Bylo to poučné divadlo.
Kdyby byl Špidla v kritický okamžik dokázal chladně uvažovat, musel by pochopit, co mu došlo až později - že hořkou pilulku prostě polknout musí. A pokud má pravdu Právo, že varianta "unie pryč" byla dopředu připravena, pak je to smutné vysvědčení pro sociálnědemokratické stratégy.
Reakce lidovců a unionistů nebyla překvapující. Na straně lidovců úlisná servilita, věru pěkná poloha. Nad reakcí unionistů vůči vlastní člence, nad tou jde prostě rozum sranou a tají se dech nad takovou mírou nedostatku hrdosti a vkusu. Ale překvapující to zas tak moc není, přinejmenším u takového člověka, jakým je Ivan Pilip.

Ze všech scén a scének mi připadá nejvíce pozoruhodný výstup Václava Klause. Ten, podporován chórem svých nohsledů, dal průchod nenávisti vůči Vladimírovi Špidlovi, kterého označuje za tresť všeho ultralevičáctví, a otevřeně nabídl podporu "pragmatickému křídlu" typu Zeman / Kavan / Šlouf! Zřejmě tento předčasně odhalený trh otevřel Špidlovi oči. Možná dokonce, že Špidlu na tuto variantu upozornil před odletem do Ameriky Václav Havel. Jen tak si lze vysvětlit prezidentovo poněkud záhadné loučení na letišti, kdy varoval před návratem temných sil do ekonomiky. Samozřejmě, že se "pragmatici" třesou na návrat zlatých dob opoziční smlouvy, kdy lidé typu Karla Srby mohli pobíhat po chodbách státních úřadů s igelitkami napěchovanými bankovkami!

Jestli tato krize přispěla k poučení lidem, kterým byly svěřeny křehké otěže moci, pak dobře, že k ní došlo.

"Dělám to za dlouhých zimních večerů sám," řekl mi David, když jsme se o přečíslování bavili.
Byla to strašná představa. Sám? Ručně? Mám se proměnit v Popelku?
Jak se osudné datum blíží, rostla ve mě nervozita.
A na dvě posezení jsem doplnil ta chybějící +42.
Teď, když je po vše, zjišťuji, že to vlastně byla zajímavá zkušenost.
¨Především, spoustu čísel jsem smazal. Ale mazal jsem jenom ta čísla, která neměla +42 na začátku. Mnohá ano - když totiž si do paměti zaznamenáte číslo volajícího, číslo se zapíše v úplném, tedy správném tvaru.
A přiznám sek jakémusi pocitu vlídnosti k těm lidem, které jsem měl zapsány v plném tvaru a nemusel je doplňovat.
Jestli vás včera pohladil andělíček po tváři a jestli je možné, že mám vaše číslo v mobilu, mohlo to být telepatické pohlazení ode mne.
Nebo od někoho jiného, kdo zrovna doplňuje čísla.

K ránu přicházívá, aby mě vzbudil. Má v hlavě hodiny a do šesti mě nechává být - leda že se, nespavec, probudím sám. Pak zaslechne moje vrtění a převalování, přijde a taky to končí tak, že jdeme ve čtyři ráno na procházku. Ale to je spíš moje iniciativa než jeho - po půlhodinové procházce zase zalehnu a spím pak až do sedmi. My staří mládenci máme holt blbé spaní.

Teď několik dní po sobě Bart porušil dohody jako Hana Marvanová a lezl ke mně kolem páté (zdůrazňuji, že Bart ne Hana Marvanová!). Plísnil jsem ho a on se tomu jenom smál.
Jenže to neměl dělat.
Dveře uzavírající chodbu v patře se totiž dají zamknout!
Takže jsem je zamknul.
Ráno jsem slyšel rány. Bart se pokoušel tlapou otevřít. Muselo se mu to v kotrbě mlet: jak to? Skáču dobře, klika se pohnula, a dveře drží!
Dělal jsem, že spím a čekal jsem až ho to omrzí.
Omrzelo a odešel zpátky na svůj pelech. Což ostatně je známka postupujícího věku. Když byl štěně, sotva domů dopravené, zlobil tak šíleně, že jsme ho zamkli v přízemí v kuchyni a tam celou noc dorážel čumákem na dveře. Bum, kvík, ticho. Bum, kvík, ticho. A tak to šlo hodiny a hodiny.
Stárnutí přináší určité výhody. Tedy, stárnutí někoho jiného, v daném případě psa. Za zamčenými dveřmi jsem se dobře vyspal.