Překvapení je to značné, už proto, že srpnové povodně ochladily naše odhodlání držet v Afghánistánu polní nemocnici - tedy vojenský útvar, který v mučené zemi plnil úlohu zejména humanitární. Podle Tvrdíka si Američané přejí, aby se naše spojenectví promítlo i do bojové linie. Nemocnice v Afghánistánu a protichemická jednotka v Kuvajtu mají pro ně druhořadý význam, raději by viděli naše muže vycvičené k boji s teroristy na horské frontě v zemi, kde ještě nikdy žádný - řečeno s Kiplingem - "bílý muž" nezvítězil.

Je to už druhé překvapení v měsíci září, které Tvrdík připravil. To první, a svým dosahem možná ještě větší, bylo Tvrdíkovo americké prohlášení z 16. září, kdy po setkání s náměstkem amerického ministra zahraničí Richardem Armitagem a americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem řekl, že "nabídli jsme Spojeným státům možnost rozmístění systému protiraketové obrany na českém území". Reakce se daly vměstnat do vějíře "od úžasu k nevoli", přičemž nevoli vyjádřili předáci ODS a komunistů. Komunisté z principu vyjadřují nevoli nad vším, co posiluje naši obranyschopnost na jakékoli bázi, která nás vzdaluje z mocenského vlivu Ruska. Vojtěch Filip šel v neděli tak daleko, že navrhuje Tvrdíkovo dostoupení, neboť by instalace amerických zařízení z naší země "dělalo cíl" - věru pěkný příklad mnichovanského padoušství. Pokud jde o ODS, ta vyjádřila vcelku oprávněnou nevoli nad tím, že ministr obrany cosi takto zásadního vysype z rukávu na veřejnost, aniž by s projektem kohokoli seznámil.

Rozhodnutí vlády a parlamentu bude mít váhu doslova historickou.

Až dosud se vojáci pod praporem své svobodné vlasti přímo bojově neangažovali. Lidová slovesnost praví, že "Češi si naposled vystřelili u Bílé hory" (a navíc to byli Moravané a navíc to byli německy mluvící žoldnéři). Slovesnost je v tomto ohledu krutě nespravedlivá. V moderních dějinách se čeští vojáci účastnili války prusko-rakouské v roce 1866 a u Hradce Králové zaplatili krvavou daň - ovšem nebojovali pod vlajkou, s níž se český vlastenec ochotně ztotožňoval. V každé české a moravské vesnici najdeme pomníky padlých z první světové války, ani na tyto muže nelze zapomínat. I ti zemřeli za stát, který nebyl jejich. Jejich druzi v ruské, francouzské a italské legii se pak zásadně zasloužili o vznik samostatné Česko-slovenské republiky. Ruští legionáři v závěrečné fázi bojů už bojovali pod zástavou vlastního státu. Naši vojáci a letci prchali před Hitlerem a bojovali na frontách druhé světové války - zvláště se proslavili na východní frontě a v bitvě o Británii. Ovšem nad Pražským hradem vlál v té době hákový kříž.

Kdyby vláda a parlament kontingent - byť nepočetný - do Afghánistánu vyslaly, bylo by to poprvé v moderních dějinách, kdy tento stát přímo vysílá své vojáky do cizí země, aby tam bojovali. Dokud tam nejsou, a dokud žádný z nich nepadl, nedokážeme váhu takového rozhodnutí ocenit. Bylo by to rozhodnutí vpravdě historické.

Pokud vláda a parlament návrh zamítnou, bude to taky rozhodnutí historické. Do dějin české opatrnosti se pak vepíše další kapitola. Zvlášť pikantní, protože by to byla opatrnost nikoli pod hrozbou nejsilnějších armád kontinentu, jako tomu bylo v době Mnichova 1938 a Moskvy o třicet let později. Byla by to opatrnost zcela obyčejná, prťácká. A jistě vyfutrovaná stovkou dobrých důvodů.

Chodíme ven brzy, dřív než vyrukují bací stařenky s chlupatými štekátory. Obvykle to stihneme vrátit se v čase,kdy je totálně nedopsáno, tedy kdy nikde není žádný cizí pes.

Dnes ráno to nějak nevyšlo a na zpáteční cestě jsme potkali psy dva, oba provázené svými pány: Bartovu starou známou oblíbenkyni, rotvajlerku Bonnie, a starého známého neoblíbence Vojtu. Podotýkám, že všichni tři, Bart i oblíbenkyně / neoblíbenec byli na vodítkách.

Vojtův pán to rozumně vzal cestou k zadním vrátkům zahrádkářské kolonie (obvykle tuhle únikovou cestu volím já, když se potkáme v opačném směru), a Bonnie se svým pánem to vzali rovně, nám v ústrety.

Bart byl očividně rozpolcený.
Na jedné straně byl rád, že Bonnie vidí, na druhé straně by strašně rád dal najevo svůj hněv a pohrdání a ve všem všudy nepřátelství k Vojtovi - a ten mu oplácel stejnou měrou.

Vibroval na vodítku: hned se milostně hnal k Bonnie, hned se vrhal tím směrem, kam zmizel protivník.

Konec byl prozaický. Pán s Vojtou zmizel, a s Bonnie a jejím pánem jsme šli stejnou cestou. Nahoře na rovince jsme je oba pustili. Taky Bonnie měla radost a chtěla si s Bartem hrát! Jenže, jí je jeden rok, Bartovi sedm. A tohle honění za holkama... to není nic pro nás.
Raději jsme šli na snídani.