Řešení bylo prosté: unie dala šalamounský návrh, že se klíčové návrhy zákonů předjednají v klubech a nepůjdou do parlamentu dřív, než je kluby schválí. To je asi takový nápad, jako že si vezmu paraple, když venku prší. To by mělo být samozřejmostí. Každý kdo se o věc minimálně zajímá věděl, že přes Marvanovou milionářská daň neprojde - o to se mohli pokusit jen lidé bez mandátu (a všeho možného dalšího) typu Ivana Pilipa. O to právě šlo, že Špidla přesvědčen o svém titánském rozměru, prostě nařídil "své 101-Kavan většině" aby hlasovala jak na drátkách. Sociální demokracie o unionistickém návrhu rokovala v úterý odpoledne a dá se čekat, že ve středu ráno definitivně krizi odtroubí. A lidovci svoje "pryč s unionisty" odtroubili už o víkendu.

Nakonec z toho zbude jen vzpomínka na poněkud trapnou epizodu. Sociální demokraté se samozřejmě pokusí zvýšit daně znovu. Budou si ale počínat obezřetněji. A bude záležet na haně Marvanové, jestli zúročí kapitál této krize: na to by ale musela získat spojence, lidi podobně zaměřené, aby vytvořili v parlamentě frakci podivínů, kteří nekašlou na voliče. Zatím se nezdá, že se jí to podaří. Zatím s ní v kanceláři její vlastní strany nemluví ani šuple.
Vlk se nažral, koza žije a Špidla se snad poučil.

Dobrá, to chápu.
Dále platí zásada, že pračka vypere to, co se do ní vejde a co se do ní nevejde, potvora proste nevypere. I tuto zásadu chápu a beru za svou.

No a třetí zásada - bez prášku to nejde.
Chápu, ale problém dnes nastal v tom, že jsem na prášek zapomněl. Nastavil jsem kolečko na SEM, nacpal jsem dovnitř košile a fusekle a podvlíkačky a pod., na prášek zapomněl, zavřel dvířka a zmáčkl vypínač. Začala bublat voda a v tu chvíli jsem si vzpomněl na práše.
Hýml! Vypnul jsem ten vypínač a zalomcoval kličkou od dvířek. Dvířka nešla otevřít. Napadlo mě, že automat nějak blokuje dvířka, aby nějaký Bimbo dvířka neotevřel, když je pračka plná vody. Zatočil jsem tedy kolečkem až do polohy HOTOVO a opakoval pokus. Bezvýsledně. Pak jsem si vzpomněl, že přece v pračce je šuplík, kam se prášek sype. Šuplík jsem objevil, prášek dovnitř nasypal, otočil kolečkem na SEM a proces obnovil. No jo, jenže pračka odmítla prášek ze šuplíku odebrat. Zůstal tam, hnusný, navlhlý, k ničemu prášek, spíš blátíčko než prášek. Ano, slovo prášek se pro tu slizkou hmotu nehodí.

Vyřešil jsem to tak, že jsme nechal - bez prášku - dávku vyprat. Pak dveře šly otevřít, nasypal jsem prášek, dal na SEM a bylo.
Chválabohu, že se pračka neumí posmívat. Vzpurná, to ona je, škodolibá nikoli.

Ovšem přece jen jednu výhodu motorkaření - z jeho pohledu - přináší.
Když odcházím z domova jaksi v civilu, mám na sobě, jak jinak, kalhoty a boty, přesněji polobotky. Jenže když odcházím do garáže pro motorku, mám na sobě kožené kalhoty (ty Bartovi moc příjemně voní) a na nohou vysoké boty.
Při odchodu je to vcelku jedno, ale když přijdu, Bart mě očuchá ještě důkladněji, než když mám na sobě civil, a pak si sednu na schody, abych si sundal ty vysoké boty. Bart si okamžitě sedne za mě,jako kdyby jel na motorce na tandemu, a olizuje mi ucho.
Mohl bych ho odehnat, to samozřejmě.
Jenže je mi líto ho odhánět. Musím mu nějak nahradit svoji nepřítomnost, a olíznutí ucha je vcelku snesitelná cena.