V sobotu jsem byl v Pečkách a zúčastnil se skupinové jízdy, poprvé v životě. Je to zvláštní, prožívat něco poprvé, a čím jsem starší, je to méně časté a o to vzácnější. První cíl jízdy byla mohyla na bojišti u Lipan. Byl to zvláštní pohled, na mohylu v pozadí a v popředí všechny ty hondy, yamahy, suzuki, ducati - i jawa tam byla. V neděli jsem byl na sólo jízdě a zastavil jsem se na oběd v hostinci U krobiána v Hostimi, nedaleko Svatého Jana pod Skalou. Jedlo se venku, na zahrádce. Přisedl jsem si k dvěma motorkářům. Zavedli jsme řeč na kradení motorek, na různé zabezpečovací systémy a tak jsme přišli na zámek kotoučové brzdy.

Tuhle věc má můj syn David. Vypadá to jako hamburger, je to z litiny, nasadí se to na kotouč brzdy na předním kole a zamkne se to. Funguje to skvěle. Méně skvělá je situace, když majitel zapomene, že si zamknul brzdu, a pokusí se rozjet, pokud možno s efektem, parádně, na plný plyn. V tu ránu je na hubě.
"Proti tomu je jednoduchá pomoc," řekl spolustolovník, Angličan skvěle hovořící česky. "Stačí igelitová trubička. Ta je nasazená na klíči od zámku. Když chceš zamknout, musíš ji sundat a co s ní? Nasadíš ji na klíč od zapalování. Kdybys zapomněl, zkusil bys vrazit klíč do zapalování a ono to nejde, je na něm trubička. Takže odemkneš brzdu, sundáš trubičku, dáš na klíč od zámku a jedeš."
Geniálně jednoduché.
Je to jako ta jízda vlakem po jednokolejní trati. Jede jen ten strojvůdce, který má v budce štafetový kolík. Na konci jednokolejného úseku ho odevzdá na stanici a kolega co jede odnaproti ho převezme a jede a má jistotu, že proti němu nic nevyrazí.
Hezký nápad hřeje u srdce. Jako to sluníčko, co tak pěkně v neděli svítilo.
Jo, a hostinský od Krobiána není krobián, je moc příjemný.
Takže je to vlastně klamavá reklama.

Poslala mu dárek - takovou žvejkací placičku asi tak 7x15 cm dlouhou, ďas ví, z čeho vyrobenou. Večer jsem ji Bartovi nedal, nechal jsem si to na ráno. Poblahopřál jsem mu a předal Viktoriin dárek.
Bart byl nadšený, pak - jako obvykle - po mně loupnul okem a hnal se na schody. Myslel jsem, že si bude dárek vychutnávat na pelechu vedle domovních dveří. Šel jsem tedy pracovat a za chvilku slyším zdola dunění - Bart se dobýval ven, na zahradu.
Bylo mi to jasné, co se mu děje v kotrbě: co když toho mýho pána omrzí počítač a bude mi chtít sežrat moji placičku? Musím ji zahrabat dřív, než ho to napadne!
Byl jsem takový nelida, nebo spíš nepsa, že jsem ho nepustil ven. Nedovolil jsem mu doplnit sbírku zahrabaných pokladů. On ji občas otvírá a přináší poklad - mokrý smrdutý předmět prolezlý hmyzem a plesnivinou. Onehdy takto přinesl - přede mnou pečlivě ukrytou - hračku, kterou dostal od Vaška Větvičky, přivezl mu ji až z Kentucky.
Tím jsem kopec hříchů dovršil: nedovolil jsem chudákovi Bartovi zakopat žvejkadlo darované Viktorií. Abych ho odškodnil, vzal jsem ho v poledne na procházku, a když jsem si vařil tortelini, dal jsem mu kus sejra.
Takže osmý rok jeho života nezačal zas tak moc špatně.