Jistě, že nemohli nic jiného říkat a dělat. Vždycky rozhodnou voliči. Podobně jako čeští voliči letos v červnu, navařili slovenští voliči pěknou bramboračku. Potěšitelné, a to můžeme slovenským přítelům závidět, je postavení slovenských komunistů. Jinak, jaksi, s prominutím, není co závidět.

Tenhle byl dobrý. Posadili jsme se, nafasovali lístek - a pak přišel pan šéf.

"Ahoj," povídá. "To jsem rád, že vás vidím." Tak se oslovuje starý známý... po mnoha letech.
Odpověděl jsem v podobném duchu.
"To je ale let," povídal on. "No, zestárli jsme, co je to platný. Za tolik let se holt zestárne."
Připustil jsem, že stárnutí s počtem uplynulých let velmi souvisí. Pátral jsme v paměti, odkud toho milého a sympatického člověka znám.
Vycítil, že nějak váhám, sám zaváhal a opatrně se zeptal, jestli jsem spisovatel.
Nemám to označení rád, příliš si ho vážím na to, abych se pokládal za spisovatele, nicméně pro zjednodušení komunikace občas připustím, že jsem spisovatel. Tak se stalo i tentokrát. Ulevilo se mu. A začal, jaká to byla báječná doba, s Ivanem Hanouskem...
No, Ivana Hanouska samozřejmě znám, studovali jsme spolu. Přihlásil jsem se k Ivanovi a pan šéf vykládal dál, povzbuzen mou znalostí Ivana Hanouska.
Vyrozuměl jsem, že se znával s partou sporťáků ze Stadionu, sportovního týdeníku. Skvělá doba, co je to platný, to se nikdy nevrátí...

Trvalo to dlouho, skočím rovnou do finále.
Ten pán si myslel, že jsem Ota Pavel, spisovatel, opravdový spisovatel, génius, který umřel roku 1973 ve věku 43 let a byl redaktor Stadionu před... je to skoro třicet let, co umřel!
Mohl bych vyprávět, že jsem odpředstíral, že jsem Ota Pavel, abych mu nezbořil jeho iluzivní svět.
Mohl bych to odpředstírat, přesvědčivě, a možná bych vás i dojal.
Ale to bych na to musel bejt spisovatel.
Takhle jsme jen odjeli, já na Sůze, David na Blejdu, od hospody se zklamaným majitelem, který byl zase o něco starší a vzdálenější od báječných dob Stadionu a Oty Pavla.

Návštěva byla dvouosobní, dáma a a pán. Pán šel dovnitř, dáma zůstala venku. Vyřídil jsem s pánem čeho bylo třeba a šel ho vyprovodit. Vyslovil jsem politování, že dáma nešla také, ne že by bylo o co stát, ale...

"Musela jsem se projít s naším Fouskem."

Nahlížel jsem do auta. Žádného Fouska jsem neviděl.

"A kdepak ho máte, toho Fouska?"
"V kufru," zněla odpověď.
On to tedy nebyl v pravém slova smyslu kufr, měli auto typu "fastback" nebo "hatchback", krátce - mělo to šikmé dveře s oknem.
Za nimi ležel Fousek.
Byl to pitbull, tak pětadvacet, třicet ,kilo ocelových svalů, potažených světle hnědou barvou do zrz. Pohlédl na mne "bledýma očima", jak se píše ve starých detektivkách. Měl oči barvy plavené olše. Dáma otevřela dveře, Fousek vyskočil. Myslel jsem na to, jaký souboj Titánů by se rozvinul, kdyby tu byl náš Bart. Jak praví čínské přísloví, že "když se utkají dva tygři, zůstane jeden mrtev, druhý těžce raněný".

Jenže Bart se válel na balkoně a Fousek šel žrát trávu.
Možná, že dějiny míru jsou dějinami Titánů, kteří se nikdy nepotkali.
Fuck the Titans!