Příliš úzká okna

Příznivci názoru, že mimozemské civilizace mohou existovat a mohou se proto eventuálně kontaktovat, vycházejí obvykle z názoru opřeného o pravděpodobnost, že mezi miliardami pozorovatelných hvězd mohou být (a jsou postupně nalézány) i miliony takových které mají oběžný systém podobný slunečnímu a že tedy mohou být i tisíce či snad miliony planet s podmínkami vhodných pro život podobně jako je tomu na zemi. Tuto hypotézu není možné vyloučit i když ta míra pravděpodobnosti je velmi nízká.

Možná, že jsem nečetl úvahy s opačným názorem, avšak v těch, se kterými jsem se setkal, se nějak mlčky předpokládá, že vzniklý život se stále rozvíjí až do vrcholu podobnému myslícím bytostem, a že se i tento vrchol stává stále dokonalejším a technicky způsobilejším navazovat kontakty s jiným vesmírným životem. Uvažuje se často o tom, jak problematická bude komunikace se světy daleko a daleko vyspělejšími než je lidstvo na zemi. Kdybych chtěl tento postoj vulgárně zjednodušit, dal by se vyjádřit obratem - jakmile myslící tvor (člověk nebo co) vývojem vznikne, bude se stále (alespoň po dobu života planety) rozvíjet a zdokonalovat směrem ke schopnosti navazovat vesmírnou komunikaci.

Obávám se pesimisticky, že tomu tak (alespoň u člověka) není.
Za miliony let vývoje života na zemi se objevily a zanikly spousty (nebudu plýtvat číslovkami) živočišných druhů. Existují i živočišné druhy, které se označují jako živé zkameněliny. Mezi ně ale určitě nepatří člověk.
Pokusme se odhadnout, jakou část vesmírného času má člověk vyměřenou k tomu, aby dokázal komunikovat s jinými civilizacemi.
Začátkem tohoto úseku se snad dá definovat (nebuďme puntičkáři ) 20 století.
Ve své skepsi vidím mnoho příčin, které mohou ukončit tuto etapu. Jsou to jednak příčiny, za které může lidský druh, jednak příčiny, které jsou mimo jeho vliv. Mezi příčiny za který lidský druh může, podle mého patří :

1. Společenské vztahy mezi živočišnými druhy a hierarchie uvnitř jednotlivých živočišných druhů se v průběhu vývoje ustálily a v podstatě se nemění a asi by mohly být optimální. Ve smečce vlků, v mraveništi i v hejnu vran se generacemi ověřené vztahy geneticky dědí. Demokracii se ani vzdáleně nepodobají.
Vztahy mezi lidmi byly po staletí rovněž téměř neměnné - a mezi primitivními společnostmi dosud přetrvávají. Vládne nejsilnější, případně nejmoudřejší a mít hodně dětí je životně nezbytné a proto společensky prioritní. Tyto zásady měly také jednoznačně kladný (byť zřejmě nevědomý)vliv na udržení a rozvoj lidského rodu. Tyto původní vztahy (snad vývojem optimalizované), rozvinutá lidská společnost nahradila politicky či nábožensky závislými systémy, jejichž priority jsou odlišné a udržení druhu nepreferují (ani nevědomě ani vědomě).

2. Člověk je jediný živočich, který si uvědomuje že radosti sexu přímo souvisí rozmnožováním. A je také jediný (pokud mé diletantské vědomosti sahají), který tyto dvě oblasti dokázal od sebe oddělit. Zatímco u ostatních živočichů se o udržení druhu stará příroda prostřednictvím pudů, člověk (a to každý zvlášť) si rozmnožování a tím udržení druhu vzal na svoji zodpovědnost. Obávám se, že zájem o udržení druhu je až daleko vzadu mezi prioritami současného individuálního člověka. Z Milujte se a množte se zůstala jen ta první půlka.
V nejvyspělejších státech se natalita pohybuje kolem plus minus 1,2 narozených dětí na 1 ženu. Předpokládáme-li "pokrok" i ve vývojových zemích (a proč ne), můžeme tuto natalitu extrapolovat na celé lidstvo. Je sice možné státem (jako v Číně) porodnost omezit, ale těžko ji můžeme nakázat. Matematikou vybavený statistik dokáže vypočítat, za jak dlouho při natalitě 1,2 lidský druh vyhyne.

3. Byly napsány katastrofické scénáře o vyhubení lidstva jadernými válkami a je možné si představit vyhubení celého života, nebo alespoň lidstva omylem při genetických manipulacích s bakteriemi či viry.

Příčiny za které, lidstvo nemůže, ale které mohou jeho existenci jako druhu ukončit, byly publikovány v bulvárním i přísně vědeckém tisku a mohou být nejrůznější - od pádu komety, přes změny klimatu, výbuch sopek atd.

Tímto chmurným výčtem jsem chtěl naznačit, že by bylo velmi neseriozní předpokládat, že časový úsek konec možné vesmírné komunikace by byl delší než řádově 10 000 let počínaje od začátku 20 století. Pokud bychom předpokládali (a proč ne ?), že vývoj na nějaké planetě bude obdobný, máme pro vesmírnou komunikaci časová okénka o délce plus minus 10 000 let, která se však musí alespoň částečně překrývat. Budeme-li respektovat fakt, že uvedené "časové okénko" je v řádu vzdáleností hvězd ve světelných rocích, zúží se toto okénko ještě o dobu potřebnou k překonání doby na výměnu signálů.

Uvážíme-li miliardy let trvání vesmíru, je zřejmé, že vedle nepatrné pravděpodobnosti "v prostoru" uvedené na začátku musíme předpokládat i nepatrnou pravděpodobnost "v čase". Tyto dvě nepatrné pravděpodobnosti je nutné pro získání výsledné pravděpodobnosti ještě vzájemně násobit. Jejich součin se zřejmě limitně blíží k nule.

Tyto úvahy mě nedeprimují. Ještě vnuci mých vnuků budou mít možnost přemýšlet a snad ovlivnit příčiny uvedené ad 1) až ad 3). Nebude to však lehké a nevím, jestli si s tím demokracie poradí.

Ing. Josef Kočí koci.senior@quick.cz