Odpoledne jsem měl pracovní schůzku. Původně jsem předpokládal, že dovezu motorku domů, převléknu se a odebéřu se na mítink. Jenže se vše schrulo a časově posunulo a nezbylo, než rovnou z krámu jet na Sůze přímo na schůzku. Byla v centru Prahy, v elegantní restauraci italského švihu, ve dvoře palácového domu.

Přijel jsem před palácový dům - a uvědomil jsem si, že řetěz, před týdnem zakoupený, visí na skobě v garáži.
To by bylo moc pěkné, kdyby mi někdo šlohnul fungl novou Sůzu rovnou před palácovým domem! Kolem palácových domů se potlouká všelijaká pakáž, o té uvnitř ani nemluvě.
No co, zajel jsem tedy dovnitř a zaparkoval hned vedle krajního stolečku.
Moji partneři v počtu čtyř už byli na místě, u stolu prostřenému k hodokvasu, a hleděli na mne poněkud žasle.
Z přítmí se vynořil vrchní číšník, štíhlí chlapík ve smokingu, s držením těla knížecího štolby.
Zamířil rovnou ke mně.
Napadlo mě, že mi vynadá a vyžene i s motorkou - měl jsem na sobě kožeňáky a bundu a holinky a právě jsem si sundal přilbu a byl jsem poněkud rozvrkočen.
Místo "koukejte s tou kraxnou vypadnout, chlape" mi podal ruku, ruku jsem přijal a s úžasem jsem shledal, že mi ji tiskne trampským způsobem, jako to znám od Jaroslava Kida Velinského.

Pěkná mašina, kamaráda," řekl vrchní číšník. "Já mám Kawasaki." A uvedl mě ke stolu a taky tak trochu do jiného světa.

Já jím třikrát denně - ráno snídám (obvykle chleba a sýr, 1/10 jde Bartovi jako psí daň, v poledne obědvám (nejčastěji torteliny, nasypou se z pytlíku do hrnce a za 10 minut je oběd hotový) a večer taky něco.

Takže nastala doba přípravy oběda. Nasypal jsem torteliny do hrnce, postavil na plynový sporák, načež volal kamarád, jestli si myslím, že notebook za 37 tisíc je drahej a já mu vysvětloval, že si to nemyslím, a jestli chce nějaký dobrý a levný notebook, ať se podívá na webovou stránku Mironetu a pak volal ten a pak zas onen a když jsem se podíval na hodinky, bylo 30 minut pryč čili v čudu.

Torteliny byly taky pryč, v čudu, ba bezmála v čoudu, v tom stavu, kdy moje sousedka Miládka křičí z okna: "Has, Ondřeji, has!"

Střízlivě uváženo, zas tak dramatické to nebylo. Připekly se, potvory, ke dnu hrnce. Zbytek šel seškrábnout a hned tu byl Bart a jevil náramný zájem a nezbylo, než zájmu vyjít vstříc.

Takže se Bart výborně najedl a já si musel uvařit druhou várku.
Tentokrát jsem nezvedal telefon, stál jsem u plotny a poctivě míchal - asi tak, jak to radí návod na pytlíku.
Zítra nic takového nehrozí.
Jedu na Istrocon do Bratislavy a budu obědvat ve Formance ve Velkém Meziříčí, nejlepší hospodě na trase.