Soudci soudí a odboráři se radují. Jsem spokojený, oznámil ostravský odborářský předák Werner Stuchlík. Spravedlnost je pro všechny stejná. Hin se hukáže, řekl na konto spravedlnosti svého času Kozina. Oč že jde? Po dvou letech usilovného bádání dnes dospěly soudy k názoru, že tehdejší premiér Miloš Zeman hrubě urazil ostravské odboráře. Nazval je kolaboranty, kteří jen přihlíželi tunelování Nové Huti. No a soud rozhodl, že se Zeman musí omluvit. Proto ta radost odborářů. Já bych poradil, aby se radovali, až dostanou od Zemana omluvný list. Což je možné, ale zdaleka ne jisté. A taky by mě zajímalo, jak to bylo s tunelováním Nové Huti a jestli ten Zeman nakonec neměl pravdu. Ale to už je jiná historie.

Nevím jak se s tím vyrovnat. Extrémní názory nemám rád - a co dělat, když jiné nejsou při ruce?
Cvok asi jsem, to tuším už dlouho. Ale pokusím si hubu nenabít. Konec konců, na motorce jsem jezdil a hubu jsem si - skoro - nabil jen jednou. To jsem takhle jel Valdštejnskou a švihnul jsem to doprava na Malostranské a mířil do Nerudovky, když najednou - nějakej vůl vyjel z parkoviště, nedal přednost přijíždějícímu autu, to zabrzdilo, auto za ním taky zabrzdilo, i třetí auto zabrzdilo a právě do něho jsem vlít. Letěl jsem, a už v letu jsem se těšil, jak toho vola sprdnu: Ty debile, kde máš voči, vejre, a tak podobně. A zdálo se, že i lidi se těšili, jak budu nadávat. Navíc, byl na mě skvělý pohled - měl jsem na sobě vojenský dukla-plášť a na hlavě hnědou rádiovku s anténou, jakou nosili - tenkrát - v méně vyvinutých družstvech traktoristi. Tak jsem dopad a hned jsem byl na nohách a běžel za tím volem - a koukám, on to není vůl, ale můj dávný kamarád, střihač Lojza Fišárek.

"Ahoj Lojzo!" volal jsem a on na to "ahoj Ondřeji" a hrnuli jsme se k sobě a plácali se po ramenou, jak to dávní kamarádi dělávají. Byli jsme v družném hovoru, když přišel ten pán, co jsem mu vlít do auta.
"To je hezký, že jste se tak sešli," řekl, "ale kdo mi zaplatí ten blinkr?"
S Lojzou jsme se o škodu šábli. Jsme kamarádi.

A tomu nabíjení si huby se budu nadále vyhýbat.

Šli jsme tedy dál. Rozhlížel jsem se -nikde nikdo, ani živáček, ani hafáček. Pustil jsem tedy Barta z vodítka.

Rozběhl se a obíhal v širokých kruzích a elipsách ve vysoké trávě a v křoví. Tvářil se velmi důležitě, jako kdyby honil krvežíznivého tygra tyranizujícího tuto část Smíchova. Chvilkami se mi zazdálo, že jsem se unáhlil, že nějaký živáček se někde skrývá.

Neskrýval se.
Byl to skutečně ten neviditelný zajíc, který se občas vynoří, aby Barta pořádně prohnal.
Velmi prohnaný zajíc.