V průběhu hodin se ukázalo, že Vladimír Špidla nemá situaci v sociálně demokratické straně zdaleka tak dokonale v hrsti, jak se tváří. Konceptů je zde víc, někteří zdejší potentáti tíhnou ke konkubinátu s komunisty, jiným se stýská po pohodlném zatuchlém pohodlíčku opoziční smlouvy. Jedno i druhé nabízí lepší komfort moci. Na ideje zapomeňte, vskutku jde o komfort moci, proto ta nenávist k Marvanové. Ti lidé uvažují jendoduše: Hrstka unijních pohrobků pravicové politiky místa ve správních radách nezajistí. A lidovci jsou pijavice prověřené dějinami. Sociálně demokratickým pragmatikům by tedy byli bližší pořádně rudí anebo pořádně modří.

Kdyby měl vládnout v této zemi rozum, naskýtalo by se takovéto řešení:
Vláda předložila návrh daňových opatření jako reakci na přírodní pohromu. Návrh neprošel o jeden hlas, ale i kdyby byl prošel o jeden hlas, stejně by byl zdrojem napětí a mrzutostí; taková věc, jako jsou daně, tedy odčerpávání soukromých peněz do veřejného sektoru, by měla být posvěcena významnější většinou, než plus mínus jednoho hlasu. Návrh neprošel. Budiž, musí se vytvořit jiný návrh, a ten třeba projde. Od toho máme parlament, aby ho projednal.

Takto by uvažovali lidé, kterým by šlo veřejný zájem.
Jenže zde nejde o veřejný zájem. V situaci, která nastala, si chce kde kdo ohřát politickou polívku a fouká do plamene, aby hořel co nejvíc. Špidla má teď 24 nebo nejdéle 48 hodin na to, aby vyretušoval následky své ideologicky podmalované zbrklosti. Pokud se mu to nepodaří, události půjdou přes jeho hlavu a za rok si budeme říkat:
Špidla? To jméno mi něco připomíná.
Ale i v ideálním případě, kdyby se podařilo ne vařící, ale hořící polévku ufoukat, Špidla už nikdy nebude tak zlý, jako býval. V ohýnku zbytečně rozdmýchaném mu ohořelo příliš mnoho peříček, aby mohl z nich vytvořit dostatečně hrozivý krocaní chvost.

Co na tom, že my tam byli dřív, a oni obestavěli Blejda a nikoli Blejd je.
Bylo jich víc.
Naštěstí my byli rychlejší.

Z toho plyne, že malí pejskové jsou před ním v bezpečí.
Dnes jsme jednoho takového malého pejska potkali. Byl, myslím, ten "white" z dvojice Black and White, ale ruku do ohně bych za to nedal. Na šňůrce ho vedl pán, nikoli paní.To je dobře, paní mají sklon k hysterii a vřeštivosti.

Bart byl na vodítku. Protože jsem viděl, že nehrozí žádné konflikty, nechal jsem naviják ležérně povolený. A Bart se na bílého pejsánka šel podívat. Zvolna, dá se říci, loudavě. Pejsek zachovával klid, až do chvíle, kdy se Bart přiblížil na půl metru.
V té chvíli se pejsánek otočil Bartovi zády.
Já vím, že existují psí rituály, já vím, že pes, když se k vám otočí zadkem, vám skládá tu největší poklonu, protože tím dává najevo, že ve vás má naprostou důvěru, já vím...
Nicméně, vypadalo to legračně.
"On, když se bojí, otočí se zády," říkal jeho pán, "aby nepřítele neviděl svejma vočima." Pštrosí politika? I to je princip "neviditelnosti". Co nevidím, není.
Bart se taky zarazil. Ztratil zájem, odvrátil se a šel pryč, co mu vodítko dovolilo.
A o to šlo. Ona ta politika ve smyslu "nevidět" nevede sice k psaní hrdinských eposů, ale někdy se prostě vyplatí.