No a teď se provalila půvabná scénka z dob, kdy jeho ministerstvem hýbal zmíněný Karel Srba. Při výměně trezorů omylem otevřeli páně ministrův trezor a našli v něm hromadu peněz. Kolik jich bylo? Nikdo netuší, natož aby to tušil Jan Kavan. Snad 250 tisíc, ale taky je možné, že půl druhého miliónu. On sám netuší. Vy byste věděli, jestli máte v šuplíku dvě stě pade nebo půl druhého melounu, já bych to taky věděl, ale my jsme Tušilové. Série vzájemně si odporujících Netušilových prohlášení bere dech. Jednou se Srba ujal peněz, podruhé je vrátil, odkud jsou, netuší, od sponsorů nejspíš... Třeba bude někoho žalovat. Ale jestli ano, netuší.
Tuším, že mu to zase projde. Navíc je poslancem a nic se mu nemůže stát, kryje ho imunita.
Jenže, jak řečeno z kraje - toho co mu prošlo, ta hromada neřádstva, co tak smrdí, toho je už tolik, hromada je tak vysoká, že jednou se ucho utrhne. Aby to byla rovnováha, stane se asi něco neočekávaného: doposud šťastně vším procházejícímu Netušilovi spadne na hlavu meteór. Nebo ho sežere medvěd uprchlý ze zoologické zahrady. Nebo vdechne propisku. Nebo cokoli nepravděpodobného - vždyť i to, že mu tohle všechno prošlo, je zcela nepochopitelné a nepravděpodobné.

Mám starou motorkářskou minulost. Jezdíval jsem na všelijakých motorkách, ale vlastnil jsem jen padesátku pionýra, tedy vlastně ani ne motorku. Najezdil jsem na něm spoustu kilometrů, a pak se mu rozpadla rychlostní skříň a byl k ničemu. V tu dobu byla už moje žena Michaela velmi rozhodná a další motorkování zatrhla. Takže teď se motorkovat bude.

Kupuju ji na leasing, protože to sice vyjde dráž, ale člověk má pocit, že dělá něco moderního a taky chytrého. Včera jsem si byl motorku vybrat v Suzuki na Opatovské ulici na Jižním Městě. Řekli mi, jaká lejstra mám přivézt a dneska jsem je tam vedl.

V půli cesty jsem si vzpomněl:
Že oni říkali něco o daňovém doznání?
Zavolal jsem jim od pumpy mobilem, jestli je to daňové doznání potřeba, že ho nemám.

"No, víte," řekl prodavač diplomaticky, snad v obavě, že přijde u kunčofta, ale já tam už nechal zálohu, "to daňový přiznání se skoro docela trochu důležitý, dokonce se dá říct, že je nejvíc důležitý a jestli ho nemáte, tak ani nemá smysl, abyste sem jezdil, ale jak chcete."
Toho milého člověka rád uvidím, ale nemusím ho vidět tři dny po sobě. Takže ve čtvrtek si dám repete, tentokrát s daňovým doznáním.
Cesta do motorkářského nebe je dlážděna lejstry.

Ukázalo se, že v tomto případě ho kdosi předešel.
Byl to sršeň s tělem velkým jak okurka, nepříčetně rval motýlí tělo na usy a křídla poletovala kolem.
Barta to zaujalo. Nedáte-li červený, dejte aspoň bílý, nedáte-li motýla, dejte aspoň sršně, řekl si ve své kotrbě a s hubou rozevřenou se na sršána rozeběhl.

Musel jsem po něm skočit a vlekl jsem ho pryč skoro se stejnou námahou, jako ráno, když jsme se potkali s jedním jedlým psem - Barta jsem vláčel po zadních, přiškrceného, až sípěl - a rval by se s náruživostí stejnou, jako jeho sok.

Těžko Bartovi vysvětlit, že tento sok je z jiného těsta, než jedlý pes. A bodlina od sršána do huby je podstatně nebezpečnější, než kousanec do ucha od německé dogy. Takže o sršány je lépe se nezajímat a člověk i pes udělají nejlíp, když se zdekují, dřív než se sršán začne zajímat o ně.

Ano, sršni se tu u nás vyskytují, naštěstí se objevují jen někdy - na pár dní.
Nevím, kde přebývají mezi tím.
Přiznám, že po nich se mi nestýská.