Sněmovna projednávala v prvním čtení zákon o referendu. Toto všelidové hlasování by mělo rozhodnout o tom, zda si občané přejí vstup do Evropské unie. Všechny parlamentní strany návrh podporují a referendum by se mohlo konat v druhé čtvrtině příštího roku. To je velmi rozumné, ba nutné: samozřejmě, že o vstupu do EU musí rozhodnout referendum.
Ostatně soudím, že skvrna na "sametovém rozvodu" Československa působí fakt, že se tehdejší sněmovny nedokázaly na otázce pro referendum shodnout. Toto budiž připomenuto: není totiž pravdou, že Českoslovansko "rozpustili" Klaus s Mečiarem nějakými zákulisními machinacemi. O referendu se tehdy jednalo - avšak myšlenka ztroskotala na tom, že nebyla nalezena shoda stran otázky.

Pokud jde o vstup do EU, otázka je jasná: chceme tam vlízt: ANO/NE. Každý občanský hlas má váhu, i hlas toho nejméně informovaného. Nicméně patálie s referendem stran rozpuštění Československa by měla být dějinným poučením, že referendum lze otázkou fatálně zmanipulovat. V zásadě totiž se v referendu vždycky musí volit metodou ano/ne, a je pak strašně důležité, na co občané kývou nebo vrtí hlavou. To je důvod, proč je v naší sněmovně tolik rozporů kolem obecného referenda. Socialisté jsou pro obecné referendum, protože věří, že svými pákami a nitkami se jim vždycky podaří shůry státní moci otázky zmáknout. Občanské strany jsou proti, z téhož důvodu. V pátek příštího týdne se bude ve sněmovně jednat o referendu dál.

Liaz byl ohromný, prkna mi připadala halabala nakládaná - připomínala mi katapult plně nabití otepmi oštěpů. Kdopak to asi řídí? Bude to nějaký ten brutální pětačtyřicátník, s rudou tváří, co bije ženu a děti a na štrece obcuje po nocích s kurvami. Vzpomněl jsme si na Spielbergův film Duel, jak se tam pán zaplete do souboje s náklaďákem, s jeho neviditelným řidičem, s mužem bez tváře, divák z něho nikdy nespatří nic než holínky..

Nakonec jsem si vyčíhl kousek rovné silnice a liazku s prkny předjel.

Projel jsem Svatého Jana pod Skalou a zastavil až v Hostími, na dvoře restaurace U Krobiána, nejvlídnější hospůdce co tu široko daleko znám. Oznámil jsem, že umírám hladem, přinesli mi limonádu první záchrany... načež přijel náklaďák. Můj náklaďák s prkny.

Řidič vstoupil dovnitř.
Nebyl to žádný brutální pětačtyřicátník, s rudou tváří, co bije ženu a děti a na štrece obcuje po nocích s kurvami. Bylo mu o něco víc než půlka těch mých vydedukovaných pětačtyřiceti. Blonďák s modrýma očima. Dal se s panem hostinským do řeči, byli to kamarádi. Oba působili v kapele, každý v jiné. Povídali si, jaké mají starosti s bubeníkem. A že je to těžké být ve formě, když někdo hraje veřejně jen dvakrát do roka.
Připadalo mi legrační, že jsem do toho milého chlápka v duchu promítal obraz brutálního hovada, a uvažoval jsem, kolikrát asi - za těch čtyřicet let co mám řidičák, jsem podstoupil krátký nepříjemný předjížděcí duel tu s náklaďákem, tu s kombajnem, vždycky s mužem bez tváře, který je jako plátno vhodné k projekci nevraživosti.

"Já jsem vás předjížděl," řekl jsem mu.
"Já vím," odpověděl. "Já vás pouštěl!"
Kdo ví, co on si v té chvíli promítal do temného prostoru mé motocyklistické přilby. I já byl v tu chvíli muž bez tváře.