Provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí s výrazným podílem na trhu jsou povinni ve svých sítích podle číslovacího plánu umožnit přístup ke službám kteréhokoliv s uvedenými sítěmi propojeného poskytovatele veřejných telekomunikačních služeb, kromě služby pronájmu okruhů, a to buď formou nastavení předvolby čísel, nebo individuální volbou čísel pro jednotlivá volání.
Provozovatelé veřejných pevných telefonních sítí ve svých sítích zajistí přenositelnost telefonních čísel podle číslovacího plánu tak, aby účastníci veřejné telefonní služby, kteří o to požádají, si mohli ponechat svoje účastnické číslo, jestliže se rozhodnou změnit provozovatele veřejné pevné telefonní sítě nebo provozovatele veřejné digitální sítě ISDN nebo poskytovatele veřejné telefonní služby, své zeměpisné umístění nebo službu.

Telecom hbitě objevil fintu, jak se z nepříjemné povinnosti vykroutit. Ve výše uvedeném textu totiž není uvedena povinnost umožnit to všem zákazníkům. To prostě zákonodárce nenapadlo, že zákon bude platit jen pro někoho - kdo si to zaplatí. Kdybychom žili ve fungujícím právním státě, bylo by to však stejně na žalobu, protože v další větě je člověk, který má nárok na tuto službu, definován jako "účastník veřejné telefonní služby, který o to požádá" a nikoli jako účastník, který si platí specifický tarif. Takže podle zákona o službu může požádat i abonent tarifu Home Mini, neboť on je ten, kdo o to požádal, a podle ústavy od něho nemůže nikdo chtít něco, co není v zákoně. O nějakých tarifech tam není slůvka. Jenže žijeme ve státě, kde soud dovoluje ministerskému předsedovi lhát a pomlouvat a ještě za to inkasovat peníze "za výlohy", takže je malá šance, že by těch tři sta tisíc lidí, kteří budou zřejmě okradeni, prosadilo svoji vůli.

Jistě jste někdy v hospodě viděli sedět tlusťocha, kterému se gatě svezou až do půlky zadele, takže jsou mu vidět trenýrky a ty se časem taky svezou, až se žasnoucímu světu zjeví pohled na holou. Je to pokládáno za nemrav, za známku pivního křupanství a za klasický příklad chlapácké bezohlednosti.

No a vida! Přesně totéž jsem dnes zahlédl v kavárně ve středu města. Byla ta holka pěkný macek, a bombarďáky i zadel jí svítily nad horní hranicí kalhot, která se ocitla hluboko pod rovníkem. Neberte to tak, že se nad tím rozčiluji nebo pohoršuji. Myslím, že každý má právo na to vypadat hnusně a není důvod, proč by toto právo mělo být vyhrazeno chlapům. Proč by měly ženy vypadat pořád jen půvabně? Mohly by se konat i závody v odpudivosti a myslím, že leckterá mladá dáma by měla šanci na dobré umístění.

Jenom mi k tomu nějak nepasovala ta kavárna. Kalhoty pod rovníkem a odhalené bombarďáky a čouhající půlky zadele, to se přece jen více hodí k hospodám, které už přestávají existovat, jako bývala tady u nás na Smíchově ještě nedávno hospoda U Tatrovky, kde se otevíralo, myslím, ve čtyři ráno a zavíralo v poledne a pilo se tam pivo se zelenou (magické oko) a rum. V kavárně je to jev spíše nepatřičný. Nebo - že by jen byl a bombarďáky se stanou normou?

Nic není vyloučeno, nechme se překvapit.
Možná, abych šel s dobou a dosáhl posledních výkřiků elegance, si budu muset koupit červené trenýrky. Třeba se ze mě ještě stane těžkotonážní dandy.

Bart ho vidí i přes jeho mimikry. Taky on si vytvořil jakýsi rituál. Běží cik cak, předstírá že pejsánka nevidí, pak namíří skoro k němu - a mine ho o třicet centimetrů a běží dál.

Ještě posledně mu za to pejsánek pořádně vynadal, cenil na něho zuby a štěkal.
Ale dnes, když ho Bart zase tak okázale ignoroval, vyskočil,běžel za ním a chtěl se s ním kamarádit!

Chudák pejsánek. Netuší, že jediný pes, se kterým se Bart opravdu kamarádí, jsem já.