch," promlouval elektronický ideál bytosti zvané Mark Julian Mauser k plastivizním divákům na světech přirozených i umělých. "Kde je příčina a kde následek? Ano, vzducholodě byly lehké, a proto létaly. Je snad pojem lehkost nějak spojen s pojmem vzduch? Taková zrůdná vazba přeci odporuje elementární logice. Copak se my, občané měsíčních habitatů, denně nesetkáváme s příkladem lehkosti v nehostinném prostředí vzduchoprázdně šedi? Já, Mark Julian Mauser, žaluji. Rozsáhlé spiknutí je namířeno proti mému projektu. Obracím se na vás: Nedopusťte, aby moji myšlenku zadupali do šedivého prachu ti, kteří si říkají vědci jen proto, aby lépe maskovali svoje nevědění."

Dnes a denně Mauserův vizual promlouval k plastivizním divákům. A v dómech plynuly obrazy jeho červenožlutě pruhované vzducholodi. Barvy zářily na pozadí měsíčních Apenin, zelené vrtule se pomalu točily a okna kabiny zářila ještě jasněji než hvězdy nad zubatým okrajem horského hřebenu.

Diváci na to očarovaně hleděli. Jak rádi by se dotkli zářivého přeludu, jak rádi by potěžkali to, o čem nádherný snílek Mauser prohlašuje, že je mnohem lehčí, než cokoli člověk kdy stvořil. Je to lehké jako zepelín, dítko té zapomenuté, nepochopitelné a při veškeré hrůze i úchvatné doby zvané dvacáté století.

Byli nadšeni a pokud jen trochu mohli, nelitovali prostředků, aby snílkovi Mauserovi v realizaci zepelínu pomohli.

Když sbírka začala a vedení agentury Den se dozvědělo, že lidé ze všech světů umělých i přirozených převádějí svoje megabyty na konto Mauserova projektu, v zákulisí propukla prudká interní bouře. Samotná ředitelka sítě povolala Lily na koberec.

"Ten nesmysl musí přestat! Ten humbuk se zepelínem se mi nelíbil od samého začátku. Byla jsem proti němu, ale řekla jsem si, budiž, jsme tu i proto, aby se divák bavil. Jenže teď z něho ždímeme megabyty."

Ještě toho večera vystoupila Lily Bernsteinová v plastivizi a jménem Marka Juliana Mausera prohlásila, že prostředků je už dost a dalších není třeba. Netušila, jakou bouři tím vyvolá.

Během tří dnů vznikl na Lagrangu Dvě, zcela spontánně, Výbor pro podporu Marka Juliana Mausera. Do týdne měl pobočky v celém systému. Teprve teď megabyty tekly, splývaly do gigabytů, ty se spojovaly do ultrabytů a solarbytů.

Mauserův institut v Arkádii, domovském to habitatu nádherného snílka, disponoval počítačovou kapacitou, jaká neměla v dosavadních dějinách vědeckého a technického rozvoje obdoby. Ředitel Mauserova institutu, akademik Josip Kobylak, doktor věd, se mohl plným právem považovat za všemocného. On, který tak dlouho živořil na okraji vědy, ze všech stran považovaný za podvodníka, osočovaný, že ke svým vědeckým hodnostem došel postranními cestičkami, na čemž bylo něco pravdy, však i do čela Mauserova institutu se dostal metodami, jež nesnesly denní světlo, mohl - díky tolika solarbytům počítačové kapacity - dosáhnout všeho, nebo téměř všeho.

A přece ho krušily těžké starosti.

(Dokončení zítra)